Hlavní navigace

Místopředseda Rady Českého rozhlasu Jiří Vejvoda: Tendr na analog dává smysl, ale musíme ho pohlídat

30. 6. 2014
Doba čtení: 14 minut

Sdílet

„Při jednání Rady Českého rozhlasu mi občas zabliká taková vnitřní kontrolka. Jsou záležitosti, po kterých půjdu,“ konstatuje v rozhovoru pro DigiZone.cz čerstvý radní Jiří Vejvoda

Jak Rada Českého rozhlasu vnímá personální změny v rozhlase, ke kterým dochází v posledních měsících? Zrušení sekce pro strategický rozvoj, vynucený odchod analytika Filipa Rožánka, výměna ředitelky lidských zdrojů ze dne na den…

Oddělím od sebe věci organizační a věci personální. Pan generální ředitel vysvětlil Radě, že úsek pro strategický rozvoj za poslední tři čtyři roky naplnil svůj smysl a účel a není zapotřebí ho dále podporovat, a otázky strategií byly posunuty do jednotlivých, už upevněných úseků. To jsme vzali na vědomí a budeme sledovat, jestli tomu tak je, nebo není. To je ta strukturální věc. Pak jsou tam osobní záležitosti pana ředitele Svobody. Budu osobní. Jiřího znám dlouhá léta, protože býval ředitelem Českého rozhlasu České Budějovice a když měl nedávno prezentaci za svůj úsek na Radě, přišlo mi, že se mu v těchto botách nechodí moc dobře. Nebyl přesvědčivý a měl jsem pocit, že ho to upřímně řečeno ani příliš nebaví. Z tohoto ohledu mě vlastně nepřekvapilo, že odchází z Českého rozhlasu.

Bylo nám sděleno, že jde o dohodu a že při osobním pohovoru s panem generálním ředitelem Jiří Svoboda nevyloučil, že by se v rámci Českých Budějovic hodlal ucházet o politickou funkci. Takže to by znemožňovalo jeho další působení v Českém rozhlase, už jen v době kampaně. Proto v této věci údajně došli k dohodě. Filip Rožánek nebyl součástí topmanagementu Českého rozhlasu. Byl i nebyl to řadový zaměstnanec. Byl řadový, ale byl i výjimečný. Zajímalo nás, jak je možné, že dotyčný nedávno dostal cenu generálního ředitele za rok 2013 a teď odchází. Jedna věc je, že úsek, ve kterém působil, mizí. Ale druhá věc je, že člověku, který byl takto oceněn, není v rozhlase nabídnuta jiná zajímavá adekvátní pozice.

Zvláště pak, když jeho místo bylo zrušeno pro nadbytečnost a rozhlas obratem vypsal konkurz na redaktora pro sociální sítě, na nichž Filip Rožánek spravoval korporátní profily Českého rozhlasu.

S Filipem Rožánkem jsem se po jeho odchodu z rozhlasu osobně neviděl, ale bylo nám řečeno, že odchází dohodou a on se na Radu Českého rozhlasu neobrátil. Čili my do toho „vrtáme“ proto, že to byl člověk, který pozitivně vyčníval v Českém rozhlase a který nedávno dostal cenu generálního ředitele. Chceme vědět, co se tam všechno odehrálo a proč tento člověk nezůstává na nějaké jiné zajímavé pozici v Českém rozhlase.

Každopádně jeho vynucený odchod nedělá dobré jméno Českému rozhlasu, zvláště způsob, jakým to bylo provedeno a mediálně komentováno.

To už tak v těchto institucích bývá… A nejenom v Českém rozhlase.

Když říkáte, že podle Petra Duhana sekce pro strategický rozvoj splnila svůj účel, pídili jste se jako radní po jejích výsledcích a cílech? Zda tedy splnila ten účel, pro který byla zřízena?

Pravda je, že jsme se neptali na všechny podrobnosti. Já sám to ani posoudit nemohu, protože jsem tři roky rozhlas nesledoval. Možná, že se k tomu vrátíme. Prozatím jsme přijali verzi, že je završována etapa velkých reorganizací, kvůli které existovala i sekce pro strategický rozvoj a teď bude rozhlas fungovat pod zbylými úseky, pod které se přesunou oddělení, která fungovala pod strategickým rozvojem. Myslím, že teď budeme velmi sledovat, zda se nerozplynul do ničeho a jestli strategický rozvoj skutečně bude dál probíhat.

