Největším problémem digitalizace rozhlasového a televizního vysílání, alespoň v ČR, kupodivu není technická stránka věci, jako spíše stránka legislativní a licenční. Celý svět rozhlasu a televize je totiž poněkud specifický, a až dosud vyrůstal
na určitých základech, vycházejících z možností analogových technologií. Tomu se pochopitelně přizpůsobilo základní rozdání karet
v celém tomto světě, včetně příslušné legislativy, licenční politiky, regulátorů i rozdělení a struktury hráčů na trhu
.
Nyní ale, s příchodem digitalizace, se původní (analogové) základy zásadním způsobem mění – a to pochopitelně významně otřásá celou nadstavbou, která byla na původních základech vybudována. Objevují se nové otázky, které předtím neměly vůbec smysl, ale dnes jsou zcela zásadní – přesto na ně dosud neexistuje jednoznačná odpověď. Ta se v průběhu vývoje jednání teprve hledá.
Jde třeba o otázku udělování licencí. Mají být stávající analogové licence automaticky převedeny
i do digitálního vysílání? Má mít ten, kdo již má analogovou
licenci, automaticky právo i na licenci digitální? A mají se vůbec licence rozlišovat na digitální a analogové, nebo jde jen o licence na vysílání jako takové
, které nerozlišují mezi těmito dvěma způsoby vysílání?
A čeho se vlastně tyto licence týkají? Práva šířit určitý konkrétní obsah (program), nebo práva vysílat na určité frekvenci? Ve světě analogového vysílání, kde platilo co program, to samostatná frekvence
, vycházelo jedno z druhého. Ve světě digitálního vysílání, kde se na jedné frekvenci šíří více programů (v rámci jednoho multiplexu), už jedno z druhého bezprostředně nevyplývá.
A co rozdíl mezi multiplexem, který je spíše logickou záležitostí, a sítí pozemních vysílačů, skrze které lze jednotlivé multiplexy šířit (pokud se nebudou šířit jinak, například po kabelu v kabelových sítích). Kdo má rozhodovat o složení multiplexu a kdo jej má sestavovat? Mají na to být licence? Kdo a jak rozhodne o tom, který multiplex bude šířen (vysílán) na jakých frekvencích a skrze kterou síť vysílačů?
Jak se stále markantněji ukazuje, dosavadní svět analogového vysílání (alespoň ten tuzemský) na takové otázky nebyl a stále ještě není připraven. Zmítá se v nejasnostech a sporech už o tom, jak uvedeným otázkám vůbec rozumět (o to více pak o tom, jak je řešit). Nemluvě již o ekonomických záležitostech – zda se například najde dostatek zdrojů na financování vyššího počtu programů, které bude možné vysílat. V každém případě je to na samostatné povídání (… prosím dát odkaz na článek Digitální Kocourkov
).
Ještěže vyřešena a relativně stabilizována
se zdá být alespoň oblast technická. Zde již delší dobu existují a využívají se standardy, řešící potřebné aspekty. Podrobněji si o tom budeme povíme v samostatném článku (prosím dát odkaz na Jak funguje DVB-T?
), proto jen stručný heslovitý přehled:
- DVB (Digital Video Broadcasting) je společné označení pro rodinu standardů, podle kterých je řešeno digitální televizní vysílání (v ČR a celé Evropě, i v některých dalších částech světa)
- DVB-T je konkrétní standard pro pozemní televizní vysílání (tzv. terestrické)
- DVB-S je standard pro digitální satelitní vysílání
- DVB-C je standard pro digitální vysílání v kabelových sítích
- DVB-H je standard pro digitální vysílání do mobilních zařízení (např. mobilních telefonů).
- DAB je standard pro digitální rozhlasové vysílání
