Více

„Zlatý“ analog podruhé… (a podrobněji)

Jak jsem uvedl v předešlém článku, už delší dobu se setkávám s názorem, že analogová zvuková technika je lepší než digitální. Že klasická gramofonová deska je lepší než CD apod. Zastánci tohoto tvrzení bývají velmi často členy „klubu“ High-End. Celkem častým argumentem pro jejich tvrzení je věta: „Je lepší.“ Lze se i setkat s tvrzeními typu, že CD má menší dynamiku, má zubatý zvuk apod. Ani jedno z nich ovšem objektivně neobstojí.

Příliš dobrý byznys

Jakékoliv exaktní srovnání obou druhů zvukového záznamu nade vší pochybnost prokáže, že CD je mnohem kvalitnější zvukový nosič než klasická gramofonová deska (viz také „Zlatá“ analogová televize?). Nic to ovšem nemění na postojích zastánců High-Endu. Jakékoliv rozumné argumenty striktně odmítají.

Jsem celkem ochotný přistoupit na tvrzení, že technika High-End se příjemněji poslouchá. Tedy že zvuk z takové aparatury je líbivější, možná i příjemnější, ovšem nikoliv lepší. Je celkem jednoduché udělat několik testů, které by prokázaly, že High-End není nic jiného než velmi dobrý byznys. Kabely z bezkyslíkaté mědi, zlacené konektory, gramofony o hmotnosti stovek kilogramů, pozlacené přívody k elektronickým součástkám uvnitř přístrojů, elektronkové zesilovače a všechny podobné vymoženosti nejsou ničím jiným než velmi dobrým obchodním artiklem. Málokdo ze zastánců této techniky si ovšem dokáže přiznat, že svým sluchem není schopen rozpoznat rozdíl mezi propojením obyčejným kabelem a kabelem z bezkyslíkaté mědi s pozlacenými konektory. Celá věc je totiž mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Každý z nás je jiný

Vnímání lidských smyslů je naprosto individuální záležitostí. Každý z nás má jiný vkus a každému se líbí něco jiného. Proto se při posuzování technických zařízení používají postupy, které nejsou závislé na libovůli lidských smyslů. Pokud budeme posuzovat záznamy na gramofonové desce a CD právě těmito postupy, pak není o vítězi nejmenších pochyb. Přesto považuji za nutné poukázat na mnohé okolnosti, které mají zcela zásadní vliv na vnímání reprodukované­ho zvuku.

Co vlastně posloucháme?

Pokud se vrátíme k subjektivnímu posuzování kvality reprodukce, narazíme na několik zásadních problémů. Prvním z nich je vlastní zvuková nahrávka. Ta totiž téměř bez výjimky vzniká vždy jako virtuální zvukový obraz. Záznam na nosiči je totiž vždy mixem několika dílčích nahrávek pořízených v umělém prostředí (studiu). Při reprodukci takovéto nahrávky pak není možné posoudit, jestli odpovídá původnímu zvuku. Ten totiž reálně nikdy neexistoval. Celá nahrávka je uměle dotvořena za pomocí studiové techniky. Už tento fakt prakticky vylučuje možnost korektního srovnání zvukového obrazu před a po záznamu. Tvrzení, že záznam na gramodesce je lepší, tak není o co opřít.

Další faktory

Dalším zcela nevyzpytatelným faktorem je lidské ucho. Vnímání jakéhokoliv zvuku je zcela individuální záležitost, která je z principu věci nestálá v čase. Ucho, jakožto lidský orgán, podléhá mnoha vnějším vlivům, stárnutí a opotřebení. Je tak naprosto zřejmé, že dva zcela identické zvukové obrazy bude jeden a tentýž člověk vnímat s odstupem času naprosto odlišně. Libozvučnost tedy není možné brát jako hodnocení kvality.

Nemalý vliv na kvalitu reprodukce a líbivost zvuku má také poslechový prostor. Zajisté je velký rozdíl v tom, jestli poslouchám ve velkém nezatlumeném sále, obývacím pokoji, volném prostoru nebo v poslechovém studiu. V každém takovémto prostoru bude jedna a táž aparatura při poslechu stejné skladby hrát pokaždé jinak. Tyto rozdíly budou jistě mnohem větší, než jak velký vliv má na kvalitu zvuku kabel propojující reprosoustavy se zesilovačem.

Reprosoustavy, přesněji řečeno reproduktory v nich, jsou také velmi významným faktorem kvality poslechu. Bez ohledu na kvalitu zpracování a konstrukce samotných reprosoustav je tento prvek nejslabším článkem přenosového řetězce. I když se to může zdát neuvěřitelné, i ty nejkvalitnější reproduktory vykazují zkreslení v řádu jednotek procent. Tedy sebelepší řetězec je nakonec závislý na kvalitě reprosoustavy. Přesněji řečeno: na kvalitě reproduktorů v těchto soustavách. Samotná konstrukce soustav pak vlastní zkreslení reproduktorů ještě dál zvětšuje. Čím kvalitnější reprosoustavy, tím menší přidané zkreslení.

