Hlavní navigace

Stone s Putinem rozmazává hranici mezi uměním a propagandou. S žurnalistikou to nemá nic společného

25. 6. 2017
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: archiv
Na rozhovory režiséra Olivera Stonea s Vladimírem Putinem si silný názor udělali téměř všichni. Diskuse o nich je polarizovaná.

Máloco vzbudilo v posledních týdnech tak vyhraněnou diskuzi jako zveřejnění čtyřdílného rozhovoru světoznámého režiséra Olivera Stonea s ruským prezidentem Vladimírem Putinem na televizní stanici Prima Zoom. Jak si mohl někdo dovolit přistupovat k ruskému prezidentu nekriticky? Tento přístup se jako červená nit vede většinou komentářů a příspěvků na sociálních sítích oficiálních médií. Na druhé straně zaznívá úlevné: konečně někdo ukázal Vladimíra Putina takového, jaký opravdu je, tohle v televizi neuvidíte, „je to šachová partie mistra se začátečníkem, který nemá být poražen“, mainstreamová média nám filtrují informace – tato rétorika zaznívala ne překvapivě z opačné strany barikády. A nemá cenu si nalhávat, že barikády neexistují. Ano, existují, a dělí společnost více než kdy jindy.

Stone je v tomto čtyřdílném seriálu pozorně naslouchající tvůrce. Takového ho neznáme – k agresivnímu režisérovi filmů Četa, Doors nebo Natural Born Killers se hodí spíše hudba Nine Inch Nails než poklidný jazz komornějších Stingových skladeb – přesně takový pocit totiž po zhlédnutí budete mít.

K TÉMATU: Bez Ordinace je Nova pomalu poloviční, Putin na Prima Zoom nalákal 185 tisíc diváků

Čtyřdílný seriál si ale na emotivní investigativu ani nehraje. Oliver Stone sice natočil seriál, který se tváří jako žurnalistika, ale ve skutečnosti plní stejnou funkci jako ostatní jeho politické thrillery. Zprostředkovává jeho osobní názor na člověka, který je dle jeho mínění v médiích zobrazován jinak, než si zaslouží. Sám sebe považuje za posla, umělce, jehož povinností je jít proti mainstreamovému názoru a vahou své autority zaštítit podle něj realistický obraz vůdce Ruska. A slovo „vůdce“ zde používám zcela záměrně.

Důležitý pro pochopení je také „timing“. Seriál vznikl z několika rozhovorů v letech 2015 až 2017, a není tedy vůbec překvapením, že se v prvních částech téměř vůbec nemluví o Donaldu Trumpovi – jakoby Stone vůbec nepochyboval o tom, že by se mohl stát prezidentem někdo jiný než Hillary Clinton. 

Svět podle Putina.
Autor: archiv

Svět podle Putina.

Stone je výborný vypravěč a ví přesně, po čem jeho diváci touží, a proto dávkuje divákům až magickou směs nenávisti k americkému kapitalismu a světonázoru a image silného vůdce. Ať už je jeho informační hodnota jakákoliv, dozvíte se díky němu spoustu informací o členech vaší sociální skupiny.

Je až absurdní, jak dokážou seriál obhajovat či velmi tvrdě kritizovat lidé, kteří jej ani neviděli – stačí jim, že se v něm kritizuje Amerika či že se v něm vůbec dává Putinovi prostor. Z toho také vyplývá jeden obecný názor: Stoneovo dílo je propaganda a jako takové by se nemělo vůbec vysílat.

Pomiňme čistě rétorickou hodnotu takového argumentu – podle Streissand efektu už není možno utajit cokoliv, ať už se to v oficiálních médiích objeví, nebo ne. Má někdo právo zakazovat vysílání na soukromé televizní stanici? Nemá.

Nechci se bavit o médiích veřejnoprávních, tam by se propaganda opravdu objevovat neměla, ale kdekoliv jinde je volání po cenzuře naprosto absurdní rigidita a nepochopení mediální reality.

