Více

Já, Kajínek jako plastický portrét a oslavná báseň našeho novodobého Jánošíka

„Já také z Mírova utíkal, abych obhájil svoji pravdu. Určité styčné body mého příběhu s osudem Jana Husa určitě existují.“ Přijde vám toto tvrzení z úst odsouzeného vraha jako přehnané? Tak snad ani dál nečtěte…

Při sledování dokumentu o Jiřím Kajínkovi se mi asi po dvaceti sekundách vybavil úvod Odpadlíka s Lorenzem Lamasem: Býval dobrým policistou, ale spáchal ten nejhorší hřích, protože svědčil proti zkorumpovaným kolegům. Snažili se ho zabít. Místo toho zabili ženu, kterou miloval. Obviněn z vraždy nyní projíždí krajinou. Psanec, který loví psance. Lovec lidí. Odpadlík.

Na podkladu velmi profesionálně vypadající série obrázků (snad nikdy jsem v českém dokumentu neviděl tak skvělou střihačskou práci) probíhá tento voiceover, pronášený stejně patetickým mužským hlasem:  Strávil polovinu života ve vězení. Kradl, riskoval a rval se. Miloval zbraně a ženy. Pohyboval se v podsvětí. Žil ve světě, kde neplatí běžná pravidla a hodnoty. Neuznával zákony a porušoval je. Za dvojnásobnou vraždu dostal doživotí. Po mnoha letech prezidentskou milost. Tvrdí, že je nevinný. Jeho svět pro mnohé z vás bude nepochopitelný a nepřijatelný. Pro někoho fascinující. Je to svět zločinu, ale i překvapivých odhalení a doznání. Je to svět Jiřího Kajínka. 

„Mě rodiče vychovávali k zodpovědnosti za sebe sama…“

Na dokumentární minisérii je možno nahlížet ze dvou úhlů: můžete se soustředit na technickou kvalitu, nebo budete spekulovat o tom, do jaké míry je vhodné točit napůl oslavné ódy na člověka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu – ano Kajínek opravdu vychází z celého dílka jako hrdina, novodobý Jánošík, bojovník proti establishmentu a zkorumpované státní moci. 

Po technické stránce není filmu co vytknout, ba právě naopak. Fantastická práce se světly, prostřihy na archivní materiály, celý film kolorovaný do nostalgického sépiového tónu, průjezd kamerou vězeňskou chodbou, na jejímž konci stojí Kajínek se skloněnou hlavou a zaťatými pěstmi, kamera se k němu přibližuje a on v poslední chvíli hlavu zvedne a nesmlouvavě tvrdým pohledem se podívá do kamery… 

Kajínek a jeho parta…

Film je osobní výpovědí (drtivou většinu času mluví on sám) nejznámějšího českého vězně, natočený podle osvědčeného schématu: záběry z dětství, vyprávění o prvních drsných partách, prvních kriminálech… To všechno proloženo záběry z filmu o Kajínkovi od Petra Jákla a dotáčenými ilustračními záběry. 

Jak sami tvůrci přiznávají: části dokumentu jsou „natáčeny s figuranty v situacích, které přesně odpovídají Kajínkovým vzpomínkám“. Ostatně, i slovo „dokument“ je v tomto případě sporné – režiséru Ivanu Barešovi je ale na rozdíl od Víta Klusáka a jeho Daliborka (obě díla mají po strukturální stránce hodně společného, řemeslně ale Kajínek o několik tříd vede) třeba přičíst k dobru, že si na žádnou velkou autenticitu nehraje. Prostě tady je Kajínek, mluví o sobě, uděláme to trochu atraktivně, nebudeme to analyzovat, ať si divák udělá názor sám.

„Vykrást trezor je práce. To není bezpracný zisk.“

Pokud bychom si ovšem začali pohrávat s myšlenkou morálního hodnocení, dostáváme se do vratké polohy. Část lidí v Česku je přesvědčeno o tom, že Kajínek je lidový hrdina, který sice možná nebyl svatý, ale rozhodně nikoho nezabil, a prezidentská milost je pak pouze nápravou starých křivd.

Část lidí má za to, že dvojnásobně odsouzený vrah si žádnou prezidentskou milost nezaslouží, a že jako precedens je jeho přítomnost na svobodě velice rizikový fakt. 

Tvůrci se sice snaží nijak nekomentovat celý jeho proces a nechávají hovořit opravdu jen jej, ale v některých fázích je jejich snaha o výrobu image sexy kluka z lidu až do očí bijící. Když Kajínek sděluje, že si pořídil poslední model mercedesu E, jede kamera záběry nablýskaného černého obrovského auta, projíždějícího romantickou a sluncem zalitou krajinou. 

Když se svou současnou láskou, která na něm může oči nechat, loví u venkovské chaty ryby, davy jeho obdivovatelek začínají slzet. A když pak sám hlavní protagonista hladí beránka a říká, že je v podstatě hodný člověk, začnete o objektivitě tvůrců trochu pochybovat.

Možná přijdou i ostatní…

Stanice Netflix natočila seriál „Making the Murderer“, který do hloubky zkoumá psychologii obviněného, odsouzeného a před uplynutím trestu propuštěného vraha. Natáčení trvalo deset let a je to na něm znát – je to podrobná studie případu, který s tím Kajínkovým má něco společného. 

Ovšem asi tolik, co oba dva seriály navzájem – zatímco jeden je opravdovým hardcore dokumentem, ten druhý je de facto senzační výpovědí, snažící se zaujmout diváka, aniž by se snažil cokoliv doopravdy analyzovat. Ale možná bude dalším osobám věnován v dalších dílech větší prostor – jak tvůrci slibují, mají se objevit i výpovědi ostatních postav (v prvním díle byla jedna). 

Do příštího týdne se tedy můžete zamyslet nad otázkou: pro koho je dílo s názvem Já, Kajínek vlastně určeno? Jeho příznivci budou nadšeni. Jeho odpůrci budou znechuceni, ale „plastický obraz světa Jiřího Kajínka“ (což je asi nejpřesnější definice celého díla) si své diváky najde zcela určitě. Už jen díky kontroverzi, kterou přirozeně vyvolá.

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 11. 2017 8:34

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+