Na velikost zkreslení reproduktorů má ovšem nezanedbatelný vliv i koncový zesilovač, na který jsou připojeny. Nejde ovšem o zkreslení zesilovače, ale o jeho výstupní impedanci. Každý reproduktor při své činnosti funguje jako reciproký měnič. Elektrický proud převádí na mechanický pohyb a vlivem setrvačnosti následně převádí mechanický pohyb na elektrický proud. Hmotnost kmitacího systému reproduktoru a jeho setrvačnost jsou ovšem naprosto nežádoucí vlastnosti. Jsou zdrojem dokmitávání reproduktoru po odeznění budícího signálu. Toto dokmitávání pak způsobuje nežádoucí zkreslení. Zkreslení reproduktorů je tak tím menší, čím menší je výstupní (nikoliv zatěžovací) impedance zesilovače. Tento parametr se uvádí jako „činitel tlumení“ a je uváděn jako poměr mezi impedancí reproduktoru a výstupní impedancí zesilovače (včetně impedance kabeláže a výhybek).

Koncový zesilovač je jedním z velmi významných prvků zvukového řetězce. Zastánci High–Endu upřednostňují na tomto místě elektronkové zesilovače s tvrzením, že elektronky mají sametovější zvuk. Sametovost zvuku elektronkových zesilovačů spočívá ve zvláštním druhu zkreslení, které elektronky produkují. Elektronky při své činnosti vnášejí do signálu zkreslení druhou harmonickou, což způsobuje dojem bohatšího a sametovějšího zvuku. Tento fakt ovšem neopravňuje k tvrzení, že elektronkový zesilovač je lepší než tranzistorový. Spíš naopak.

Výstupní impedance elektronkového zesilovače se pohybuje v řádu desítek až stovek ohmů, což významně zhoršuje činitel tlumení reproduktorů. Výstupní impedance u tranzistorových zesilovačů se pak pohybuje v řádu jednotek ohmů. U zesilovačů osazených unipolárními tranzistory je tento parametr ještě lepší než v případě bipolárních tranzistorů. To je dáno velikostí vlastního odporu polovodičového přechodu, a také velikostí odporů v emitorech výstupních tranzistorů. Z uvedeného jasně vyplývá, že tranzistorové zesilovače mají mnohem větší šanci poskytnou věrnější zvuk než zesilovače elektronkové.

Gramofonový záznam

Gramofonový záznam patřil dlouhá léta ke komerčně nejúspěšnějším zvukovým nosičům. Ve snaze o maximalizaci kvality zaznamenaného zvuku se v osmdesátých letech dvacátého století začaly vyrábět tzv. maxisingly. Tyto gramodesky měly formát klasického LP a přehrávaly se rychlostí 45 otáček za minutu. Na každé straně desky byl ovšem jen cca pětiminutový záznam. Byl to vlastně „singl“ velkého průměru. Od toho se také odvíjel jejich název. Na takovýchto gramodeskách byl záznam s vyšší záznamovou rychlostí. To umožňovalo dostat ze snímací vložky vyšší napětí, a dosáhnout tak většího odstupu signálu od šumu (dynamiky).

Takovéto záznamy dosahovaly dynamiky až kolem 70 dB, což bylo na svoji dobu neuvěřitelně mnoho. Přehrávání záznamů s velkou stranovou výchylkou a záznamovou rychlostí ovšem klade zvýšené nároky na snímací mechanismus. Snímací vložky musejí mít obrovskou poddajnost a linearitu. Gramofonová raménka pak musejí mít dokonalé tlumení vlastní rezonance, což je technicky obrovský problém. Také kompenzace dostředivé síly je v tomto případě mnohem náročnější než u klasického gramofonového záznamu. Ten běžně dosahuje mnohem horších dynamických parametrů. Odstup užitečného signálu od šumu je u klasické LP jen kolem 50 dB. Použitím nejmodernějších postupů, které se dnes používají pro výrobu gramodesek, je možné dosáhnout dynamiky na hranici 70 dB i u klasické desky. To ovšem za cenu velmi vysokých výrobních nákladů a užití speciálních výrobních postupů, kdy je zkrácen výrobní cyklus lisovacího nástroje. Jako lisovací nástroj se používá „originál“ (první otisk záznamové fólie), nikoliv až třetí.

