Více

Tonda Blaník jako sloupkař digitálního věku

Nový formát několikaminutových seriálových epizod plní stejnou funkci jako klasické komentáře a fejetony. A de facto právě toto můžeme považovat za novou formu žurnalistiky.

Tonda Blaník byl od počátku brán jako společenskokritický seriál, beroucí si to nejlepší z české schopnosti dělat si legraci sami ze sebe. Model je vlastně úplně jednoduchý: vezměte mediálně propíranou kauzu a zasaďte ji do satirického kontextu blaníkovského mikrosvěta, ve kterém se všechny nitky celostátní politiky sbíhají do jedné kanceláře v centru Prahy, k obtloustlému páprdovi ve středních letech, který si tyká s kdekým a který jakožto Richelieu české politické scény tahá za nitky, kde je zrovna potřeba. 

Kafe a problémy…

Jestliže Tyrion Lannister byl ten, který pije a ví věci, Tonda Blaník je kombinace trpaslíka s Winstonem Wolfem – pije kafe a řeší problémy. Pro Tondu neexistují hranice. Dělal si legraci ze sexuálně predátorských schopností Bohuslava Sobotky, důkladně popsal životní příběh Romana Janouška, dnes již bývalého mocného lobbistu, nechal svou mámu okouzlit Milošem Zemanem, využil ke svým cílům klidně i nedostavěný tunel Blanka a do Andreje Babiše se obouval dřív, než to bylo cool, a daleko dřív, než se z toho stala takřka národní morální povinnost.

Poslední díl nechtěli tvůrci původně vůbec natočit, byl trošku mimo plán. Jak se ale sami nechali slyšet, události nabraly tak rychlý a prudký spád, že na to Tonda prostě zareagovat musel. A tak vznikla několikaminutová one-man-show, ve které je zcela jasně vidět, co si Tonda (a posléze jeho duchovní rodiče) myslí jak o prezidentu republiky, tak o ministru financí či ministerském předsedovi (který se konečně naučil mluvit sprostě).

Technologie pro pohotové reakce

Dostupnost technologií prostě dává tvůrcům podobných dílek reagovat natolik rychle a flexibilně, že k natočení dalšího takového dílu Kanceláře Blaník je zapotřebí snad jen o něco víc času, než spotřebuje autor této úvahy na její sepsání. Jediným účelem není tedy už jen pobavit a čistě komediálně si ve stylu České sody udělat z něčeho legraci. Sdělení je daleko širší: seriály sdělují mezi řádky názor svých tvůrců na popisované záležitosti, stávají se nástrojem protestu a projevení společensky-politického názoru.

A když už jsme zmínili Českou sodu: po opravdu svobodném období devadesátých let (míněno z mediálního hlediska) jsme na něco takového čekali jako na smilování. Autocenzura tvůrců a hyperkorektní společenská atmosféra si prostě vybraly svou daň, a jestliže před dvaceti lety mohla manželka současného ministra obrany vykoupat malého Roma ve vaně dočista do čista tak důkladně, že z ní vylezl modrooký blonďatý Árijec, dnes když si legraci udělá ze sebe Dominik Feri, tak se může veřejnost pominout pohoršením – a o tom, že by něco podobného vytvořila veřejnoprávní televize, si můžeme nechat akorát tak zdát. 

A tohle je zřejmě největší přínos Blaníka a dalších – věci, které nebyly možné, už zase prostě existují. A je vcelku jedno, jestli jim říkáme komediální seriály. Jsou to fejetony, komentáře, jen v audiovizuální a zábavné podobě.

Média ve zkratce a odvážný Rubeš

Formáty se mohou samozřejmě různit. Luděk Staněk začal připravovat Pořad pro portál Playtvák, který patří do mediálního portfolia Mafry. V současné době už dávno působí na Streamu, důvody přechodu nejsou známé – jelikož se ale jedná o jeden z nejpopulárnějších útvarů na Streamu, vedení Playtváku zřejmě neudělalo moc dobré rozhodnutí – ostrý a nekompromisní náhled zkušeného mediálního profíka dá kolikrát více informací než přečtení jednoho čísla tištěného časopisu Marketing & Media.

Kdyby žil Janek Rubeš ve Spojených státech, stoprocentně by byl jedním z hlavních aspirantů na Pulitzerovu cenu. Pustit se sám na vlastní pěst do boje s taxikářskou mafií, vystavit se naprosto reálnému nebezpečí a výhrůžkám party mafiánů, se kterými nehne ani pražská radnice, to chce opravdu velký kus odvahy. 

stul

V současné době natáčí Honest Guide, ve kterém tepe všechny nešvary, díky kterým se o Praze ve světových průvodcích nemluví zrovna lichotivě – taxikáři to začalo, směnárnami to pokračuje až třeba k adventním trhům nebo návodu, jak nejlépe cestovat noční Prahou. Opět krásná ukázka novinařiny v pravém slova smyslu – tohle jsou negativní jevy, takhle to nemá být, ukažme si na ně mediálním prstem.

Novinařina může mít tisíce podob. Může se tvářit jako zábavný seriál nebo jako série reportáží. Ale právě díky internetovým portálům se nám otevírá úplně nový svět s prakticky neomezenými možnostmi. A ne, že by byly všechny úplně pozitivní – ale o youtuberech a streamerech zase někdy příště.

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+