Není chyba rušit sekci pro strategický rozvoj v době, kdy Český rozhlas čeká přechod na digitální vysílání a významně se rozvíjejí multimediální služby? Rozdělení jeho jednotlivých oddělení pod jiné sekce může vést k tomu, že ti lidé spolu nebudou v tak úzkém kontaktu.

Na to jsme se ptali a generální ředitel nám odpověděl, že zůstává Strategická rada rozhlasu, která se bude pravidelně scházet a bude ty dílčí poznatky konzultovat. Jak říkám, tento proces, zda tato atomizace vlastně neznamená konec strategického rozvoje, budu i já velmi pečlivě sledovat.

Lidé uvnitř rozhlasu mluví o nepříjemné atmosféře a pocitech frustrace z neustálých personálních změn i odchodů zaměstnanců, které probíhají podivným způsobem. Spousta těch odchodů nebyla standardní, ale rozhlasu se dařilo držet je pod pokličkou. Vnímá Rada tuto nepříjemnou situaci a atmosféru uvnitř Českého rozhlasu?

Jestli to vnímá celá Rada, vám nedokážu říct. Jak to vnímám já? Teprve se rozkoukávám. Na druhé straně mám za sebou zkušenost člověka, který léta pro Český rozhlas pracoval a léta v něm byl zaměstnán, a vím, že existují dvě strany jedné veřejnoprávní mince. Lidé jsou vždycky frustrováni, a je třeba velmi pečlivě, jméno od jména, odchod od odchodu, posuzovat, jestli to bylo oprávněné a elegantní nebo špatné a neoprávněné. Víc vám k tomu neřeknu.

Ale přeci jenom: budete se nějak personální politikou Petra Duhana zabývat? Přeci není běžné, aby během krátké doby několikrát vyměnil náměstka pro správu a provoz a poté docházelo k dalším periodickým změnám na nižších stupních řízení v této sekci. Přichází lidé zvenčí, kteří se teprve s rozhlasem seznamují, ale dělají některá nevratná rozhodnutí, která mohou poškodit rozhlas a frustrují zaměstnance. Ve spoustě případů takoví manažeři nejsou kompetentní, protože tomu prostě nemohou rozumět, když přichází ze zcela jiného oboru.

Nechci a ani se neumím – z důvodů, které jsem popsal – ohlížet tři nebo čtyři roky zpět, protože jsem v té době Český rozhlas nesledoval. Samozřejmě, teď to v Radě budeme sledovat, zda noví lidé konají uváženě nebo neuváženě. Ale zase upřímně: když přijde nový a dobrý člověk, dělá dobrou reorganizaci a někdo na ni doplatí, ještě to neznamená, že ten manažer není kompetentní. Jsme otevřeni podnětům ze strany zaměstnanců, ale já osobně mám velmi složitý vztah k anonymům. Principiálně je nesnáším, ale často vím, že v různých institucích, nejenom v rozhlasu, mají zaměstnanci obavy vystoupit veřejně. Takže kdybych dostal do ruky anonym, budu se jím přiměřeně zabývat. Bylo by mi to protivné, ale budu to chápat.

Ptám se na to proto, že onu frustraci z vývoje v Českém rozhlase vyjadřují i lidé, kteří jsou známí a do značné míry se dají označit za pilíře důvěryhodnosti tohoto média. Zaskočilo mě to. Vnímám to od nich zhruba poslední půlrok.

Musí se ti lidé obrátit na mě. Nebo na Radu.

Letos na jaře došlo ke změně šéfa digitálního týmu Českého rozhlasu, Pavla Balíčka vystřídal náměstek pro správu a provoz Michal Koliandr, který si osoboval právo výhradního vystupování na odborných konferencích. Přitom se digitalizací nikdy nezabýval. Nelze si nevšimnout, že rozhlas v posledních měsících o digitalizaci pouze mluví, deklaruje zájem, ale nepodniká žádné praktické kroky. Místo toho, aby připravoval harmonogram spouštění veřejnoprávního multiplexu a projednával případné podmínky s operátory digitálních sítí, se chystá vypsat tendr na desetiletý kontrakt pro zajištění analogového vysílání.

