Více

Rozhlasové poplatky: kauza ještě neskončila

Český rozhlas a Česká televize se shodly na tom, že za schopnost přijímat vysílání šířené po Internetu své poplatky vybírat nebudou. Tedy alespoň prozatím. Zato z mobilů se zabudovaným rozhlasovým tunerem Český rozhlas poplatky vybírat chce.

Kauzu kolem rozhlasových poplatků rozpoutal počátkem měsíce Český rozhlas, když ve svých relacích a na Internetu začal deklarovat, že placení rozhlasových poplatků (nesprávně označovaných také jako koncesionářské) podléhají i obyčejná PC se zvukovou kartou a s možností přístupu k Internetu. Prý proto, že vyhovují definici přijímače uvedené v zákoně (neboť mají potenciální možnost přijímat rozhlasové vysílání šířené po Internetu). To by bylo pohromou zvláště pro firmy, které musí platit z každého přijímače ve svém držení (zatímco domácnosti jen z jednoho, bez ohledu na jejich počet).

Zajímavé je, že Česká televize se k analogické otázce (zda televizním poplatkům podléhají počítače schopné přijímat televizní vysílání po Internetu) postavila již před lety přesně opačně, a toto stanovisko si zachovala i nyní, po vydání nového zákona o rozhlasových a televizních poplatcích (s účinností k 1. října 2005). Konstatovala, že v případě Internetu nejde o klasické vysílání. Takže dvě relevantní instituce měly na stejný problém přesně opačný názor.

Reakce veřejnosti na sebe nedala dlouho čekat a Český rozhlas sklidil za svůj záměr (vybírat rozhlasové poplatky z počítačů se zvukovou kartou a Internetem) značně negativní odezvu. Nejspíše i ta jej přiměla, aby se ještě jednou nad vším zamyslel a nechal si udělat právní rozbor celého problému. Naštěstí se Český rozhlas posléze spojil s Českou televizí a obě instituce začaly hledat jednotný postoj. A jak se zdá, také jej našly.

V pondělí minulý týden se konala společná schůzka zástupců a expertů obou institucí, promptně pokřtěná na „poplatkový summit“. Výstupem bylo společné stanovisko, odprezentované v tiskové zprávě, které se záhy objevilo i na různých webech – například na WWW stránkách Českého rozhlasu, věnovaných problematice rozhlasových poplatků.

Jak ale toto stanovisko vypadá? Shrnout by se dalo do těchto dvou bodů:

  • ze zařízení schopných pouze „datového“ příjmu (po Internetu) se poplatky prozatím vybírat nebudou,
  • zařízení schopná „nativního“ příjmu (ve smyslu: „z antény“) rozhlasovým i televizním poplatkům obecně podléhají.

Takže třeba počítač se zvukovou kartou a přístupem k Internetu nebo mobil s podporou datových přenosů (a přístupem k Internetu) budou prozatím poplatků ušetřeny. Jinak je to ale s počítačem, který je vybaven TV tunerem či rozhlasovým tunerem nebo mobilem či jiným zařízením vybaveným zabudovaným rozhlasovým přijímačem – na ně by se povinnost platit rozhlasové, resp. televizní poplatky vztahovat měla. Společné stanovisko obou institucí sice hovoří pouze o „kartách obsahujících rozhlasový nebo televizní tuner“, ale zde se asi nelze spoléhat na to, že rozhlasový či televizní tuner může být do zařízení zabudován i jinak než ve formě nějaké karty (může být do něj přímo integrován nebo řešen externě):

Osobní počítač vybavený kartou obsahující rozhlasový nebo televizní tuner (kartu) umožňující příjem rozhlasového nebo televizního vysílání tzv. „na anténu“ je ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb. § 2 předmětem rozhlasových/te­levizních poplatků.

Mobilní telefon vybavený kartou obsahující rozhlasový tuner umožňující příjem rozhlasového vysílání tzv. „na anténu“je ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb. § 2 předmětem rozhlasových poplatků. 

