Více

Soudkyně Barbara: dojímavé a pravdivé

Jaký je nejnovější původní formát Soudkyně Barbara od televize Barrandov, který ve svém čase dosahuje víc než dvojnásobku běžné sledovanosti této televize?

Je poměrně těžké zjistit, kdo se na výrobě Barbary podílel. Pořad totiž nemá závěrečné titulky a na internetu je také nenajdete. Zkoušel jsem např. napsat dotaz do TV Barrandov, ale odpověď nepřišla. Nakonec jsem na Facebooku našel kontakt na jednu z představitelek hlavní role a ta mi vše prozradila. Dramaturg – Marek Růžička, režie – Ivan Predmerský, Braňo Mišík, Kristína Hercegová, scénáře píše více lidí – např. Naďa Uličná – podle skutečných případů. Točí se na Kolibě v Bratislavě v již postavených dekoracích pro slovenskou verzi „Súdná sieň“. Ke cti TV Barrandov musím dodat, že odpověď dodali na poslední chvíli. Mimo zmíněných jmen přibyla ještě dramaturgyně Katarína Gažová.

Tenhle pořad by měl být úspěšný, jakkoliv nestojí skoro žádné peníze. A zřejmě je. Nikdo nedokáže napsat a vymyslet to, co připraví a stvoří život sám. Stačí jen se dívat, poslouchat, číst a zpracovávat to, co se v životě opravdu stalo. A právě proto jsou tak silné i skutečné dramatické příběhy, které byly přepsány do filmové, divadelní, či beletristické formy. A i když třeba někdy nejsou vzaté ze života stoprocentně a jsou přetvořeny do umělecké formy, působí realisticky, je-li to provedeno znamenitými tvůrci. A o to jsou silnější nežli příběhy vycucané z prstu.

Soudkyně Barbara vychází ze skutečných příběhů. Asi by bylo správné to nazývat docudramaty s prakticky stejnou základní kostrou.

Představení případu, výpovědi protistran, jejich výslechy, výpovědi svědků, závěrečné řeči advokátů, rozhodnutí soudu a konstatování toho, co se událo po vynesení rozsudku. Je to úplně stejné a přece pokaždé naprosto jiné.

Než jsem začal psát tuto recenzi, podíval jsem se na tři díly. O výpovědi z bytu, o odebrání dítěte z péče nezodpovědné matky a o rozvodu z důvodu neplnění manželských povinností.

Případ 1: Muž pronajal sestřenici byt, ona si do něj přivedla svého přítele – příživníka, který tam pořádal divoké mejdany. Muž ho vyhodil. Příživník tvrdil, že mu majitel bytu způsobil zranění. Prokázal se opak a žalobce odešel od soudu poražený. Nyní se přiživuje na své přítelkyni v Rakousku, kde ona našla výhodnou práci a on dále nepracuje.

Případ 2: Matka, která v mládí hodně pila, chce, aby soud odebral dítě její dceři, která se k němu chová ještě hůře než matka k ní v jejím dětství. Matka, nyní babička, ovšem s věkem pobrala rozum a je schopna zajistit dítěti, aby žilo v čistotě, v klidu, kvalitně zabezpečeno. Výlevy mladé matky jsou za hranicí únosnosti. Její tvrzení o tom, že je normální nechat roční dítě doma s dětskou vysílačkou a jít do hospody, o tom, že je možné na dítě jenom ječet, kouřit v jeho blízkosti, popíjet, nechat byt plesnivět, že sousedi jsou nemožní, když na ně volají policii kvůli nepořádku na chodbách, hluku po desáté večer, že je správné takovým sousedům vyhrožovat, že skončí na invalidním vozíku, a být na ně sprostí, jsou naprosto neuvěřitelná. Soud přiřkl dítě babičce a to je u ní dnes šťastné. Její dcera s přítelem zmizeli kdesi v Anglii.

Případ 3: Nejzajímavější. Manžel žádá zrušení manželství proto, že s ním manželka po patnácti měsících společného života ani jednou nespala – neměli sex. Protože ji dokonce ani jednou neviděl nahou. Teprve před soudem vyjde najevo, proti vůli manželky, že se bojí se mu ukázat, protože se v dětství polila vařící vodou a má částečně znetvořené tělo. Zároveň má trauma z otce, který ji dlouho ponižoval. Manžel ji miluje a nechápe, proč mu to tajila. Ona ho miluje tak, že se velice bála o něj přijít a nevěděla, jak to vyřešit. Předpokládala, že ji opustí, až ji uvidí svlečenou. Jenže její muž je slušný člověk. Neodkopne někoho, koho má rád, jen kvůli vadě zjevu. Když se dozvěděl to, co měl vědět dávno, stáhl žádost o rozvod. Posléze se jim narodilo dítě a paní se teď chystá na plastiku. To je případ, z něhož by se klidně dalo vyjít při tvorbě románu nebo celovečerního filmu. S mimořádně morálně ozdravným účinkem. Člověku se až sevře srdce nad tím, jak se ti dva lidé milují. A není to televizní kýč. Je to pravda.

Soudkyně Barbara je výtečný pořad. Naprosto přirozený, herci, kteří v něm hrají, jsou absolutně věrohodní (alespoň v dílech, které jsem viděl), především bych zdůraznil výborný výkon Barbary – chladné a přísné P. Kafkové, nepřehrávají, působí jako skutečné postavy. Na rozdíl od takových děl, jako je například herecky amatérská, mnohonásobně dražší, česko-televizní Dovolená v Protektorátu.

Jediná věc, která mě zarazila stejně, jako mnoho dalších diváků, je to, proč je soudkyně Barbara představovaná dvěma herečkami? Zřejmě jde o snahu TV Barrandov upoutat pozornost touto “chybou”. Což se daří. Každý, kdo to zaregistruje, diví se a na seriál přepíná už ze zvědavosti…
Když jsem se na Soudkyni Barbaru díval, říkal jsem si, jak vlastně jednoduché je udělat kvalitní pořad (i když jen jako kopii pořadů zahraničních) a jak nepochopitelné je to, co české televize většinou produkují.

P.S.: Bylo mi některými “sečtělými” čtenáři mých článků zde vyčítáno, že když jsem – mimo jiné – scénárista, nemám psát kritiky či recenze. Protože to se prostě nedělá a dokonce je to nemorální. A nikdo to nikdy nedělal. Dovolil bych si připomenout např. Jana Nerudu, E. Basse, V. Vančuru, F. X. Šaldu, A. Nováka, M. Broda, prof. V. Justa, F. Cingera a další, kteří to dělali či dělají běžně.

47 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 7. 8. 2015 13:14

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+