Tímto se Rada zabývá mnohem víc než personáliemi. U těch se snažíme být opatrní, protože vždycky na jedné straně může být oprávněné rozhodnutí, a na druhé jen humbuk a naopak. Ale já raději řeším zásadní věci a připravovaná smlouva na analogové vysílání k těm zásadním věcem patří. Co o tom zatím jako Rada víme: analogové ticho má nastat podle vládních předpokladů až za deset let, 1. října 2025. To je strašně dlouhá doba, během které, jak jsem pochopil, vedení rozhlasu velmi váhá o svých krocích. Na jedné straně, prostřednictvím dozorčí komise, informovalo, že cítí potřebu vylepšení stávající analogové sítě. Vylepšení ve dvou smyslech: jeden je technický, protože se obává spoléhat se pouze na satelit a především ve spojení mezi vysílacím studiem a vysílačem, nikoli tedy mezi vysílačem a posluchačem, chce spoléhat spíše na optická vlákna. Druhá věc je, že podle auditu existuje poměrně nezdravě velké množství smluv s distributory signálu, a rozhlas je chce sjednotit pod jednu střechu. Tomu vcelku rozumím, jestliže má být analog ukončen až za deset let. To je strašně dlouhá doba.

Ptali jsme se nicméně, co by se stalo, kdyby rozhlas – k čemuž se chystá – uzavřel s někým tuto novou smlouvu na deset let a mezitím se urychlil vývoj digitálního vysílání. Dostali jsme celkem uspokojivé vysvětlení, že smlouva bude uzavřena sice na deset let, ale s možností výpovědi po třech letech. Tedy kdybyste byl tím, s kým rozhlas uzavře smlouvu, investoval byste do optických vláken, a chtěl byste, aby se vám investice vrátila, měl byste jistotu tří let spolupráce. Po těch třech letech by se dala vypovědět. Myslím si, že v téhle souvislosti by bylo ještě dobré říci a třeba já o tom jednám s různými lidmi ve sněmovně nebo Senátu, aby se stát lépe podíval na to, jak dlouhý je vývoj k analogovému tichu a aby se možná poučil i z toho, co se dělo v řadě evropských zemí. Například ve Skandinávii a Nizozemí, kde vznikl jakýsi koordinační výbor nebo komise, která určila, kdo bude digitalizaci tlačit dopředu, tedy zda to bude veřejnoprávní vysílatel, za jakých podmínek a kdy skutečně dojde k analogové tmě. Tohle všechno je zatím na vodě a myslím si, že jako Rada děláme leccos pro to, aby to nějakým způsobem bylo ukotveno.

Čili by podle vás měla vzniknout nějaká národní koordinační skupina jako v případě přechodu z analogového na digitální televizní vysílání.

Přesně tak. Jestli si dobře vzpomínám, když byla tehdy Česká televize určena jako nositel tohoto pokroku, vymohla si navýšením poplatků. To u Českého rozhlasu nepřipadá v potaz a pokud vím, o žádném navýšení poplatku se nejedná. Ale bylo by možné podpořit jeho snahu i jinými způsoby.

Mluví se o vratkách DPH za vybrané rozhlasové poplatky, rozhlas v tomto směru nedávno vyhrál klíčové soudní řízení.

Ano, vyhrál a jsem na ten vývoj velmi zvědav. Rozhodně to ještě není definitivní. Kdybyste byl ministrem financí a přistálo vám to na stole, řeknete si, oni na to asi mají nárok – a tím myslím i ČT, nejenom rozhlas – ale ubude mi tím další suma ze státního rozpočtu. Myslím, že to bude ještě velmi zajímavé.

Pojďme přímo k vám osobně, do Rady Českého rozhlasu jste byl zvolen letos na jaře a záhy jste byl jednomyslně všemi radními potvrzen do funkcí místopředsedy a tiskového mluvčího Rady. Neuvažoval jste o kandidatuře na předsedu, když jste měl takovou podporu?

Výsledek hlasování mě příjemně překvapil. Ambice kandidovat na předsedu jsem ale neměl. Jednak jsem nemohl dopředu vědět, jakou budu mít podporu, a za druhé přeci jenom sice do jisté míry rozumím Českému rozhlasu, ale nerozumím všemu, co se týká Rady. A kdybych takovou nabídku dostal, byl bych ji odmítl s poukazem na to, že se musím napřed rozhlédnout po všech těch organizačních a právních krocích Rady, a pak bych možná mohl mít takové ambice. Teď jsem úplně spokojen s tím, co mi kolegové určili.

