Více

Quo vadis, Česká televize? aneb jak se pracuje ve veřejnoprávním mé­diu

Odvolání a výpověď Pavlíny Kvapilové z České televize v plné nahotě ukazuje, jakou personální politiku nastavilo současné vedení Kavčích hor

6. září zveřejnil server iDnes.cz názor šéfeditorky (snad ještě) Nových médií ČT Angeliky Bazalové na odvolání Pavlíny Kvapilové z místa ředitelky téže divize veřejnoprávní televize. Názor to byl odvážný, jasný, otevřený a srozumitelný. A Angelice Bazalové nelze než sklonit poklonu před odvahou, kterou v době, v níž se v České televizi vlastnímu názoru nepřeje, našel jen málokdo.

A protože jsem přesvědčena, že by její reakce neměla zůstat osamocena a že byla možná zamýšlena nejen jako podpora Pavlíny Kvapilové, ale i jako podnět k další diskusi kolem současného směřování veřejnoprávní televize, rozhodla jsem se, že se pokusím připojit pár vět, které rozšíří pohled na personální politiku současného vedení ČT i na regiony, konkrétně na ostravské studio, kde došlo v posledním roce v přítmí „vzdáleného“ regionu, a tedy bez výraznějšího ohlasu médií, k podstatným změnám, o nichž by veřejnost měla vědět. Zejména proto, že v jejich důsledku došlo nejen k podezřelým personálním změnám, ale především k podstatnému omezení samostatnosti studia, resp. centralizaci jeho řízení. Nepopírám, že se tyto kroky dotkly i mé osoby, i proto bych chtěla rovnou předeslat, že tyto řádky rozhodně nepíši kvůli své ublíženosti (ostatně, kdo jednou ČT opustil, ví, že to kvalitě jeho života spíše prospělo). Reagovat jsem se rozhodla, protože jsem coby občan stále přesvědčena, že veřejnoprávní televize má v demokratické společnosti své nezastupitelné místo, a žádnému vzdělanému člověku by tedy nemělo být lhostejné, co se v ní děje a co nám pak coby výstup své práce předkládá.

