Více

Zlaté časy médií: pestrá mozaika historie a technologií

Pražské Národní muzeum nabízí od 25. listopadu svým návštěvníkům výlet do minulosti a současnosti periodického tisku, rozhlasu a televize. Výstava Zlaté časy médií není pouhou sbírkou exponátů, snaží se ukázkami vyprávět příběh dějin českých zemí v 19. a 20. století. Několik mediálních technologií součanosti si mohou lidé sami vyzkoušet. Nakolik je však expozice interaktivní, jaké to s sebou nese problémy a kolik zajímavých nápadů se muselo zavrhnout, o tom už následující článek, který doplňuje rozhovor s Martinem Sekerou, komisařem výstavy.

Národní muzeum

Zlaté časy médií se návštěvníka snaží zaujmout už při vstupu do sálu v prvním patře budovy Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Velká světelná tabule informuje příchozí, jaké aktuality z domova i ze světa právě vydává zpravodajský servis ČTK. Většinu lidí pravděpodobně potěší prostor, který je výstavě věnován, a jeho využití. Nikdo se nebude tísnit v řadách mezi vystavenými exponáty, vše je totiž poměrně vzdušně rozmístěno do tří velkých sálů. První místnost ukazuje dnešní všudypřítomnost médií a jejich digitální přerod. Vlevo od ní čeká návštěvníky cesta historií, vpravo jsou připraveny praktické ukázky. Kdo bude při prohlídce pozorný, objeví na výstavě nejen set-top-box, ale dokonce i často zmiňovaného, ale málokdy viděného kouzelníka televizní sledovanosti, peoplemeter. Já měl sice oči otevřeny dokořán, ale na přístroje mě museli upozornit až dva z autorů scénáře, Petr Bednařík a Martin Sekera.

Prohlídka výstavy

Úvodní sál je koláží míst, z nichž většinu znají všichni z běžného života. Ať už je to kadeřnický salón s typickým ‚magneťákem‘, hospoda s barem a televizí nebo obývací pokoj plný domácí elektroniky, působí prostory až na nezvyklý lesk přirozeným dojmem. Ve středu místnosti je trafika, pravděpodobně mediální rozcestník dob nedávno minulých a částečně i těch dnešních. Současnosti vládne ale spíše už kout napravo od ní, kde jsou u stěny tři počítače připojené na celosvětový Internet. I přes relativně klidnou dobu všedního odpoledne, kdy jsem výstavu navštívil, židle před počítači nikdy dlouho volné nezůstávaly. Bezplatnému připojení odolá zkrátka málokdo. Rekvizitář prvního sálu doplňuje pohodlná sedačka před obrazovkou projektu digitální domácnosti od Microsoftu, jednoho ze dvou hlavních sponzorů akce. Ukázka je bohužel velmi pasivní a nabízí divákům pouze průvodce po funkcích, které mohou najít ve Windows XP Media Center Edition 2005. Kdo nenašel set-top-box, objeví jej nedaleko obrazovky s programem ČT 24.

Zlaté časy médií II

Historická expozice je vyvedena na panelech po obvodu druhého sálu. Informace mají podobu reprodukovaných ukázek z periodického tisku, ke kterým se postupně přidávají rozhlasové nahrávky a nakonec i televizní produkce. Všechno je zařazeno do kontextu doby a doplněno popisem exponátů i stručným komentářem autorů výstavy. Přípravu výstavy o médiích komplikovala skutečnost, že se Národní muzeum nevěnuje soustavnému studiu dějin a současnosti médií, a nemá tedy vlastní sbírkovou a badatelskou základnu. Ve snaze překonat tuto skutečnost spojilo síly s Fakultou sociálních věd UK, jejíž Centrum pro mediální studia a katedra mediálních studií se na mediální problematiku dlouhodobě zaměřují v rámci řešení fakultního výzkumného záměru, napsal ve zvláštním výstavním vydání Hospodářských novin jeden z tvůrců, Jan Jirák. Návštěvníka bude ale pravděpodobně daleko více zajímat, že historický sál je vskutku povedeně zpracovaný. Když potom vkročí do jedné z mála uliček, která je na konci místnosti, dýchne na něj zajímavá atmosféra. Alespoň prostorem jsou tu totiž vyděleny rozhlasové nahrávky z období 2. světové války. Peoplemeter je k vidění ve druhé vitríně vlevo u vchodu do místnosti, kde běží upoutávky jednotlivých televizních stanic.