Do rozhlasu jste se vrátil po několikaleté odmlce. Předtím jste vedl celoplošný okruh Praha, dnes nazývaný Dvojka. Proč jste vlastně z rozhlasu před čtyřmi lety odešel? A byl ten odchod dobrovolný? Údajně jste byl odvolán.

Nebyl jsem odvolán. Byl to jako obvykle souběh dvou okolností. Člověk je zaměstnancem, ale také člověkem. Neskrývám, že po osmi letech ve vedení Českého rozhlasu jsem byl unavený. Byly dny, a říkával jsem to i své asistentce, kdy jsem přišel ráno v půl deváté s nějakým plánem činnosti a vynořilo se tolik komplikací, často žabomyších, že když jsem v půl šesté večer balil, byl jsem rád, že jsem tam, kde jsem byl ráno. A to člověka opravdu obrousí. Další věc byla, že v rozhlase začalo docházet k reorganizaci, v jejímž rámci bylo rozhodnuto, že zmizí funkce ředitele Českého rozhlasu 2 – Praha a stanici povede šéfredaktor. O tu funkci jsem se mohl ucházet, uvažoval jsem o tom, ale navíc kromě té únavy jsem řešil osobní problém s umírající maminkou. A najednou mi moje intuice řekla, že bych se už neměl o nic v rozhlase rvát a že bych měl pro své svědomí udělat něco jiného. A tak jsem s tehdy už fungujícím, ale ještě ne jmenovaným generálním ředitelem Petrem Duhanem dospěl k dohodě, že odejdu v rámci chystané reorganizace, kdy by vlastně mé místo beztak k 30. dubnu 2010 zaniklo, a nebudu se ucházet o žádné jiné místo.

Já jsem to tedy slyšel jinak, na Praze prý měly být nějaké třenice, které Peter Duhan vyřešil vaším odvoláním.

Třenice… Budu k vám upřímný: když se v nějakém skupenství zjistí, že vrcholný šéf přijde reorganizací o své postavení, samozřejmě začnou třenice, protože tam stále máte šéfredaktorku, která se může cítit ohrožena, protože byste se mohl přesunout na její místo. Najde si svůj tým podporovatelů, zatímco ředitel má ten svůj a začalo to být celé taková ponižující bramboračka. Takže moje řešení bylo takové, že odejdu, nebudu se ucházet o místo šéfredaktora, ale na to místo přijde někdo úplně jiný a nezůstane tam ani stávající šéfredaktorka. A to se také stalo.

Takže jste odešel na základě dohody.

Ano, a je důležité říct, že jsem se teď nepřišel nikomu mstít. Když zažijete to, co jsem si zažil já, sáhnete si na život a na smrt, tak vám spousta těchto věcí odplyne někam do dálky. Mně dnes záleží na tom, co jsem řekl v momentu, kdy jsem se ucházel o pozici v Radě: abychom byli konstruktivní opozicí. To znamená, abychom nepořádali hon na pana generálního ředitele, ale abychom se skutečně zavrtali do problémů, jako jsou poplatky, outsorcing, a to velmi hluboko.

Vaše vztahy s Petrem Duhanem tedy nejsou nijak napjaté.

Jsou kolegiální. Nejezdíme spolu na dovolenou, ale jsme schopni spolu korektně jednat.

Když jste odcházel z Českého rozhlasu, jmenoval se okruh, který jste řídil, ještě Praha, nebo to už byla Dvojka?

Byla to Praha.

Co jste říkal jejímu přejmenování na Dvojku? Nepřipadá mi to příliš koncepční.