Po nástupu generálního ředitele Petra Dvořáka začal jeho management intenzivně pracovat na restrukturalizaci instituce. Jejím důsledkem bylo mimo jiné vyvázání regionálního zpravodajství ze subordinace programu a posílení postavení šéfredaktora regionální redakce zpravodajství na stejnou úroveň řízení, jakou má vedoucí regionálního programu. To byl krok moudrý a logický, umožňující šéfredaktorovi zpravodajství regionálního studia efektivně řešit personální, editoriální i ekonomické záležitosti redakce, stejně jako přímou komunikaci s pražským vedením zpravodajství. Na nové struktuře se pracovalo asi rok, o to větší překvapení čekalo šéfredaktory regionálních studií, když se nedlouho po svém „povýšení“ dozvěděli (jak už bývá zvykem nejprve z médií), že za čtrnáct dní v televizi končí, protože se jejich post ruší, neboť „nezapadá do nové koncepce zpravodajství ČT, která se připravuje“. Ano, čtete dobře. Koncepce ještě nebyla na světě, ale už se vědělo, že do ní nezapadá post regionálního šéfredaktora! Redakce se tak ocitla na několik měsíců v bezvládí a fatálním chaosu. Bez hlubšího zájmu médií i televizní Rady. Na mou přímou otázku, jaké důvody pražský management k takovému nesystémovému kroku vedly, mně Ján Rudinský, kterého tehdy Petr Dvořák do Ostravy vyslal, aby uklidnil situaci, odpověděl: „Ano, je to možná krok nelogický a nedivím se, že se na to ptáte, ale pan ředitel se tak prostě rozhodl a je třeba to respektovat.“ Krátce nato mně byla odebrána bez vysvětlení editace všech pořadů a v rámci restrukturalizace nabídnuto přeřazení z pozice vedoucího redaktora na pozici redaktora, jehož navrženou náplní práce mělo být předávání tipů (nápadů) kolegům a jazykové korektury, tím prý využiji v redakci své dosavadní zkušenosti a schopnosti. Po sedmnácti letech práce pro ČT, editování několika pořadů, tvorbě koncepce řady pořadů, programové práci na mezinárodní konferenci, scenáristické práci na pořadech Děti okamžiku, Babylon, Ta naše povaha česká, Pod pokličkou nebo Vyzkoušejte si, publikační činnosti, působení na Ostravské i Slezské univerzitě… To vše bylo navíc doplněno větou, že podrobnější náplň práce obdržím až po podepsání změny pracovní smlouvy. Nabídku podepsat jakýsi bianco šek a dělat v redakci v podstatě elévskou práci jsem nepřijala a z ostravského studia jsem odešla. Jeden z dalších vedoucích redaktorů redakce si pak neodpustil poznámku „konečně je ta intelektuálská pakáž pryč“. Tento příklad uvádím nikoli jako vyřizování si osobních účtů (ostatně i proto nejmenuji), ale jen proto, abych ilustrovala, jakým způsobem probíhá v současné České televizi komunikace s pracovníky, slovo diskuse by v tomto případě byl poněkud silný výraz… Krátce po šéfredaktorce a mé osobě byl z redakce odejit další vedoucí redaktor Jan Plachý – rovněž editor, jehož erudice přesahovala pouhé papouškování příkazů odjinud. Ze studia záhy odešel i ředitel Ilja Racek, prý na vlastní přání (ovšem s tučným odstupným – že by držhubným?), později byl odvolán také šéf programu Karel Spurný, byť oba do té doby z obavy ze ztráty své židle poslušně plnili příkazy pražského managementu… Mimochodem, v době, kdy se pod značkou 60 let ČT reprízují pořady, které už možná nikdy neměly spatřit světlo světa, a to jen aby se ušetřilo, je přinejmenším podivné, že je dost peněz na „dobrovolné“ odchody manažerů.

Vraťme se ale ke zpravodajství. Následující události potvrdily, že ona náhlá změna struktury nebyla motivována ničím jiným než potřebou zbavit se komusi nevyhovujícího vedení ostravského regionálního zpravodajství. Protože to nešlo standardními kroky – interní audit žádné chyby v hospodaření nenašel, pořady měly nejen svou kvalitu, ale i sledovanost, bylo potřeba vynalézt jiný způsob – restrukturalizaci. Koho by vzrušovalo, že přichází jen několik týdnů po restrukturalizaci předchozí, když to nevzrušovalo ani Radu ČT… Zatímco ostravská šéfredaktorka se bránila a po hrozbě žaloby jí vedení ČT nabídlo „náhradní“ post vedoucí ostravských Nových médií, brněnský šéfredaktor Roman Ondrůj se nechal bez připomínek vyhodit – s odstupným a zřejmě i vědomím, že se za pár měsíců opět vrátí. Stalo se, po interním výběrovém řízení, kterého se účastnili dva lidé, se stal šéfredaktorem regionálního zpravodajství (druhý adept se stal vedoucím Vývoje zpravodajských formátů), tedy společným šéfredaktorem brněnské i ostravské redakce zpravodajství. Vzniklo tak zcela nesystémové místo, které systémově podléhá přímo Praze. Jinými slovy jakýsi „pražský policajt na ostravskou redakci“. Ostravští editoři, stejně jako nová vedoucí ostravského zpravodajství (obdoba předchozího šéfredaktora, pouze s jiným názvem funkce a subordinací Romanu Ondrůjovi), tak mají v podstatě minimální vliv na editoriální politiku redakce.