Řešení ve formě karty (PCI karty) je obvyklé u „interních“ tunerů pro stolní počítače nebo u tunerů pro notebooky (v podobě PCMCIA karty). Ale vedle nich existují například i externí tunery, připojované přes USB rozhraní. U novějších (a dražších) notebooků bývá TV tuner přímo integrován v zařízení (nikoli formou nějaké přídavné karty). Obdobně je tomu v případě mobilů se zabudovaným tunerem. Ale to je zřejmě jen formulační nedokonalost v rámci uvedeného stanoviska. Celkově totiž uvedené stanovisko (alespoň podle mého názoru) dává smysl: zařízení vybavená příslušným tunerem jsou schopna plnohodnotně nahradit jednoúčelový televizní či rozhlasový přijímač. Takže pokud už se u nás nějaké poplatky z rozhlasových a televizních přijímačů platí, měly by se do nich zahrnovat i takováto zařízení.

Logiku už ale nenacházím v samotné konstrukci rozhlasových a televizních poplatků. Ta se nezměnila od dvacátých let minulého století, kdy se ještě jednalo o koncesionářské poplatky – a ty lidé platili státu za povolení pořídit si a vlastnit přijímač. Nyní už stát povolení neuděluje (každý si může koupit, co chce), a místo toho inkasuje poplatek jen za držení přijímače schopného příjmu. Původně přitom mohl stát vycházet z předpokladu, že co přijímač, to skutečný posluchač. Tedy že lidé si přijímače pořizují kvůli tomu, aby jejich prostřednictvím sledovali příslušné vysílání. Pak mělo smysl zpoplatnit pouhé držení „zařízení schopného příjmu“, protože se to prakticky rovnalo „zájemci o aktivní příjem“. Také vysílatelů bylo jako šafránu, takže bylo jasné, čí vysílání se poslouchá.

Dnes už ale tyto předpoklady dávno neplatí. Vedle veřejnoprávního rozhlasu a televize existuje řada dalších vysílatelů – takže lidé platí poplatky bez ohledu na to, co poslouchají. Pak už se ale jedná spíše o daň, ze které stát financuje veřejnoprávní média – a pak by to také mělo být jako daň prezentováno a konstruováno.

Ještě závažnější je ale to, že přestal platit jednoznačný vztah mezi zařízením a posluchačem. Dnes už si lidé většinou nepořizují „zařízení schopná příjmu“ proto, aby skrze ně sledovali televizi či poslouchali rozhlas, ale primárně k úplně jiným účelům – a schopnost příjmu je jen jakýmsi vedlejším efektem, často třeba i nechtěným. Pročpak asi firmy vybavují své zaměstnance počítači (se zvukovou kartou a Internetem)? Určitě ne k tomu, aby na nich v pracovní době poslouchali rozhlas.

Nebo jiný pohled: počet lidí v ČR neroste, ale spíše klesá, zatímco počet „zařízení schopných příjmu“ rychle roste. Proč by měly adekvátně tomu růst i objemy prostředků, inkasované na poplatcích? Není tady něco špatně?

První reakce firem po zveřejnění výše uvedeného stanoviska (zejména: že poplatkům podléhají i mobilní telefony se zabudovaným tunerem) se v médiích objevily první zákonité reakce ze strany firem: takových mobilů se zbavíme! Takže Český rozhlas si nakonec stejně nepolepší. Ale změní se situace na trhu, neboť vznikne větší poptávka po méně vybavených mobilech. Vlastně se tím zasáhne i do technologického vývoje.

Jen prozatím!

Zpět ale ke společnému stanovisku Českého rozhlasu a České televize. Velmi důležité je na něm to, že pasáž o „osvobození“ zařízení schopných pouze datového příjmu se zdá být časově podmíněná:

…nebudou Český rozhlas a Česká televize z počítačů […] poplatek prozatím vybírat.

Zdůvodňují to tím, že

překotný technologický vývoj v oblasti telekomunikací rozostřuje dosavadní právní kategorie rozhlasového/te­levizního přijímače, a intenzivně analyzují, jak stávající zákon dopadá, resp. může v budoucnu dopadat na technologický trend tzv. konvergence médií.

Takže celá kauza očividně nekončí.

Na závěr si neodpustím ještě jednu obecnější poznámku. Co se takhle podívat na celou věc i z obráceného pohledu: neměly by také zákony reflektovat překotný technologický vývoj, zejména pokud jde o konstrukci poplatků (z každého jednotlivého zařízení v případě firem)? Nebo se o to aspoň snažit? Ale tento apel už je třeba adresovat někomu jinému než Českému rozhlasu a České televizi – zákonodárcům. Ale když ti nemají čas ani na to, aby si snížili své nechtěně zvýšené platy…

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 10. 2005 20:25

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+