Ano, „Svět podle Putina“ je propagandistický blábol. Během své kariéry Stone nikdy nepředstíral, že je nezávislý novinář, a nesnaží se o to ani teď,“ napsal Verne Gay z amerického deníku Newsday.

Ano, Oliver Stone je levičák, adorující silné vůdce. O Hugovi Chávezovi a Raúlu Castrovi, které zpovídal pro dokument „South of the Border“, tvrdil, že to nejsou žádní diktátoři, Putina byl schopen popsat jako chlapíka, který jakoby si měl zasloužit náš soucit, protože „nikdy o nikom nic škaredého neřekl, a přesto ho napadali a zneužívali“.

Ano, rozhovory Stonea s Putinem jsou asi tak investigativní jako rozhovory Soukupa se Zemanem. Marlow SternDaily Beast dokonce uvedl, že v seriálu, který polidšťuje Putina a démonizuje Ameriku, Stone nejenže nedokázal Putinovi vzdorovat, ale de facto mu připravuje scénu, „na které pak bývalý kágébák předvede takové propagandistické tornádo, po kterém se prezidentovi (Trumpovi, pozn. autora) zježí jeho paruka“.

Svět podle Putina.
Autor: archiv

Svět podle Putina.

Ani u nás, ani v zahraničí ale nejsou názory jednotné: Sonia Saraiya z Variety sérii velice chválí: Je to destabilizující dokument (to už jsme si řekli, že není, pozn. autora), který zpochybňuje americký narativ o nás samotných a vyzývá diváka, aby se zapojil do konverzace o velmi žhavém a neuchopitelném tématu. Je poutavý v intimitě nebezpečí, kdy využívá několika kamer a ručních záběrů, aby se divák cítil také jakoby v místnosti s Vladimírem Putinem.

Petra Procházková v Lidovkách si stěžuje, že Oliver Stone nic z Putina nedostal. Tvůrci asi správně neměli ambice reagovat na momentální situaci, sankce, okupaci Krymu či válku v Sýrii. To si jako vážně myslela, že Putin v rozhovoru s ikonou popkultury zveřejní nějaké zásadní novinky? Je to podobné, jako když Michal Kubal dělal rozhovor s Bašárem Asadem a dostal virtuálně přes hubu díky tomu, že mu netlumočil najevo obecně přijímaný názor na lidská práva. Měls mu ji natáhnout, Kubale! napsal tehdy kolega Karel Křivan. Od k Americe stabilně kritického Olivera Stonea podobnou kritiku směrem k Putinovi, kterému předtím vyjadřoval minimálně obdiv, snad nikdo nemohl čekat. Tak proč je kolem toho teď takový humbuk?

BRAND24

Ještě jednou – Stoneovy rozhovory s Putinem jsou uměleckou verzí propagandy, o to působivější, že Stone sám je přesvědčen jak o své pravdě, tak o své povinnosti ji šířit dále jako evangelium. Čtyřdílný seriál plní dokonale funkci katalyzátoru diskuze. Je už pak jen na divákovi, zdali celý seriál odmítne z ideologických důvodů, zdali uzná za vhodné jej zhlédnout a zhodnotit informace sám, nebo zda jej bude bezmezně adorovat. Zakazovat jeho vysílání ovšem naprosto postrádá smysl.

Svět podle Putina můžete hanět, můžete jej zesměšňovat, posílat do háje nebo se spravedlivě – a oprávněně – rozhořčovat, ale jednou prostě existuje, a pokud jej někdo chce vysílat a někdo jiný se na něj chce dívat, do oběhu se dostane, ať už se to komukoliv líbí, či ne. A zároveň platí, že zákazy jsou nejhorší formou boje proti jakékoliv propagandě.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Komentátor, fejetonista, milovník dobrého piva, reklamy a world music.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).