Frekvenční rozsah gramofonového záznamu je relativně velký. Pro kvadrofonní záznam se používá šířka pásma přes 40 kHz. Užitečná šířka pásma však nepřesahuje 20 kHz. Na krajích frekvenčního pásma je však omezena maximální vybuditelnost záznamu, z důvodu omezené stranové výchylky a snímací rychlosti. O kvalitě gramofonového záznamu by se toho dalo napsat mnoho. Podstatné ovšem je, že jeho kvalita je omezena fyzikálními principy, výrobními technologiemi a použitými materiály. Dynamika záznamu, frekvenční rozsah, přeslech mezi kanály a zkreslení jsou tak značně omezené.

CD

Stejně jako záznam na gramodesce je i záznam na CD kvalitativně omezen fyzikálními principy. Ty jsou ovšem v tomto případě mnohem příznivější. Šestnáctibitový záznam umožňuje dosáhnout odstup cizích napětí 98 dB. Odstup rušivých napětí (signál/šum) až 120 dB. Frekvenční charakteristika je vyrovnaná v celé šířce pásma. Všechny druhy zkreslení jsou hluboko pod hodnotou 0,01 procenta. Objektivně je tento druh záznamu bezpochyby nesrovnatelně kvalitnější než gramofonový záznam. Přesto, anebo právě proto jím mnozí pohrdají.

Právě proto…

Právě proto, že záznam na CD obsahuje větší množství vysokých tónů, vytváří v mnohých lidech dojem, že se jedná o nežádoucí zkreslení, a zvuk hodnotí jako „zubatý“. Příčinou tohoto stavu je fakt, že na CD je možné zaznamenat signál 20 kHz s úrovní 0 dB. Pořídit takovýto záznam na gramofonovou desku dost dobře nelze. U gramofonové desky je možné pořídit záznam 20 kHz samozřejmě také, ovšem se znatelně nižší úrovní. Při plné úrovni tohoto signálu by došlo ke značnému zkreslení záznamu. Velikost snížení úrovně je závislá na nastavených parametrech záznamu a pohybuje se v řádu dB.

Signál z gramofonu obsahuje větší množství šumu, a to o více než 50 dB proti CD. Tento šum způsobuje tvarové zkreslení signálu. Především u vysokých kmitočtů je toto zkreslení patrné. Šum má v takovémto případě tu vlastnost, že zdánlivě „zaobluje“ vyšší tóny, což působí dojmem méně ostrých výšek. Liché harmonické tóny, které „ostří“ zvuk, pak svojí úrovní padají pod hranici tohoto šumu, kterým jsou maskovány. To dále přispívá k zjemnění zvuku vysokých tónů.

Je velmi málo známý fakt, že šum v signálu má jistý vztah k jeho zkreslení. Pokud celou věc trochu zjednoduším, pak signál s odstupem šumu 60 dB je zkreslován na úrovni 0,1 procenta. Jinak řečeno: pokud je signál s úrovní –60 dB reprodukovaný společně s šumem o stejné úrovni, pak je výsledný signál z 50 procent složen ze šumu a z 50 procent z užitečného záznamu. O takovém signálu je tedy možné tvrdit, že obsahuje 50 procent zkreslení. Toto je ovšem jen zjednodušený popis. Pro úplný výklad a rozbor situace by byl nutný mnohem větší prostor, který by přesahoval rozsah tohoto článku.

Jak je na výše uvedených příkladech vidět, je docela jednoduché odhalit příčiny toho, proč si někteří lidé myslí, že je gramofonový záznam lepší než záznam na CD. Žádný z těchto příkladů ovšem nedává těmto lidem za pravdu. Vyšší kvalita je pouze subjektivní pocit, který je dále podmíněn ještě mnoha dalšími faktory, jako jsou poslechový prostor apod.

Závěrem

Není možné v tak krátkém textu postihnout celou problematiku a vysvětlit veškeré aspekty daného problému. Chtěl jsem jen upozornit na to, že je velmi snadné si z neznalosti jiných udělat velmi výhodný byznys. Člověk znalý celé problematiky v žádném případě nemůže přistoupit na takto pošetilou hru. Kvalita zařízení se měří vždy exaktními metodami, nikoliv líbivostí. Člověk, který pak neumí vysvětlit nebo zdůvodnit, proč jsou věci právě tak, jak jsou, velmi snadno podlehne nátlaku.

Podobným způsobem je možné rozebrat a analyzovat i jiné faktory, jež mají vliv na subjektivní pocit kvality poslechu. Zpětné vazby v zesilovačích, rychlost přeběhu, impedance výstupního transformátoru elektronkového zesilovače, kvalitu a použitý materiál kabelů atd. Nikomu tímto nechci brát radost z poslechu gramofonové desky z aparatury za statisíce korun, jen mi to přijde jako málo muziky za hodně peněz.

Anketa

Jakému zvukovému nosiči dáváte přednost?

204 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 2. 2014 19:23

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+