Více

Zádušní oběť se s Židy nemaže

Hned ve druhé scéně podříznou židovští řezníci mečící jehňátko, ve třetí scéně opilí vojáci málem přejedou holčičku, a když je židovský otec okřikne, dostane bičíkem přes tvář, aby si „pamatoval, jak se má chovat k čistý rase“.

Milan Kňažko, Eva Josefíková nebo Tomáš Töpfer hrají v depresívní historické detektivce „s přesahem“ podle jakoby dvacet let staré šablony – režisérem je protřelý Jiří Svoboda (pro upřesnění: svou první televizní inscenaci natočil již v roce 1970) a při sledování jeho nejnovějšího dílka máte pocit, jako by vážně mohlo být natočeno klidně před třiceti lety. Tedy co se scénáře a střihu týče. 

Vyčítat Kohákovi neandrtálce…

Vyčítat to ale režisérovi, jakožto osobě odpovědné za finální podobu dílka, je poněkud krátkozraké – je to jako vyčítat Jakubu Kohákovi pózu polodementního neandrtálce, Kryštofu Hádkovi věčnou tvář emocemi rozervaného hrdiny nebo Milanu Kňažkovi drsný výraz „československého Bruce Willise“. Je to prostě jejich základní výrazový prostředek, a zvláště u Svobody se nedá asi už moc očekávat, že by ji ještě někdy změnil.

Příběh o sérii vražd, kterou přijíždí vyšetřit Milan Kňažko, jeden z mála příčetných v obecné protižidovské hysterii, rozplétá komplikovaný příběh, zasahující několik let do minulosti – někdy v meziválečném období ukazuje prst na židovského řezníka, skutečnost však není zdaleka tak jednoduchá, jak by si lynčechtiví občané malého města přáli. 

Iritující způsob vyprávění

Po hodině a půl ústí inscenace v protiválečnou katarzi, přesto musí díky způsobu vyprávění logicky spoustu diváků iritovat. Zádušní oběť je natočena retrostylem, a to včetně dnes již toporně znějících patetických proklamací – které jsou ale stále ještě lepší než tři čtvrtiny dnešních polodementních českých seriálových dialogů. 

Některé rekvizity (například tajné bratrstvo či morfinovou závislost jedné z hlavních postav) si mohli tvůrci odpustit. Scénář je na dnešní poměry neuvěřitelně pomalý a světe div se, musí se u něj i přemýšlet (což některým recenzentům evidentně vadí) a dávat pozor. To může některým divákům vadit, což ovšem nemusí být jejich problém, nejsou prostě na to zvyklí. 

Je to jako byste čtenářům komiksových příběhů dali do ruky třeba Čapkovu Bílou nemoc – nevěděl by si s ní rady. Je v ní ovšem také několik univerzálně silných scén, například ta, kdy rozzuřený dav vláčí mladou židovskou houslistku ulicemi. Uvědomíte si, jak malý je někdy rozdíl mezi tichým a bezvýrazným jednotlivcem a rozzuřenou šedou masou, tvořenou právě z těchto bezvýrazných entit. 

Rozporuplné kritiky

Zádušní oběť vyvolala mezi českými kritiky rozporuplné reakce. Milan Svoboda z Aktuálně.cz ji prohlásil za nepromyšlený kýč a kompletní nezdar, Mirka Spáčilová na iDnesu je smířlivější, přestože i podle ní inscenace „šíří podmanivou náladu i znepokojivé tajemství, přestože zkušení konzumenti detektivek uhádnou pachatele i jeho motivaci dost brzy“, Marcel Kabát Lidovek ji považuje za „vratce postavenou detektivku na protiválečné poselství lidstvu“. 

CIF17

Co mají do jedné všechny recenze společné? Jedna vedle druhé příliš nemluví o tématu a soustředí se na technické provedení. Vyniká v tom zvláště Milan Svoboda, který na Zádušní mši nezanechal snad nitku suchou a vadilo mu tam úplně všechno, od zvuku přes barvy až po scénář a herecké výkony. 

Shodnu se s těmi, kteří tvrdí, že Jiří Svoboda by měl být po téměř padesáti letech v oboru už hvězdou jiného formátu. Ale zvolené téma je v dnešní době vzrůstající nenávisti vůči Židům (která nikomu nevadí, naopak jsou před ní zavírány oči) tak aktuální, že jsem ochoten nad pár formalitami zamhouřit oči – neboť v dialektické jednotě formy a obsahu Svobodovo dílko rozhodně uspělo. A ctěným divákům doporučuji, aby formalistické hejty a recenze vůbec (včetně téhle) brali s rezervou. Totální průšvih totiž Zádušní oběť rozhodně není.  

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 4. 2017 16:02

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+