Více

Temný Kraj: Čtyři vraždy, tři venkovští policajti, dvě rozdílné poloviny, Lukáš Vaculík a… pes

Televizních seriálů není nikdy dost, zní axiom současné televizní dramaturgie. Ta z Primy nám přináší temnou (jak jinak) story z venkova.

S detektivními seriály se poslední dobou roztrhl pytel. Nevím proč, televizní stratégové zřejmě uvažují podle vzorce „budeme to cpát do lidí tak dlouho, až jim to poleze krkem, a vydojíme z toho, co se dá“, takže se obávám, že to zodpovědné manažery přestane bavit zhruba ve stejnou chvíli, kdy jim dojde, že ani Libor Bouček není jediný moderátor na českém trhu.

Seriály mají různou míru „inspirace“ zahraničními vzory. Od těch téměř absolutně identických, zasazených do českého prostředí (Mamon), přes volnou inspiraci a kopírování některých detailů (Svět pod hlavou) až po nepřiznané, ale přesto zřetelné citace. Temný kraj si z Temného případu (True Detective) nebere jen pochmurnou náladu a název (a také příjmení hlavního hrdiny – Petra Kraje hraje Lukáš Vaculík), ale také úvodní titulky, podložené depresivní country hudbou. Ta je mimo jiné jednou z nejlepších věcí, která na seriálu je – světoznámý Robert Jíša je jistota jistot. Hudba, stylem připomínající Owena Campbella, nejlepšího steelkytaristu na světě, má podtrhnout temnou náladu. A snad by se to i dařilo, kdyby ovšem nebylo základního problému – když je seriál napsaný jako detektivka, nemůžete používat rádoby vtipné dialogy jako v komedii.

Jednotlivé seriálové případy jsou rozděleny vždy na dvě části, každá trvá jednu hodinu. A hned v první dvojepizodě Čarodějnice máte pocit, jakoby každou z nich natočil někdo jiný. Ta první je neskutečně pomalá a unylá. Vyšetřování se během ní nepohne vůbec nikam – jen se místní policisté z bezradnosti obrátí na Lukáše Vaculíka, který si tam přijel odpočinout kvůli zdravotním problémům. Bez něj jsou úplně ztracení – případ evidentně přesahuje jejich možnosti a oni sami mají starostí tolik, že jim na detektivní práci zas tolik času nezbývá. Naďa Hamplová (Kristýna Fuitová-Nováková) deleguje čas mezi dospívajícího syna, věčně nalitého otce a práci, Pepa Sláma (Karel Zima) místo pátrání raději píše knížku o místních magických pověrách a Vojta Coufal (Jan Teplý ml.) se za každou cenu snaží případ vyřešit, jenže na to nemá, což je v jeho spojení k nenáviděným Pražákům docela prekérní kombinace.

Vůbec jsme s tím nepohli, přiznejme si to, říká policistka na závěr prvního dílu, a já s ní vřele souhlasím. Drobného příslibu se dočkáme v posledních třech minutách první poloviny úvodní dvojepizody, kdy Pepa Sláma fantazíruje o čarodějnicích (spisování knih se věnuje ostatně celý díl), Vaculík po přečtení spisu (a záchraně jednoho psa) přijde na to, že se jedná o sériového vraha, a nešťastná stopující dívka nastupuje do dodávky se slovy „je to otázka života a smrti“.

Inu – má pravdu.

Před závěrečnými titulky ještě uvidíme její hořící auto, podbarvené rádoby autoritativním hlasem čarodějnického policajta, který má ovšem k hypnotické sugesci (jakou uměl výborně třeba Miroslav Moravec) asi tak daleko jako Jiří Babica ke Gordonu Ramsayovi.

Víš jak na tebe bude táta pyšnej? Po takový době vražda. A my ji vyřešíme!

Ve druhém díle jakoby najednou všechno ožilo a místo rozplétání mapy psychologických vztahů se začíná odehrávat opravdu detektivní příběh, který má místy dokonce i stopy napětí a akce. Konečně se také dovíme, proč se pořád mluví o nadpřirozenu – psychicky vyšinutý pachatel vidí v psychicky vyšinutých obětech čarodějnice a cítí nepotlačitelné puzení je zabíjet: Samý otravný urputný ženský. On je nenávidí, vidí v nich monstra! Samozřejmě ani tady se autoři nevyhnou snad všudypřítomné české specialitě: alespoň jedna z postav musí být rádoby vtipná, což v tomto případě schytal Karel Zima, jehož Pepa Sláma je prototypem spokojeného balíka (snad proto i to příjmení). V kraji plném záhad a duchů by to chtělo „kněze nebo exorcistu“. Tchýně oběti vykládá karty a je prý „čarodějnice“, prohlásí rádoby vtipným hlasem Sláma a udělá přitom dětský strašidelný obličej, nasvícený zespodu baterkou.

To jako vážně?

Případ má vlastně dvě vyústění – jedno spočívá v očekávaném a odhadnutelném vyřešení případu (i když se autoři pokoušejí diváka lehce svést ze stopy, je to velmi průhledný pokus), druhý pak znamená dramatické odhalení na úplném závěru, které slouží jako zajímavý cliffhanger pro další díly.

Srovnání s Raplem nebo Pustinou není úplně přesné. Temný kraj není zdaleka tak temný, jak by mohl název napovědět. Snad i díky tomu, že scénář i režie jsou prací sester Bártů, se děj soustřeďuje citlivěji na mezilidské vztahy, které sice celkový dojem zjemňují – stejně jako komická postava Pepy Slámy, takže slovy ředitele Primy Marka Singra nemáte pocit, že se musíte jít hned oběsit. To sice nemáte, ale zvláště v první části se celý děj neuvěřitelně táhne a odbočuje do hluchých míst. Snad šlo o snahu učinit z kriminálky „něco navíc“, ale pro diváky psychologických sond to bude moc nudné, pro diváky detektivek jsou naopak domácí situace typu, kdy otec nutí svou dceru policistku jít pracovat na podatelnu, protože tam „bude nosit lodičky, a ne kvér za pasem“, zbytečně odvádějící od děje.

Na první režijní počin Jitky Bártů to není nejhorší. Vaculík podává jeden z těch lepších výkonů, kameraman pečlivě studoval trendy ze zahraničních televizních produkcí (proč ne, když je to ku prospěchu věci) a ve druhé polovině má děj svižný spád. Spousta drobných chyb ovšem seriálu jako takovému zbytečně ubírá na sledovatelnosti i na hodnocení. Uvidíme, jak se realizátoři poperou s dalšími díly.

Základ není nejhorší.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 2. 2017 13:59

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+