Více

Můj otec generál

[Tisková zpráva] Když komunisté v roce 1949 popravili generála Heliodora Píku, jeho syn přísahal, že jméno svého slavného otce očistí. Milan Píka podřídil tomuto slibu celý svůj život. Sledujte 4. 2. 2010 na ČT2 ve 20:00 hodin. Připravili: Josef Albrecht, Luděk Navara a Marcel Petrov

Významný představitel protinacistického odboje, Heliodor Píka, byl zavražděn před 60 lety. Za války byl náčelníkem československé vojenské mise v Moskvě. Byl velmi dobře informován o Stalinově Sovětském svazu. Zřejmě i proto byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen a 21. června 1949 popraven. Jeho syn Milan byl uvězněn a poté, aby se vyhnul šikaně, se usadil na Slovensku v Bratislavě. Je dokonalým pamětníkem, očitým svědkem otcova názorového a marného střetu s komunistickým režimem a poté i bojovníkem za rehabilitaci a uznání zásluh svého otce – Heliodora Píky. Zaznamenal i to, jak se pohledy na osobnost jeho otce postupem času měnily, obracely a vyvíjely. Byl ovšem i svědkem soudního procesu, při němž stanul před soudem prokurátor Karel Vaš, který proces s Heliodorem Píkou inscenoval. Dodnes Milan Píka jen obtížně chápe, proč Karel Vaš, jehož vina je nezpochybnitelná, nebyl za své zločiny potrestán.

V červnu 2009 uplynulo šedesát let od popravy, která byla jedním z prvních justičních zločinů komunistické moci. Dokumentaristé TS Ostrava v té době začali ve spolupráci s historiky, pamětníky a rodinnými příslušníky natáčet tento film. Na místech, která mají klíčový význam pro příběh Heliodora Píky, jim průvodcem byla osoba nejpovolanější – syn Milan.

Jen stručný výčet základních faktů stačí, abychom si uvědomili velikost osobnosti, které jsme dokument Můj otec generál věnovali: Heliodor Píka, voják, hrdina, legionář, jeden z předních důstojníků moderní armády nově vzniklého Československa, vojenský atašé v Rumunsku, významná osobnost vojenského zastoupení ČSR v Sovětském svazu a jeden z čelných velících důstojníků Československé samostatné brigády v SSSR. Po válce působil na Ministerstvu obrany. Po únoru 1948 byl propuštěn z armády a v roce 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na smrt. Plně rehabilitován byl v roce 1968. Otevřeně hovořit o něm můžeme až po roce 1989. Prezident Václav Havel mu v roce 1991udělil Řád Milana Rastislava Štefánka in memoriam za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války.

Výsledek práce dokumentaristů předkládáme televizním divákům. Ke slovu se dostávají životopisné údaje, historické prameny, vzpomínky příbuzných a přátel i fakta, která by měla zaplnit bílá místa na mapě našich novodobých dějin.

Vedle Milana Píky se ke slovu dostanou Karel a František Píkovi, generálovi synovci, stejně jako jeho neteř Daliborka Vacková. Sumu odborných faktů, některých poprvé zmíněných před veřejností, předkládají historici František Hanzlík, Antonín Benčík a Eduard Stehlík. Doplňuje je správkyně Píkovy pozůstalosti Jana Horáková. Podařilo se rovněž získat výpovědi spolubojovníků a přátel Františka Kaplana, Věry Holubové, Rostislava Kubišty, Ailsy Domanové, Zdeňka Škarvady a dalších. Několikrát je zmíněn i Píkův obhájce JUDr. Rastislav Váhala, kterému Milan Píka adresoval své poděkování v závěrečných titulcích.

Osou dokumentu je Milanova cesta po místech, která se vztahují k osobní historii otce i jeho samotného. Ocitneme se na Opavsku, padají slova o vlastenectví a vztahu k rodnému Slezsku, ozvou se vzpomínky na přirozenou autoritu, kterou Heliodor Píka vzbuzoval, i šok, jaký mezi rodáky zanechala zpráva o jeho popravě. U kasáren v Hranicích je zmíněn zakladatelský význam nejen pro tuto konkrétní vojenskou akademii, ale i pro vojenské školství vůbec.

