Více

Syndrom ředitelských rozhovorů

Generální ředitelé České televize a Českého rozhlasu dávají rozhovory jen novinářům, od kterých nečekají žádné nepříjemné otázky

Jan Potůček

Ilustrace: Nenad Vitas

Dvoustránkovým rozhovorem v Hospodářských novinách si tento týden Petr Dvořák pochválil změny, které provedl za půl roku svého působení v čele České televize. Co nechtěl, neřekl. A autoři, v tom případě tedy autorky, se ho nezeptaly na nic zásadního. Dozvěděli jsme se tedy, že hlavní devizou nových Událostí ČT je snížení sledovanosti Novy (jako kdyby úkolem veřejnoprávní televize bylo odebírat diváky komerčním televizím), nebo že připravovaný dětský kanál ČT musí nejdřív vysílat pozemní cestou a teprve potom může vstoupit na satelit a do kabelu.

Petr Dvořák od nástupu do funkce generálního ředitele ČT rozdal rozhovorů jako šafránu. V žádném z nich ale nečelil kritickým otázkám. Vesměs šlo vždy o PR, které mělo vysvětlit jeho dosavadní kroky, případně „vypustit balónek“ k tomu, co chystá a chtěl by se dozvědět, jaká na to bude reakce. Obvykle ale taková interview vždy skončila u obecných frází o veřejnoprávnosti a „jiné roli“ ČT, která nemůže měřit svůj úspěch pouze sledovaností jako komerční televize. Ta tam je otevřenost z doby před volbou ředitele, kdy Dvořák potřeboval jakoukoli prezentaci a rozhovory rozdával jako na běžícím pásu.

Je to vlastně stejné jako s Petrem Duhanem, generálním ředitelem Českého rozhlasu. Oba šéfové dvou největších veřejnoprávních médií si pečlivě vybírají, komu rozhovor dají (hlavně aby od něj nedostali nepříjemné otázky). Takové rozhovory ale pak postrádají jakýkoli smysl, je to vlastně jenom ředitelská sebeprezentace. Čiré PR, které by jeho aktéři ve vlastním médiu nestrpěli, protože by odporovalo kodexu České televize nebo Českého rozhlasu. Jenže ředitelům ČT a ČRo jde hlavně o to, aby se o nich psalo dobře a rozhovory tedy dají – pod příslibem pseudoexkluzivity – jen neškodným novinářům, od nichž nečekají nic nepříjemného.

Je to škoda. Chápal bych takový přístup u komerčních televizí, tam ať ze sebe ředitelé dělají pány zeměkoule a pro mě za mě s novináři vůbec nekomunikují. Přijde mi ale trapné čekat od loňského října na rozhovor s Petrem Dvořákem a neustále se dozvídat, postupně od dvou různých mluvčích, kteří se mezitím v ČT vystřídali, že pan ředitel by rád mluvil až ve chvíli, kdy bude připravené to a to, aby měl rozhovor vůbec smysl. A když se tedy po pár měsících slušně připomenete, opět se vám dostane podobné odpovědi, ale mezitím s Petrem Dvořákem vyjdou rozhovory v MF Dnes, Lidových nebo Hospodářských novinách.

Přijde mi to vtipné. Nikdy jsem nedělával rozhovory, kterým si soukromě říkám „vřelé“. Tedy takové, kdy zpovídanému lezete kamsi, abyste k němu měli bezproblémový přístup i příště. Možná to není úplně nejlepší strategie, protože s vámi řada respondentů přestane mluvit, ale vůči čtenářům je to jistě férovější. Takže je mi opravdu líto, že půl roku čekám na termín rozhovoru s Petrem Dvořákem, pět měsíců na rozhovor s jeho podřízenými Janem Svobodou a Janou Kasalovou, a kdybych měl zabrousit i k jiným televizím, přijde mi škoda, že třeba nový ředitel zpravodajství Novy Vladimír Mužík zatím dal médiím všeho všudy jeden rozhovor, v němž byl tak opatrný, že by možná bylo lepší, kdyby nikdy nevyšel.

U Dvořáka mě to ale mrzí dvojnásob, protože můžu porovnávat s jeho předchůdcem Jiřím Janečkem, vůči němuž se neustále potřebuje tolik vymezovat. Je to totiž jako přes kopírák: Janeček byl taky hrozně vřelý k novinářům, když se blížila volba ředitele. Potom postupně přestal úplně komunikovat a dával jen sporadické rozhovory na dopředu domluvená témata a jenom vybraným nekonfliktním novinářům (zdravím Janu Perglerovou do Práva). Pokud jsem od nového ředitele ČT něco nečekal, notabene při tolik deklarované potřebě zlepšit komunikaci Kavčích hor, je to rozhovorový syndrom Janeček. Ale možná jsem jenom naivní.

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 4. 2012 12:17

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+