Zlaté časy médií III

Sál praktických ukázek dovoluje příchozím hrátky z mediální technikou, ale bohužel velmi omezené. Každý z trojice tisk, rozhlas a televize nabízí nějakou zkoušku techniky ze svého výrobního procesu. Na příchozí tu čeká televizní klíčovací studio s modrým pozadím, moderátorské pracoviště i se čtecím zařízením, rozhlasový koutek a počítač na novinovou sazbu. Kdo ale čeká na vyžití svých tvůrčích chutí, bude možná zklamán. Televizní expozice jsou zcela pasivní, ale možnost spatřit je z blízka může být zajímavá sama o sobě. Rozhlasové studio dovoluje nahrát lidem svůj hlas do počítače, což je bohužel vrchol výstavy. Smutně působí pracoviště DTP, které představuje počítač s webovou kamerou a tiskárnou. Návštěvníci se mohou do kamery podívat, jejich tvář se ukáže na dříve bílém místě na fotografii v novinách, a to vše si mohou kliknutím myši vytisknout. Výsledek bohužel nevypadá příliš vzhledně ani při větším úsilí. Petr Bednařík pro DigiZone.cz řekl: Národní muzeum je stará budova, která není z hlediska techniky a elektrických rozvodů ideální pro velké a interaktivní výstavy. I ve světě platí, že velkou míru interaktivity mají výstavy, které jsou v moderních muzejních budovách. Jeho slova se potvrdila už při vernisáži, kdy vypadl hlavní jistič a přestala fungovat světla nad několika panely.

Zlaté časy médií I

Nerealizované nápady

Vývoj scénáře projektu Zlaté časy médií přibližuje článek Co se do výstavy nedostalo, který vyšel ve zmiňovaném výstavním čísle Hospodářských novin. Pro čtenáře DigiZone.cz jsem z něj vybral nápady technického a interaktivního ražení. Žijeme ve světě společenských a technologických sítí – mediální komunikace je stále více propojená, píše tu Jan Jirák a dodává: Tuto skutečnost měla přiblížit malá vnitřní síť, jejímž posláním bylo pospojovat jednotlivé části výstavy a dovolit návštěvníkovi, aby si některé své zážitky zaznamenal na kompaktní disk nebo odeslal elektronickou poštou. Uvažovalo se o tom, že by si lidé mohli uložit stránku novin s vlastní fotografií, svůj hlas nahraný na rozhlasovém pracovišti i obraz ze studia televizního. Zůstalo ale jen u nápadu.

Opuštěných prvků papírové podoby výstavy bylo ale víc. Návštěvníky měl po celé místnosti provázet virtuální průvodce objevující se na počítačové obrazovce, zmiňuje Jan Jirák další z nich. Místo tří počítačů připojených na celosvětovou síť měl být na Zlatých časech médií celý internetový bar, ale z nápadu sešlo. Jednu zajímavou myšlenku z prvotiny scénáře ale autor článku možná až příliš nespravedlivě odsuzuje. Vstup do virtuálního studia měl být řešen jako zvětšený vnitřek digitálního fotoaparátu a návštěvník, který by do něj vstoupil, by se pro ostatní stal na chvíli zhmotnělým obrázkem na jeho displeji. Navíc ho měl skutečný přístroj vyfotit doopravdy a umožnit mu později naklíčovat si za sebe některé z připravených pozadí. Podle Jana Jiráka bláznivý nápad je už několik let oblíbenou zpoplatněnou součástí např. amerických zábavních parků. Kdyby se tedy služba realizovala a fotky se prodávaly třeba až na monitoru u pokladny, mohla si na sebe ukázka i vydělat. Ale chápu, že nikdo nechtěl z expozice o médiích dělat lunapark.

Komisař výstavy Martin Sekera: Museli jsme se naučit zjednodušovat

Martin Sekera

Když jsem uslyšel o interaktivě výstavy, hodně jsem se na ni těšil. Výsledné zpracování bylo ale trochu zklamáním. Ubyla míra interakce kvůli obavám z návštěvníků, nebo na ni zkrátka nebyly peníze?