Při vzpomínkách na Píkovu manželku Marii se díváme na fotografie krásné, oduševnělé tváře, ale zároveň si při citacích z korespondence nebo výkladu historiků uvědomujeme nejenom rozdílnost postavení dnešních životních partnerů předních osobností veřejného života, ale i tiché introvertní hrdinství této generálovy ženy a matky syna Milana. Bez velkého sentimentu jsou zmíněny nové a nové začátky v jednotlivých etapách, minimální materiální zázemí, časté odloučení, pobyt v Anglii během druhé světové války, dramatický návrat i složité životní podmínky v době věznění generála Píky a po jeho odsouzení: „Splnil se můj osud dobře, byl takový, ale váš je otevřený a musíte se šetřit a nemyslet na zlo. Víš dobře, že život jednotlivce nehraje žádnou roli. Byla jsi na pokraji zkázy a přece jsi z toho vyšla. Proto i dnes se dívej klidně vstříc i neznámé budoucnosti, mysli dnes jen na děti. Buď statečná, snášej osud klidně. Já jsem bez ustání myšlenkami u vás. Trpím nesmírně, že já nemohu stát při vás.“ H.Píka manželce, po svém ztačení

Zahraniční vojenské mise a boje za druhé války zprostředkují archivní filmové materiály, fotografie, písemné dokumenty a výpovědi kolegů či spolubojovníků. Stopu, kterou po sobě Heliodor Píka zanechal, na řadě míst u nás připomínají vojenské památníky a pamětní desky. Zvuk jeho jména vyslovovaného na těchto pietních místech je pro mnohé docela nový, neboť řada z nich byla odhalena teprve nedávno, včetně obelisku na posledním místě uložení popela popravených vězňů na hřbitově v Plzni.

Nejsilnější dojem zanechávají záběry z plzeňské věznice na Borech, kde byl Píka internován a také následně popraven. Několik měsíců tady strávil i jeho syn Milan. Měli možnost vidět se a podpořit navzájem, tak jak to ve věznicích bylo možné – vzkazy, motáky, signály, kterým rozuměli jen oni sami. Dnes spolu s Milanem Píkou procházíme celami a chodbami, kamera zprostředkovává pohled zamřížovaným oknem do míst, kde před šedesáti lety stála šibenice…

I dnes je tento prostor vyhrazen vězeňství a nezbývá příliš místa pro lítost. Dnešní dozorci, kteří otevírají katr, abychom jím mohli procházet, dodržují profesionální odstup. Ale zároveň je pro ně nepředstavitelná situace, která se v těchto místech odehrávala před šedesáti lety, kdy ve speciální cele ti, kteří čekali na popravu, psali za dozoru tehdejších bachařů své poslední řádky na rozloučenou: „Milovaní nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a s vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť průhledný – že jde však o politickou vraždu. Přese všechno rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení.“ H.Píka, v noci na 21.6.1949

Milan Píka byl po popravě svého otce omilostněn. Režim, v jehož čele stál Klement Gottwald, přece jen nedopustil, aby stejným způsobem jako otec odešel ze života i on. Nové podmínky pro existenci svou i své rodiny našel na Slovensku. Mluví o této krajině s láskou a občas se mu do monologu vloudí slovenština. Odtud také začal svou neúnavnou pouť za rehabilitací svého otce a plným očištěním jeho jména. Posloucháme jeho věty a díváme se, jak pevným krokem muže zvyklého nosit uniformu prochází místy, ve kterých se ostatním tají dech. Rozumíme pak síle, která jej motivovala k tomuto úsilí. Jeho „Road Movie“ po mapě milníků života i smrti začíná a končí na Borech. Až se po odeznění posledního titulku zvedneme ze svého křesla, poběží nám hlavou řada otázek, na které dodnes hledáme odpovědi. Patří k nim i ty, které souvisí s dědictvím minulosti a míří jako stále aktuální výzvy do budoucna.

Můj otec generál
Natočilo Centrum publicistiky a dokumentu TS Ostrava
Vedoucí výroby: Marcela Rovnaníková
Scénář: Luděk Navara
Kamera: Jiří Berka
Dramaturg: Josef Albrecht
Odborný poradce: Jana Horáková, správkyně pozůstalosti H. Píky
Režie: Marcel Petrov

Stopáž: 57´
Premiéra: 4. února 2010 na ČT2 ve 20:00 hodin

www.ceskatele­vize.cz/mujotec­general

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+