Více

House of Cards, pátá řada: Jediný, kdo může Underwooda porazit, je Underwood

Jeden národ – Underwood. Místo toho, aby hrdinu seriálu z produkce Netflixu spolkla černá díra jeho bezohlednosti a vražd, nese ho nahoru. Zatím.

Pokud si pustíte pro připomenutí kontinuity poslední díl čtvrté série House of Cards (Dům z karet) a pak hned ten první ze série páté, ani tu dlouhou pauzu nebudete vnímat. Prostě jako když se po přestávce vrátíte do kina.

S Frankem a Claire jsme se rozloučili ve chvíli, kdy teroristé popravili jednoho z unesených rukojmí, což prezidentskému páru posloužilo jako záminka k hře plné machinací, jejímž cílem je ovlivnění voleb. Frank se do situace opře opravdu s plnou vervou: na zasedání kongresu, kde vlastně vůbec neměl být, se pomocí procedurální kličky dostane k řečnickému pultíku, odmítne poslechnout, když mu chtějí sebrat slovo, protože tam dělá politickou propagandu, a obviní své protivníky nepřímo z podpory terorismu, že ho chtějí dát k soudu, zatímco on je ten spravedlivý agresivní bojovník za právo obyčejných Američanů na bezpečnost. V téhle scéně se jako v kostce promítá filozofie celého seriálu: všechno dění je účelové, argumenty se dezinterpretují tak, aby hlavním protagonistům pomohly dosáhnout cíle, političtí oponenti jsou napadáni a dehonestováni pomocí snad veškerých argumentačních faulů, které lidstvo zná, a nic než totální vítězství hrdiny nezajímá (a Franka Underwooda především).

K TÉMATU: Nasazení House of Cards v lepším čase se Dvojce nevyplatilo, seriál si pohoršil

Dobrá zpráva pro fanoušky seriálu House of Cards: Frank Underwood je zpátky

Frank a Claire touží po moci „an sich“, nemají společenské ambice něco měnit či zlepšovat – respektive možnost vládnout je pro ně na prvním místě, a pak dlouho nic. Pokud moc korumpuje, pak absolutní moc korumpuje absolutně, říká staré přísloví. Manželé Underwoodovi chtějí být absolutně zkorumpovaní, a jsou s tímto pocitem absolutně ztotožněni. Nejde o to, že by jej považovali za sporný, nebo že by jej v sobě nějak omlouvali, to ani náhodou. Oni o tom ani neuvažují. Ovládat ostatní je leitmotiv jejich rozhodování a životní filozofie. A stejně jako každou přirozenou věc ji není potřeba ani náznakem zpochybňovat – asi tak jako nikdy nezpochybníme to, že dvě a dvě se rovná čtyři. A nejsou to jen oni, podobně uvažuje většina postav seriálu a politické afilace nehrají už vůbec žádnou roli.

V původní britské verzi z roku 1990 (videoukázka výše) byl hlavní hrdina konzervativec, v americké verzi z něj scénáristé udělali demokrata – údajně proto, aby se divákům více líbil. Beau Willimon, duchovní otec seriálu, prohlásil: Kdybychom z něj učinili demokrata, bralo by se to jako laciná forma protestu nebo klasická hollywoodská liberální politická agenda.

Postavy na obou stranách barikády používají stejně špinavé metody, stejné triky a finty. Jako bychom se dívali na zvláštní verzi současného světa, kde byly figurky rozestavěny naprosto náhodně a kde se každý stará o samotné politické divadlo víc než o jeho výsledky.

Jednou z předností House of Cards byla schopnost interpretovat politické dění tak, že divák vtažený do děje byl schopen považovat jej za organickou reflexi reality. Autoři dokázali vybalancovat svinstva a s hodinářskou precizností je vepsat do scénáře – samozřejmě s vědomím toho, že se jedná o fikci. V nejnovější páté řadě už se ale dostali za hranu uvěřitelnosti. Jestliže v předchozích sériích Frankzavraždil politika Petera Russo (jako jeho předstíraný přítel mu tvrdil, že mu pomůže v kariéře) nebo novinářku Zoe Barnes (jako její milenec jí slíbil unikátní informace, nejcennější žurnalistickou komoditu), divák nevěřícně kroutil hlavou, ale řekl si „takhle to asi nějak opravdu mohlo být“, protože to logicky vyplývalo z děje, a přestože to bylo extrémně přehnaný, dalo se to stále považovat za exponovanou verzi reality. Pokud dnes ale Frank shodí Catherine Durant ze schodů (ještě se neví, jestli přežije), máte pocit opakovaného vtipu a absurdity, a když Claire Underwood otráví Toma Yatese a pak s ním má sex, protože chce, aby jed zapůsobil rychleji, začnete si říkat „no tak moment…“

Seriál sám o sobě byl několikrát popisován jako analogie prezidentství Donalda Trumpa, a Robin Wright (představitelka Claire a producentka) se nechala slyšet, že jim Trump ukradl všechny nápady, ve smyslu „co se dnes děje ve skutečnosti je minimálně stejně špatné jako to, co dělá Frank Underwood v seriálu“. Možná tedy přitvrdili ve výrazu a chtěli hnát děj do absolutního absurdna – až do té míry, že se o ději píše jako o „zhmotněném snu konspiračních teoretiků“.

Největší rozdíl mezi Frankem Underwoodem a Donaldem Trumpemnení v tom, že by Frank byl schopnější – je to o tom, že Trump chce využít prezidentství k tomu, aby pomáhal lidem – třebaže jen těm, jejichž příjmení je Trump.

Frank chce být prezidentem prostě proto, aby byl prezident, a to samé platí o Claire. A ani jeden z nich se nezastaví před vůbec ničím – ani sami před sebou.

CIF17

House of Cards je nejúspěšnější originální série na Netflixu a svoje fanoušky nezklame – je to prostě pořád větší, odpornější a dramatičtější. Svinstva narůstají a po představitelích nejrůznějších politických funkcí, kteří se ve svých projevech zaštiťují patriotismem a humanismem, zůstávají potoky krve a zničených životů. Užijete si jej naprosto dokonale – pokud si tedy připustíte, že tohle je opravdu jen fikce. I když při některých scénách vás zamrazí v zádech a říkáte si – „co kdyby…“

P. S.: Malá nápověda k titulku – to není filozofická úvaha na téma morální sebereflexe nebo důsledek nadměrného sebevědomí. Mějte na paměti, že autor recenze se rozhodl nepřechylovat z angličtiny ženská jména. A hádejte, kdo přijde po Frankovi?

House of Cards, 5. řada
V hlavních rolích: Kevin Spacey jako Francis Underwood, Robin Wright jako Claire Underwood
Premiéra, Netflix: 30. května 2017
Rozlišení: dostupné i v Ultra HD (4K)

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 7. 6. 2017 4:43

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+