Více

Veliký fotograf – Vážení čtenáři, radím Vám ke klidu

Na film Fotograf, který minulý víkend ve dvou dílech uvedla ČT 1, je nezbytné se dívat z různých úhlů pohledu. Je třeba uvažovat o základních pojmech. O tom, co je to umění. Kdo je to umělec? Jaké zájmy reprezentují kritici?

Proč jsou kritici vůbec na světě? Jaké jsou ženy? Kdo je, mimo žen, může vůbec pochopit? Jací jsou naopak muži? Co ve filmu nabíjí diváky pozitivní a co negativní energií? Proč je ten film tak dobrý? Proč je ten film tak špatný?

Prostě není to jednoduché napsat tenhle článek, protože film, který stojí kdesi mezi realitou a vymýšlením si, tedy film, který na základě reálných skutečností nechá propuknout fantazii tvůrců i diváků naplno, je obtížné hodnotit.

Je to film o tom, že na rozdíl od geniality tady průměrnost nikoho nesere. Což je pochopitelné v zemi, kde geniální lidé jsou sráženi na úroveň průměrnosti i hlouběji a je tu patrné snažení vycházející z dávné citace J. Klapky Jeromeho: “Buď jako kůl v plotě a dobře se ti povede.”

Co je to umění? Kdo je to umělec? Copak to lze říci? Ten, kdo je skutečným umělcem, je pouze “idiotem”, který to umění dělá, protože musí, protože je to v něm, protože bez naplňování své duše, svého srdce a své mysli viditelnou formou by zemřel. Kritici ale umějí přesně definovat, co to umění je a proč někdo je a někdo není umělcem. Protože oni umělci nejsou, ačkoliv by jimi býti chtěli.

Jistěže nyní vtipálka napadne, že já píšu někdy kritiky. V podstatě pouze vyslovuji své názory, které jsou někomu milé a někomu nejsou. Protože kolik je lidí, tolik je názorů. Teď jsem napsal frázi, ale hodila se mi sem a tak jsem se jí nebál.

Proč jsou kritici na světě a proč by na světě být měli? To jsou dvě rozdílné věci. Obvykle. Na světě jsou kritici většinou proto, aby se za mrzký peníz živili házením špíny na ty, kteří jsou umělecky úspěšnější než oni. Na světě by měli být proto, aby nastavovali zrcadlo těm, kteří se o sobě v nezměrné pýše domnívají, že jsou umělci. Aby jim pokřivili úsměv radosti nad vlastním úspěchem. Aby jim otevírali oči a zabránili jejich slepotě k sobě. Aby těm, kteří talent skutečně mají, pomáhali svými skromnými radami stoupat k blankytným oblakům a k zářivému slunci. Aby ty, jejichž díla nemají nic společného s uměním a jsou to pouhé paskvily, sráželi bez milosti do pekla zapomnění a pohrdání. Kritik by měl být nemilosrdný ke svému okolí a měl by se umět vysmát i sám sobě. Neboť bez pokory, poznávání a poznání sebe sama, bez hledání vlastního nitra, je zbytečné psát romány, ale i malovat, sochařit, zpívat…fotografovat či psát kritiky.

Jaké jsou ženy? Kdo to ví? Ani ony sebe samé neznají. Některé mohou pochopit konání jiných žen. Ale vnoření se do vlastního já je pro ně tak obtížné, že se o to snad ani nepokoušejí. Žena je mysteriozní záhada, nádherné tajemství, zahrada rozkoší. Žena je vrchol primitivnosti, obyčejné vypočítavosti, odporného zneužívání mužských sexuálních či romantických tužeb.

Jací jsou muži? To jsou přece chlapi s obrovskými mozky a svaly, s charismatickou silou svých osobností, jednoduše řečeno géniové, kteří chápou pocity žen a zároveň dokáží naplňovat, sytit, podněcovat jejich ego. Muži jsou idioti, duševní i tělesné trosky, odporní svou malostí a přízemními prasárničkami, jichž se dopouštějí, chtějíce si cosi dokazovat. Mužům jsou totálně u zadku ženy a nějaké jejich pocity, zvysoka prdí na ženská ega.

Co ve filmu nabíjí diváky pozitivní energií? Absolutní přirozenost herců, obrazů, barev, zvuku a hudby, sladěnost… Ten let, v němž se pohybují hlavní postavy, to že herci své role nehrají. Oni těmi postavami jsou. Oni se přeměnili pod báječným režijním vedením paní Pavláskové. To, že vedle opravdu vynikajícího Karla Rodena se náhle, jako zářivý meteorit, zjevila herečka světového formátu Máša Málková.

Co ve filmu nabíjí diváky negativní energií? Ubíjející délka, která by zasloužila prostřihat a zkrátit. To, co ve filmu vypadá nepravdivě, i když je to třeba pravda. Protože když chci vidět skutečnost, můžu se podívat z okna. Ve filmu chci věřit snům. A představitelce Saudkovy osudové ženy některé vyumělkované motivy, matně ji přibližující k páralovské profesionální ženě, prostě nesluší. Ten rozpor mezi až chorobnou láskou a nenávistí k Jeníčkovi zůstává, vyjma jediné scény, kdy mu vyčte, že čeká dítě se zdravotní sestrou, a přitom mu ho chtěla dát ona, nedořečený. A ta forma stihomamu v ní, to by bylo to, čím by film mohl a měl vrcholit. Zoufalstvím lásky, jež nebyla naplněna.

Proč je ten film tak dobrý? Protože si hraje, protože popouští uzdu fantasii a svobodě, která je v Saudkovi. Protože Saudka ukazuje v jeho úspěších, radostech, strastech a bolech. Zachycuje jeho noční můry, strachy. Protože dává možnost vnímat Saudka pozitivně i negativně. Jak je ctěná libost diváka. Protože je to film ohromující svou pravdivostí o velikosti i malosti lidské.

Proč je ten film tak špatný? Protože mnohé události zachycuje tak, jak by je viděl úředník, člověk bez fantasie, člověk, který se nedokáže volně nadechnout… Protože o Saudkově osudové ženě říká od začátku do konce, že je špatná. A shání a kupí důkazy její vlezlosti, jejího špatného charakteru, její ubohosti umělecké. Tedy pro své černobílé vidění v tomto punktu je film tak špatný. Protože z filmu nedělá román, ale jenom povídku.

widgety

Proč se dívat na ten film pozitivně i negativně? Protože celý svět točící se okolo nás a s námi je pozitivní a negativní zároveň. Protože si děláme hořké kafe a sypeme do něj cukr, aby bylo sladké. Protože do toho černého kafe lijeme smetanu nebo mléko, aby nebylo tak černé, případně, aby bylo bílé. Protože všechno má svůj rub i líc.

Film Fotograf vyprávějící o Saudkovi je nejlepší nový český film, který jsem viděl za posledních pětadvacet let. A to proto, že je tak dobrý i tak špatný. Protože náš život je někdy dobrý a někdy špatný. Protože my jsme občas dobří, jindy špatní. Protože ten film je o nás, jakkoliv o nás vůbec není.

22 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 5. 2015 21:17

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+