Uvedené kroky managementu ČT logicky sugerují otázku: Komu a proč jsou v regionu na obtíž zkušení a neúplatní novináři? Je známo, že Česká televize je sférou, která je zajímavá pro politické i ekonomické subjekty. Významnou roli při formování názoru na široké spektrum oblastí života společnosti hraje přitom právě zpravodajství a publicistika. Jednou z manter veřejnoprávního zpravodajství proto byla a je jeho nezávislost. I proto si veřejnoprávní službu přece platíme. Lze ale  regionální zpravodajství, v jehož čele najdete lidi, kteří ještě donedávna pomáhali s mediálním tréninkem vrcholným regionálním politikům, považovat za nezávislé?

K podobné centralizaci došlo i v programu – původní tři ostravská programová centra se smrskla na dvě tvůrčí producentské skupiny, přičemž současní kreativní producenti rovněž spadají pod Prahu. Místo aby se studio skutečně otevřelo tvůrcům zvenku, jak Petr Dvořák při svém nástupu sliboval (a k čemu celá restrukturalizace měla vést), tak v regionech došlo k ještě většímu zúžení onoho hrdla, kterým se člověk zvenku může se svým projektem v televizi prosadit. Z programového schématu navíc zmizela řada ostravských pořadů, mnohé úspěšné nebo skutečně veřejnoprávní (Babylon, Ta naše povaha česká, Pod pokličkou, Bydlení je hra…). Mezi stávajícími dramaturgy, z nichž mnozí tak nemají do čeho „píchnout“, panuje nejistota a čekání na projekt. Mohou si samozřejmě vytvořit i vlastní, jenže fakt, že je do programového schématu přijat, ještě neznamená, že v jeho výrobě budou pokračovat coby dramaturgové právě oni. Většinu dostanou především kamarádi v současné době „vlivných“ kamarádů. O schopnosti tady vůbec nejde. Pokud zrovna nechodíte s někým na pivo, na squash nebo za domácí sbírkou motýlů, máte smůlu.

Začala jsem u Pavlíny Kvapilové a u Pavlíny Kvapilové skončím. Je to nejen člověk se smyslem pro spravedlnost, jak píše Angelika Bazalová, ale i jeden z největších profesionálů, nejvzdělanějších a nejkoncepčnějších lidí, jaké jsem ve veřejnoprávní televizi poznala. Vědí to, díkybohu, i kolegové novináři v ostatních „velkých“ médiích, a tak její odvolání nenechali bez odezvy (podobně jako třeba problémy kolem profesury Martina C. Putny – všiml by si ale někdo stejné záležitosti, kdyby nešlo o tak mediálně známého odborníka?). Snad tedy její případ poslouží i k vyvolání tolik potřebné veřejné a odborné diskuse o směřování české veřejnoprávní televize a jejím místě ve společnosti. Uvnitř této instituce to totiž nejde, současný management nepotřebuje myslící osobnosti, ale spíše tupé stádo poslušných vojínů (abych se vyjádřila terminologií vrcholných televizních manažerů, kteří otevřeně svým zaměstnancům tvrdí, že ČT je vojenská organizace, ve které není na vlastní názor a argumentaci místo)… Pavlína Kvapilová odchází z České televize kvůli „ztrátě důvěry“. Možná je čas na to, aby se Rada České televize vážně zamyslela nad tím, zda důvěryhodné kroky činí generální ředitel Petr Dvořák. Na mezinárodní konferenci „Veřejnoprávní média v novém desetiletí – čas na privatizaci?“, která proběhla v Ostravě v roce 2011, přirovnal Jan Jirák roli České televize ve společnosti k roli Národního divadla. Herci a režiséři v Národním divadle se nedávno vůči nekompetenci shora dokázali hlasitě vzepřít… Zaměstnanci ČT na to zatím – až na ojedinělé výjimky (většinou ženského rodu) – nenašli odvahu.

Autorka v letech 1997 až 2012 pracovala v ostravském studiu České televize.

28 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 22. 9. 2013 21:35

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+