Více

Historické okénko: Československé televizní vysílače v roce 1964

Celkem bylo v roce 1964 na území Československé socialistické republiky přes šedesát vysílačů a převáděčů, které vysílaly na devíti kanálech.

Následující řádky pocházejí z brožury nazvané Televizní technika, jejímž autorem je inženýr Juraj Valsa. Knížka vyšla v Praze roku 1964 jako 36. svazek Polytechnické knižnice, kterou ve Státním nakladatelství technické literatury vydávala Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí.

První televizní vysílač v Československu zahájil pravidelné vysílání roku 1953. Zajišťoval celkem dobrý příjem ve Středních Čechách a v některých případech i v okrajových oblastech Čech. Pak byly vybudovány podle plánu rozvoje další vysílače v Bratislavě a v Ostravě a brzy po nich i další výkonné vysílače ve zbývajících částech republiky.

Síť deseti výkonných televizních vysílačů však nezajišťuje dokonalý příjem ve všech místech členitého terénu našeho státního území. Proto bylo třeba vybudovat několik vysílačů s menším výkonem, tzv. vysílačů vykrývacích. Ty jsou budovány v oblastech, kde žije několik desítek tisíc obyvatel a kde není zajištěn dokonalý příjem žádného základního vysílače. Příkladem může být vykrývací vysílač na Petřínské věži, který pomáhal řešit obtíže, které se v Praze projevily po zahájení provozu vysílače Střední Čechy na Cukráku.

Spuštění Cukráku přineslo zhoršení příjmu v Praze.

Pro města a oblasti s několika tisíci obyvatel se stavějí televizní vysílače, kterým se říká převáděče. Jsou to vlastně retranslační stanice, které přijímají signál z nejbližšího základního vysílače a převádějí jej do jiného televizního kanálu. Blokové schéma typického převáděče se neliší od blokového schématu reléové stanice z přiloženého obrázku.

Blokové schéma směrového spoje s reléovou stanicí bez demodulace a s jedinou přeměnou kmitočtu.
Autor: SNTL

Blokové schéma směrového spoje s reléovou stanicí bez demodulace a s jedinou přeměnou kmitočtu.

Přicházející vysokofrekvenční signál (obraz i zvuk) se zesílí a v měniči kmitočtu jako celek přesune o určitý počet MHz stranou, do jiného kanálu. Výsledný signál se opět zesílí na úroveň obvykle několik desítek miliwattů a přivede na vstupní svorky vysílací antény.

CIF17

Základní televizní vysílače v ČSSR
Vysílač Kanál OIRT Polarizace Výkon – obraz (kW) Výkon – zvuk (kW)
Střední Čechy 1 vodorovná 30 10
Severní Čechy 12 svislá 8 1,6
Východní Čechy 6 vodorovná 10 2
Jižní Čechy 2 vodorovná 10 2
Západní Čechy 10 vodorovná 10 2
Severní Morava 1 vodorovná 10 2
Jižní Morava 9 vodorovná 10 2
Západní Slovensko 2 vodorovná 10 2
Střední Slovensko 7 vodorovná 10 2
Východní Slovensko 6 svislá 10

Celkem je v ČSSR přes šedesát vysílačů a převáděčů, které vysílají na devíti kanálech. Na každém kanále pracuje proto současně větší počet vysílačů. Aby se vzájemně nerušily, bylo třeba pečlivě rozvrhnout rozdělení kanálů a rozlišit jednotlivé vysílače i polarizaci vysílané vlny (viz tabulka). Většina vysílačů vysílá vlnu s horizontální polarizací (jednotlivé prvky antény mají vodorovnou polohu). Některé vysílače však pracují se svislou polarizací.

Určitých výsledků v potlačení vzájemného rušení dvou vysílačů pracujících na témže kanálu se dosahuje i záměrným rozladěním jednoho vysílače zhruba o poloviční hodnotu kmitočtu řádků proti kmitočtu určenému normou. Přelaďuje se vysílač obrazu i zvuku. Přesnou velikost rozladění je třeba určit v konkrétním případě zkusmo tak, aby vzájemné rušení bylo co nejmenší. Tomuto zásahu se říká „offset“.

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+