Ono je tam na tu bramboračku zaděláno odjakživa. Vezměte si, že okruhy se jmenují nejrůzněji. Máte tu Radiožurnál, pak dříve Prahu, dnes Dvojku, potom Vltavu, pak máte různě pojmenovaná regionální studia, někdy podle města, někdy podle kraje. Byl jsem svědkem několika pokusů to unifikovat, protože se zdálo, že zvláště pro mladší generaci je to totálně nekomunikovatelné. Proto se uvažovalo po vzoru BBC o dělení na Jedničku, Dvojku, Trojku a Čtyřku. Nikdy se to nepodařilo dotáhnout do konce, což mě osobně velmi mrzí. Myslím si, že z hlediska PR komunikace je to – ať už se stanice jmenuje Praha nebo Dvojka – velký problém Českého rozhlasu. Nebo možná ne velký, ale dílčí určitě.

Přitom Peter Duhan už dva roky mluví o tom, že chce názvy stanic sjednotit.

Dal jste mi dobrý podnět pro jednání s vedením rozhlasu.

Když jste do Rady Českého rozhlasu nekandidoval kvůli pomstě, co byl tedy ten hlavní důvod, proč jste kandidaturu přijal? A kdo vám ji nabídl?

Nevím, zda máte podobnou životní zkušenost, ale u mě vždycky docela důležité kroky vzniknou náhodou. A ta náhoda se řetězí. V tom období, kdy jsem nebyl v rozhlase a věnoval jsem se péči o maminku, jsem pocítil potřebu se nějak intelektuálně zaměstnat něčím, co pro mě není rutinní. Vrhl jsem se do psaní rigorózní práce na téma rozhlas veřejné služby. Obhájil jsem ji na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, a tam letos v lednu, protože s nimi mám dobré kontakty, ve vzájemné diskusi padl návrh, že by mne nominovali za radního Českého rozhlasu. Potěšilo mě to, považoval jsem nominaci z akademických kruhů za důstojnější, než když by to byl spolek holubářů, a tudíž jsem do toho šel. A začalo mě to zajímat čím dál tím víc a v téhle chvíli vidím práci v Radě jako daleko hodnotnější, než jsem si myslel. Ještě pořád si myslím, že jsem udělal dobře.

Na rozdíl od ostatních radních máte obrovskou výhodu, že jste v rozhlase pracoval, vidíte mu do „střev“. Znáte lidi i vztahy uvnitř této instituce. Zaznamenal jste za tu dobu, co jste radním a místopředsedou rady, že by se vedení rozhlasu snažilo Radu tahat za nos?

Víte, v mé pozici je to tak, že po čtyřech letech absence nevidím už úplně do všeho a do všech vnitřních vazeb, ale myslím si, že mám v sobě takové to vnitřní světélko, které začne blikat a několik věcí mě teď zajímá a půjdu po nich.

Takže už tam bliká.

Samozřejmě, a to nemusí být jenom proto, že jste chorobně podezíravý. Něco je vám nějak prezentováno a vy se potřebujete zavrtat do těch souvislostí. Ne paranoidně, ale ze zájmu o věc, a proto, jestli jsou ty věci opravdu dobře řešeny. Takže není to paranoia, ale je to zkušenost.

Říkáte, že se to týká několika věcí. Prozradíte některou?

Ne.

Vstupem do Rady Českého rozhlasu jste ukončil spolupráci s rádiem Classic FM, pro které jste po odchodu z Českého rozhlasu připravoval vlastní pořad. Nechybí vám to?

Nevím, jestli jsem musel tuto spolupráci ukončit, ale považoval bych to za střet zájmů a taky při veřejném slyšení v parlamentu to bylo prezentováno jako potenciální střet zájmů, takže jsem práci na cyklu Planetární předplatné s okamžitou platností ukončil. S paní ředitelkou jsme se ale dohodli, že po nějakou dobu ještě může reprízovat výběr ze 150 již natočených pořadů. A že možná za pár let, až skončím v Radě Českého rozhlasu, se k tomu pokorně vrátím, pokud ještě budu schopen myšlenky a slova.

Nechybí vám to?

Chybí. Za všechno v životě ale platíte.

Byl jste už jako radní Českého rozhlasu hostem ve vysílání některé z jeho stanic?

Nebyl jsem pozván. Jako radní bych samozřejmě pozvánku přijal, ale k žádné jiné spolupráci ne.

Ptám se proto, že krátce po zvolení byl hostem nočního dvouhodinového pořadu Českého rozhlasu služebně nejmladší radní Ivan Vodochodský.

BRAND24

Možná se mě bojí. Právě proto, že hodně vím (smích).

Foto: Ondřej Hošt, DigiZone.cz

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).