Více

Můj pradědeček Čingischán ve čtvrtek 24. března na ČT2

[Tisková zpráva] Většina Čechů má v minulosti předky, kteří se do naší kotliny přistěhovali odněkud zdaleka. Dokument Pavly Frýdlové a Nenada Djapiče Můj pradědeček Čingischán, který uvede ČT2 ve čtvrtek 24. března od 20:20 hodin, sleduje české genetické stopy a odmítá teorii o rasově čistém národě, s níž operují političtí radikálové.

Vědecká genetika konstatuje, že zejména války „rozšiřují“ chromozomy. Z tohoto pohledu není titul snímku Můj pradědeček Čingischán pouhou nadsázkou. Čingischán na svých velkolepých vojenských výpravách několikrát putoval mezi Evropou a Asií a je nepochybné, že přitom na různých místech po sobě zanechal značné množství potomků, takže také genetický vývoj těchto rozlehlých oblastí významně ovlivnil. Nejenom on však způsobil, že rasově čistí jedinci jsou pouhým mýtem. A za všechno také nemohou války.

Sochař Hugo Demartini sleduje svou rodovou linii až do časů císaře Rudolfa II., kdy přicházejí do Čech jeho italští předci, kteří stavěli krby, krbové komíny a měli dokonce kominický monopol. Jmenovali se však původně Martini, teprve s povýšením do šlechtického stavu se začali psát „de Martini“ a nakonec se predikát a původní jméno spojily v nové Demartini. Francouzské kořeny v sobě nese pro změnu obyvatelstvo moravské vísky Čejč, a to od druhé poloviny 17. století, kdy do proslulé vinné oblasti přesídlilo čtyřicet francouzských rodin. Upomínají na to dodnes jména místních obyvatel Žalio či Šalé. Potomci francouzských osadníků však hovoří jen česky. Anglické předky měl pro změnu Petr Fletcher, který neumí anglicky. Jeho pradědečka, vynikajícího žokeje a trojnásobného vítěze Velké Pardubické, přilákal z ostrovní země na zámek v Loučni u Nymburka kníže Alex Thurn – Taxis.

V žilách dnešních Čechů však koluje také řecká, slovenská, ruská, ukrajinská i jiná krev. Hodně zamíchali s našimi chromozómy také legionáři, kteří si po první světové válce přivedli ze své ruské anabáze i ruské manželky. Čecha jako příslušníka konkrétního národa lze proto definovat ve vztahu k zemi, jazyku, kultuře, ale pokud vezmeme v úvahu genetiku, bude to složitější. Výstižně to vystihuje potomek řeckých poválečných uprchlíků Michal: „Tady mě považují za Řeka. V Řecku se na to ale dívají jinak a říkají, že Michal je Čech.“

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+