Více

Tři bratři – pohádka pro malé děti

V některých recenzích jsem se dočetl, že tahle pohádka je pro malé děti. Že těm starším už v ní cosi chybí…

Je mi vždycky líto, když se ne zcela podaří film někomu, kdo je evidentně mimořádně talentovaný, kdo má za sebou řadu vynikajících příběhů, ať již ve filmové, divadelní, knižní, nebo třeba písničkové tvorbě. Od jisté doby mám ale pocit, že tohle je smutný a stále smutnější případ Zdeňka Svěráka. Přesně od té doby, kdy vytvořil rodinný tandem se svým synem Janem.

Nic proti Janovi, patří k nejlepším současným českým režisérům. Nicméně, zdá se, že jeho talent je pouze jednostranný, v oblasti režie. Chybí mu autorský pohled a jakási přísnost dramaturga, dohlížejícího nad psaním pana otce.

Zdeněk Svěrák, věren svému původnímu, učitelskému povolání, vždy rád poučoval a radil. Dalo by se říci, že jeho všechny příběhy byly mravoučné. Dokud ale pracoval s Ladislavem Smoljakem, měl veliké štěstí. Smoljak to jeho poučování, ten pathos „moudrého kantora“ s chutí shazoval. A tak často vznikala ohromná legrace. Jako např. v podle mě snad nejlepší české komedii z éry socialismu – Vrchní prchni.

Po boku svého syna Svěrák nezdravě zvážněl a začal mít zřejmě pocit, že je kýmsi, jako byl Palacký nebo Komenský. Stal se z něho skoro učitel národů, hodný pomníku v minimálně životní velikosti.
Všechny svěrákovské vady se projevují v pohádce Tři bratři, uvedené Novou 24. prosince v čase, kdy by už malé děti měly spát. Nakonec sám Svěrák, který zdržuje děj svými promluvami k divákům, v jedné chvíli prohlásí: „No, ano, děti, tady je to trochu zdlouhavé. To uznávám. Ale to se nedá nic dělat. Je to sto let. To musíte vydržet.“ Na rozdíl od obou Svěráků se domnívám, že děti to vydržet nemusejí. A dospělí diváci už vůbec ne.

Diskuze pana učitele s dětmi v kinosále, před plátnem, na němž je on, mi přijdou již úplně přes čáru. Trochu to připomíná kinoautomat. Ale tahle záležitost je skoro padesát let stará a dnes již nebudí senzaci. Spíš otázku: Proč to tam je? Kvůli natažení děje?

O čem ten film je? Svěrák smotal do jednoho dílka tři klasické pohádky – Šípkovou Růženku, Červenou Karkulku a O dvanácti měsíčkách. Zřejmě mu to, že již byly mnohokrát ztvárněny, přišlo hloupé, a tak je prostě dal dohromady s tím, že jednotlivé, známé příběhy budou kratší, a tím pádem stravitelnější. Vlastně je to takové to školské zhuštění na základní obsah. A tohle zhuštění ozvláštnil vypravěč písničkami se svými texty a hudbou J Uhlíře a M. Novinského. Aby jako děti neusnuly. Texty jsou jednoduché, některé verše až primitivistické, pasáže veršů se opakují.

Ve druhé pohádce navodí Svěráci představu, že i zloduch, v tomto případě vlk, který sežral babičku a Karkulku, se může napravit a stane se z něj hodný hlídací pes. To je skoro podobná záležitost, jako kdyby někdo tvrdil, že teroristé z Paříže se napraví a budou bojovat za demokracii proti Islámskému státu. Přece někdo, kdo žere lidi, se napravit nemůže. To je naprosto, ale naprosto zcestné. Ony by se pak děti, kdyby tomu uvěřily, mohly domnívat, že pedofilní vrah, když na něj nešťastnou shodou okolností narazí, jim neublíží, ale naopak je bude rozmazlovat drahými dárečky a svou láskou. Třetí pohádka, ta jakoby z oka vypadla ruskému Mrazíkovi. Toto epigonství, opakující se v Čechách pravidelně, pokud jde o tuto pohádku, by se snad mělo trestat.

On je celý ten film jakousi nedohodou mezi Zdeňkem, směřujícím k edukativnosti filmů sovětského střihu, říznuté trochou cimrmanovštiny (zvláště v postavě Karkulky či jednoho z bratrů v podání V. Dyka) a Janem, jenž se na svět dívá tak nějak prizmatem amerického filmaře (který se ovšem v Americe neuchytil).
Fakt je, že americkému duchu velkofilmu nahrává vynikající kamera Vl. Smutného a příjemně akční střih A. Fišárka. Ty ale nemohou pozvednout film na světovou úroveň. Zvláště, když ono je to takové česky upatlané.

Herecké výkony jsou opravdu pohádkové. Nebo spíše dětské. Nic se nedělá doopravdy. Všecko je to jaksi nakašírované.

V Šípkové Růžence sekají princové do růžového porostu s evidentními obavami, aby nezničili meče. Bojí se pořádně seknout. Zřejmě rekvizitář připravil pro každého meč pouze jeden s varováním, že je nesmějí poškodit. V této souvislosti vzpomínám na režiséra Krejčíka, kterému jednou rekvizitář přinesl dvoje housle, jež měl herec ve scéně rozbít, a prosil ho, aby to pan režisér natočil jen dvakrát, protože další housle už nemá. Krejčík vzal jedny housle, roztřísknul je o stůl a prohlásil: „Tak a teď už máte housle jenom jedny. Koukejte sehnat další.“ Jenže dnes se holt na všem musí šetřit.

Hodně se psalo o skvělých výkonech hlavních představitelů – Kluse, Dyka, Piškuly. Jsou fádní, bezvýrazné, zapomenutelné ve chvíli odchodu z kina či od obrazovky.

Je to smutné, když se člověk dívá na tyhle nové pohádky, vidí jejich „chudobu“ autorskou i finanční a vzpomene si na lesk a bohatost invence, kostýmů, dekorací, exteriérů i reálů… Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou na čele, Tří oříšků pro Popelku… A právě proto se ty pohádky z dávných dob budou stále znovu vysílat a diváci se na ně budou dívat. Kdežto na ty nové tak maximálně při premiéře. Za pár let po nich pes neštěkne. Anebo je budou vysílat pouze jako vycpávky času.

48 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 12. 2015 20:24

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+