Více

Případ pro lyžaře: odvrátit smrt dítěte!

Kdysi dávno mě na gymnáziu učil filosofii pan profesor Kučera. Byl to zvláštní pán. Dokázal všechny nadchnout pro klasickou filosofii. A to tak, že kdokoliv z nás by se styděl přijít na jeho hodinu nepřipraven.

Jak to souvisí s filmem České televize podle staré detektivky geniální autorky Hany Proškové? Velice úzce. Jestliže by někdo přistoupil k takové látce a nenatočil by ji skvěle, musel by se propadnout hanbou. Lucie Bělohradská, která napsala scénář a film režírovala, to pochopila. Nehledě na to, že i její práce je na mimořádně vysoké úrovni. Od začátku buduje obrovské napětí, dusnou atmosféru strachu, psychického teroru.

Výrazně jí v tom pomáhá syrová, všeodhalující kamera Davida Ployhara. Zasněžené, mrazivé hory, detaily tváří, včetně těch nenalíčených (Málková). Klidný, jistý střih Jakuba Vovsa, který občas naopak skryje podstatné detaily, aby posléze byly překvapivě odtajněny. Samostatnou kapitolou je hudba Jana P. Muchowa, která zde dospívá až k morriconovské velikosti tím, jak zvyšuje svou silou drama obrazů a hereckých výkonů.

A k tomu všemu především herci. Samo o sobě je obsazení Viktora Preisse zárukou kvality a úspěchu filmu. Domnívám se, že je to umělec plně srovnatelný s největšími herci světovými. V českém kontextu prakticky dnes nemá konkurenci. Dokonale připravený, s úžasným řemeslem a jedinečným talentem. Kdokoliv z herců ostatních, když má možnost postavit se vedle něj a zahrát si po jeho boku, je na tom stejně jako my studenti tenkrát u pana profesora Kučery.

Nebo možná jako Preiss, když dávno, ve svém mládí hrál Fausta po boku Mefista Eduarda Cupáka. Navíc jsou herci opravdu vedeni. Ne tak, jako je tomu u naprosté většiny současných českých filmů a seriálů. Není tedy jejich úkolem zahrát to na první nebo – nejhůře – na druhou dobrou. Oni tentokrát od režisérky velmi přesně vědí, co hrají a proč to tak mají hrát.

V dnešní době není módní, aby herci s režisérem zkoušeli, aby jim vysvětlil, oč tu běží. Jenže, domnívám se, v Případu pro lyžaře tomu bylo jinak. Prostě proto, že paní Bělohradská je režisérka, a nikoliv aranžérka, která by hercům říkala jen, odkud kam mají přejít a co tam mají říct a kam pak zase mají odejít. Pro kritika je veliká radost dívat se na takto dokonale zvládnutou profesi. Řekl bych všech, kteří se na filmu podíleli.

David Matásek v roli malíře Horáce je přirozený, divák mu uvěří jeho zaujetí pro svou postavu. Jeho skutečnost, to, že mu opravdu jde o to postavit se zlu za každou cenu, přes riziko trestu. Máša Málková – její slzy, její vzlyky, její vnitřní bolest, její oddanost… To je herecký koncert neuvěřitelně vyspělé herečky, zároveň – jak se říká – „talentu od Boha“. Zlo a šikanování, vše v malé, ubožácké dušičce extrovertního režiséra v podání Davida Prachaře, to je cosi, z čeho se nám dělá špatně, něco, o čem víme od první chvíle, že to vyvolá tvrdou reakci.

Boj o dítě v podání Petry Špalkové, ponížené exmanželky Prachaře, její uzavření se do sebe, její tiché ostny, vystrčené na každého, včetně Preisse, jsou pochopitelné a zoufalé ve své obraně práv matky. Mohl bych pokračovat dál a dál. O všech. Zmíním ale už jen dětského hrdinu, kterého hraje Matyáš Svoboda. Je až chorobně bílý, pohybuje se pomalu, skoro přízračně, jakoby se strachem, že za cokoliv, za každý výraznější, rychlejší pohyb bude přísně potrestán. Je zosobněním trpícího dítěte, které vlastní otec dožene až k pokusu o sebevraždu.

Vrátím se k příběhu. Jedna věc je to, že je to napsané ve stylu klasických anglických detektivek, Prošková je často připodobňována k Agathě Christie. Dokáže v prakticky uzavřeném prostoru vystavět příběh plný napětí a vzbudit ve čtenáři (v tomto případě divákovi) touhu číst (dívat se) dál, těšit se na vyvrcholení a dozvědět se, kdo je vrah. Prošková se však u toho nezastaví. Vypoví zde historii navýsost humanistickou. Historii člověka, který mučí každého ve svém okolí, nejvíce toho nejbezbrannějšího – vlastního, malého syna.

Dojde až na absolutní hranu, kdy se prostě slušný člověk musí postavit na stranu dítěte, aby se nemusel sám před sebou stydět. A v závěru je to ještě podtrženo s vykřičníkem. Tím, že se Preissův kapitán Vašátko postaví na obranu Horáce, který zabil. Rozhodne se, že mu pomůže a že Horác nesmí trpět za to, že bránil bezbranného. Bylo by jistě výtečné, kdyby ČT, i ostatní televize v naší zemi, natáčely filmy podle kvalitních knižních předloh, jako je tomu v tomto případě, místo podle špatných scénářů diletantů, jako je tomu ve většině ostatních.

7 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 31. 1. 2016 18:59
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+