Důvody byly obojí: jak omezené množství peněz, tak obava z návštěvníků. Dnes (12. prosince, pozn. aut.) mi z muzea hlásili, že někdo prokopl rund klíčovacího pozadí. Minulý týden někdo utrhl ovladač z koutku Microsoftu. Při plném provozu a vlnovitém přeplnění sálu je prostor neuhlídatelný, ale to je poznání už z předešlých výstav Národního muzea. Proto nejsou např. sluchátka v historickém sále nasazovací, volná, ale pouze zabudovaná do lišt vitrín. Princip interaktivity byl podřízen maximálnímu zjednodušení ovládání přístrojů. Původně se např. počítalo i s vnitřní výstavní sítí, do níž se návštěvník zaeviduje a na konci odejde s DVD se všemi svými výtvory. U přístrojů by však musel být stálý asistent, což při denním provozu po dobu čtyř měsíců znamená náklady, na které nemáme. Alespoň jsme vytvořili ze studentů paralelní služby k běžnému dohledu výstavy, jejich úkolem je opravovat opravitelné, hlásit závady firmě, případně pomoci návštěvníkům.

Musí se všechna výstavní technika každý večer vypnout a ráno znovu spustit, nebo běží nepřetržitě?

Technika se musí každý den vypnout i zapnout.

Kolik lidí se stará o provoz přístrojů?

Pět lidí z najaté firmy zajišťuje údržbu, další tři opravy televizní techniky, jeden tiskovou redakci a deset studentů se jednotlivě nebo po dvojicích střídá na službách permanentního dohledu.

Historická expozice má řadu zajímavých rozhlasových nahrávek. Jak moc byl jejich výběr na autorech výstavy a kolik ve věci hrála dobrá vůle Českého rozhlasu?

Z archivu Českého rozhlasu (ČRo) se nám dostalo výjimečné podpory, výběr závisel na vlastním průzkumu naší spoluautorky rozhlasového scénáře, Jitky Kryšpínové, která strávila mnoho hodin jejich náslechem. Pracovníci rozhlasu výběr sestřihali podle našich požadavků. Jsou tam výborní lidé.

Chtěl jsem si poslechnout slova prvního českého kosmonauta z vesmíru, ale po vzoru dobové hlášky Vyletěl Remek, ani tam nemek jsem slyšel jen šum. Byl to žert komisaře výstavy, nebo šlo o technický problém?

Byla to závada techniky, konkrétně rozbitý DVD přehrávač. Právě DVD se zatím jeví jako nejzranitelnější technická složka. Problémy působí ale i velké množství statické elektřiny, které, podobně jako liščí ohon a ebonitová tyč, vytváří tření podrážek návštěvníků o koberce muzea. Na to jsme bohužel nepamatovali. Někde jsem řekl, že je tato výstava na naše muzejní poměry experiment a ukazuje se, že ano – včetně projevů selhávání techniky.

Je nějaký exponát, přístroj nebo nahrávka, který vám na výstavě chybí?

Ano. V jedné z celé řady variant scénářů se pamatovalo na ruční sazárnu, kde by si návštěvník mohl sám, jen pod vedením sazeče, např. vysázet pohled s pozdravem z výstavy. Také by se mi líbilo, kdyby na Zlatých časech médií byla rotačka z Technického muzea. Ale pokud jste ji někdy viděli, dovedete si představit náročnost jejího stěhování. Součástí výstavy měly být také exponáty ke světovému kontextu novinářství, ale nevešly se. Víc dokumentů se mělo vztahovat k 18. a 19. století, i na ně jsme však už nenašli místo.

A najde se tu naopak něco, co vás těší a hřeje u srdce?

Jsem rád, že jsme tu výstavu vůbec dokázali postavit včas alespoň v současné podobě. Základní činnost při koncipování výstavy je neustále myslet na simplifikaci, zjednodušení, redukci, a to jsme se postupně museli naučit. Doufejme, že ke přispěje ke spokojenosti návštěvníků.

Výstava perex

Pozvánka do Zlatých časů médií

Výstava je návštěvníkům Národního muzea v Praze otevřena každý den kromě prvního úterý v měsíci od 9 do 17 hodin, a to až do 31. března 2006. Vstupenka stojí dospělého 100 korun, děti, studenti a důchodci platí polovic. První pondělí každého měsíce je vstup zdarma pro všechny.

Foto: Archiv komisaře výstavy + autor

Anketa

Přišla vám interaktivita výstavy Zlaté časy médií dostatečná?

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+