Více

Vliv televizního násilí na děti se zveličuje

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vede již pár týdnů mediální kampaň s mottem "Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost", jejímž smyslem je posílení rodičovské zodpovědnosti za výběr mediálních obsahů, které dětský divák sleduje. Spoty s názvy Půlnoc, Oslava a Metro zobrazují šokující projevy dětí inspirované sledováním nevhodných pořadů. Web TN.CZ uvedl ukázku svých spotů titulkem: "PODÍVEJTE SE: Lolitka u tyče a agresivní kluk! Takhle působí na děti televize!" Opravdu?

Zjednodušující vysvětlení

Mezi odborníky přibývá těch, kteří jsou přesvědčeni, že výzkumy ohledně vlivu médií na násilné chování značně nadsazují domnělé negativní účinky médií (Ferguson & Kilburn, 2009; Freedman, 2002; Pinker 2002; Savage, 2004). Své pochybnosti vysvětlují i tím, že existuje silná tendence v tisku, mezi politiky i odborníky „pojmenovat“ něco jako „násilí“, aby to ve zjednodušených pojmech morálky mohli odsoudit a vyhledat jednoduché „příčiny“, jakými jsou „násilná média“.

Rovněž úvodník medicínského časopisu Lancet z r. 2008 dospívá k závěru, že diskuze zveličují dosah násilí v médiích. Pro agresivní chování existuje mnoho jiných vysvětlení, která s médii nijak nesouvisejí.

Škodlivost televize

V žádném případě není cílem tohoto článku obhajovat mnohahodinové sledování televize dětskými diváky. Učitelé si stěžují, že takové děti ztrácejí sociální dovednosti, nevědí, jak začít konverzaci, a úroveň jejich vyjadřovacích schopností klesá. Pokud má každý člen rodiny ve svém pokoji televizi, podkopává to rodinný život, neboť všichni fakticky vedou oddělené životy.

Jistě bychom našli i další negativní příklady vlivu „bedny“ na děti, nicméně co se týče vztahu televize a násilí, spousta studií ukazuje, že sledování masmédií nevede k násilí, anebo přinejmenším zpochybňují dosud převládající opačné tvrzení.

“Z našich dětí násilníci nebudou”

David Buckingham se zabývá vlivem televize, a zvláště tím, jak děti a mladiství skutečně vnímají televizní programy a jak jim rozumějí. Jeho výzkumy jej přivedly k těmto závěrům:

  • Děti reagují na televizi a rozumějí jejím konvencím, žánrům a produkčním procesům. V těchto ohledech jsou mnohem aktivnějšími a sofistikovanějšími uživateli tohoto média, než se o nich běžně předpokládá.
  • Většina rodičů i dětí zpochybnila názor, že by v jejich případě televize vedla k násilnému chování. Rodiče mnohem častěji vyslovovali znepokojení ohledně možného vlivu TV na děti jiných rodičů, zatímco děti vztahovaly podobné obavy k menším dětech. Rodiče byli mnohem více znepokojeni tím, že by jejich děti mohly být násilím v televizi vyděšeny nebo traumatizovány, než že by se je snažily napodobovat.
  • Děti jasně rozlišují mezi skutečným a fiktivním materiálem v televizi a je pro ně snazší distancovat se od toho fiktivního.
  • Děti, které sledovaly fiktivní násilí, si mohou zvyknout na sledování více fiktivního násilí, ale to neotupuje jejich vnímání násilí z reálného života, ať už je zprostředkováno televizí nebo ne.
  • Děti prožívaly negativní reakce jako zděšení, znechucení, smutek nebo starost nejen u žánrů, kde bychom to očekávali (horor), ale také u překvapivě širokého spektra zdánlivě neškodných programů, včetně těch, které byly speciálně určeny dětem. Mezi dětmi jsou negativní reakce běžné, ačkoliv jen málokdy bývají vážné nebo trvají dlouho.
  • Děti, které sledovaly horory nebo realistické krimipořady, se obávaly hlavně toho, že se mohou stát oběťmi zločinu. Pociťovali málo bezprostřední „identifikace“ s příšerou nebo pachatelem násilí.
  • Děti měly širokou škálu strategií, kterými se chránily před negativními reakcemi nebo je zpracovávaly. Paleta tohoto sebeochranného chování sahala od částečného nebo naprostého vyhýbání se potenciálně zneklidňujícím programům až po aktivní popírání jejich reality (je to jenom film!).

Buckinghamova práce o dětech jako konzumentech médií je značně oceňována. Ukazuje mimo jiné, jak i malé děti činí komplexní morální rozhodnutí o tom, na co by se měly dívat, a jaké pořady jsou pro ně nevhodné.

Několik zpochybňujících příkladů z praxe

David Gauntlett, ve svém článku „Ten things wrong with the ‘effects model’“ uvádí studii (Hagell & Newburn 1994), při které vyzpovídali 78 náctiletých násilníků a jejich výpovědi porovnali s 500 "běžnými“ školáky stejného věku. Zjistili, že mladiství pachatelé sledovali méně televize a video než jejich vrstevníci, měli méně přístupu k technologiím a neprojevovali žádný zvláštní zájem o obzvláště násilné programy.

Ani nedávná dlouhotrvající výsledková studie o mládí nezjistila žádný vztah mezi sledováním násilí v televizi a násilím nebo šikanou mezi mládeží.

Existuje ale i jeden statistický argument, který zpochybňuje propojení mezi sledováním médií a násilím. Podle Freedmana se počet násilných trestných činů v USA prudce zvýšil mezi lety 1965 – 1980. Mnozí to přičítali vlivu médií. Rozsah kriminality se ale ustálil kolem r. 1992, a třebaže se rozsah televizního násilí stále zvyšoval, od zmíněného roku dochází k dramatickému poklesu násilných zločinů.

CIF16

Sledoval zprávy a pak vystřílel rodinu

Martin Barker, profesor filmových a televizních studií na University of Wales, jako příklad neadekvátnosti toho, že se vina za násilné činy svaluje na média, uvádí skutečné případy, kdy jedinec poté, co sledoval TV zprávy, vzal pistoli a vystřílel svou rodinu. Při vyšetřování pak vysvětlil, že zprávy ze světa byly tak špatné, až to vypadalo, že nemá smysl, aby kdokoliv dále žil. Podle Bakera se tento příklad nijak neliší od jiných domnělých případů, kdy média vyvolala násilí. Baker má za to, že bychom neměli slepě obviňovat média, protože lidé nejsou napodobovací opičky. Dříve než proneseme podobná tvrzení, bychom měli nejprve vzít v úvahu mentální a jiné stavy pachatelů. Například ve zmíněném příkladu byla reakce člověka abnormální, proto bychom jeho chování neměli vysvětlovat účinkem televizních zpráv.

Média si občas zapřehání

Zmínil jsem na začátku, že televize dětem nemusí prospívat z více důvodů. Apel na odpovědnost rodičů je proto na místě. Mimoto nás reklamní spoty o chlapci bodajícím nožem do dortu nebo o dívence, která si hraje u tramvajové tyče, mohou ve vztahu k televizi naučit ještě něčemu: Nebrat všechno, co mainstreamová média předkládají, tak doslovně. Třeba právě to o vztahu televize a násilí.

Anketa

Ovlivňuje násilí v televizi chování dětí a mládeže?

29 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 10. 2011 14:24

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+