Více

Pláčete pěkně, ale na špatném hrobě

Jedna celá čtyři desetiny miliardy korun. Tak velká škoda prý vznikla šestici digitálních televizí za dobu, co nemohou kvůli soudním průtahům ohledně platnosti licencí připravovat vysílání. Suma má zahrnovat všechno: platy zaměstnanců, nákup pořadů i techniky, ale také ušlý zisk. Tyto peníze chtějí členové Asociace digitálních televizí vysoudit na státu. Je to ale stát, kdo jim brání ve vysílání? Nemůžou si za tuto situaci tak trochu samy?

Jan Potůček

Ilustrace: Nenad Vitas

Kde se vzala částka 1,4 miliardy?

Nervózní reakce digitálních televizí je pochopitelná. Licence získaly už před rokem, takže pokud by nedošlo na soudy, právě by zahajovaly vysílání. Místo toho musely přerušit přípravy a nemají vůbec žádnou jistotu, zda jim stát licence vrátí. Proto chystají stížnost k Evropské komisi a také mezinárodní arbitráže s Českou republikou kvůli nedostatečné ochraně investic. Mají ale digitální televize šanci v takovém sporu uspět? Nebo jde jenom o výkřik do tmy, snahu zatlačit na poslance a získat licence prostřednictvím nového mediálního zákona?

A jak by asi digitální televize dokládaly, že jejich ztráta skutečně dosáhla 1,4 miliardy korun? Když kromě Óčka, RTA a možná Febia žádná další stanice nenakoupila ani kamery a vysílací techniku? Digitální televize také argumentují ušlým ziskem, ale jaký zisk mají na mysli? I kdyby totiž nakrásně začaly letos vysílat, prvních zisků by se rozhodně nedočkaly dříve než do tří až pěti let. Proto by bylo velmi zajímavé vědět, jak vlastně přišla ADT k částce 1,4 miliardy korun. A jestli i náhodou nechce upřesňovat z toho důvodu, že ji prostě upřesnit nelze a jde jen o výstřel od boku.

Podle předsedy ADT Jiřího Balvína nelze částku rozpočítat na jednotlivé televize a účetní položky jednoduše proto, že by to nahrálo konkurenci. Jenže jak by asi nahrála televizi Nova informace, že televize Febio investovala do nákupu kamer pět milionů korun, když se její vlastní rozpočet pohybuje v desítkách a stovkách milionů korun? Částka 1,4 miliardy korun, ještě k tomu dělena šesti, je zkrátka směšná. Vždyť jen bývalý investor pražské metropolitní televize TV3 se soudí s Českou republikou o jednu miliardu korun. Chce se snad TV Barrandov přirovnávat ke zkrachovalé TV3? To by bylo smutné.

Soudní pře se daly předpokládat

Rozhodně však netvrdím, že by digitální televize nepřišly ke ztrátám. To jistě ano. Měly by si ale položit otázku, proč tyto ztráty vznikly a zda se s nimi nedalo dopředu počítat. Jestliže se přihlásily do licenčního řízení v době, kdy platil vysílací zákon z roku 2001, který stanoví jako jediný opravný prostředek proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) žalobu k Městskému soudu, a jestliže licenční řízení na digitální televize bylo neoddiskutovatelně nejatraktivnějším řízením od udělení licence televizi Nova, daly se žaloby neúspěšných žadatelů předpokládat.

Stejně tak mohli držitelé digitálních licencí počítat s tím, že se soudní pře potáhnou delší dobu. Ale na to mohli přijít jednoduchou analýzou právního stavu. Stačilo se podívat na analogické příklady z výběrových řízení na rozhlasové licence, kdy pražský městský soud běžně rušil původní rozhodnutí rady. Nebyl mimochodem právě špatný vysílací zákon, který umožňuje zablokovat jakýkoli výsledek licenčního řízení soudními žalobami, hlavním důvodem, proč se o digitální licence v České republice neucházela žádná velká zahraniční mediální společnost kromě francouzského koncernu Lagardere?

Jestliže se i za takové situace přihlásili do soutěže, nemají si držitelé-nedržitelé digitálních licencí na co stěžovat. Rozhodně ne na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, která postupovala podle zákona. Nemůžou si stěžovat ani na Novu nebo Galaxii sport, kterým rada digitální licence neudělila a ony se obrátily na soud. Nebo by se snad Óčko proti neudělení licence neodvolalo? Stejně tak si digitální televize nemůžou stěžovat na stát, protože ten nemůže zasahovat do jednání nezávislých soudů. Mohou si stěžovat jen a pouze samy na sebe, protože šly vědomě do rizika, které se ukázalo být příliš velké.

Řešení? Podstoupit další riziko

Jistě by bylo lepší, kdyby vysílací rada přede dvěma a půl lety žádné licenční řízení na digitální televize nevypisovala a počkala si na „digitální“ novelu vysílacího zákona. Protože beze změny paragrafu, který vysílací radě ukládá, aby podrobně odůvodnila, proč některé společnosti licenci udělila, ale také to, proč jinému zájemci licenci neudělila, se soudních pří asi jen tak nezbavíme. Jenže vinu nenese jenom zbrklá vysílací rada. Máslo na hlavě má také Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Byl to on, kdo vyvolal tlak na udělení prvních digitálních licencí, když na jaře 2004 vydal oprávnění provozovatelům prvních tří digitálních multiplexů.

Představa byla taková, že se udělí digitální licence a legislativa se potom přizpůsobí situaci. Dnes už víme, že to byl zásadní omyl, který nemá žádné rozumné řešení. Leda že by všichni ustoupili a vzdali se svých nároků, aby se mohlo licenční řízení zopakovat (se všemi původními účastníky). Jenže k tomu nedojde, nebuďme utopisté. Lepší by bylo přiznat, že tato cesta nevyšla, výběrové řízení úplně zrušit (rada si už při jeho vypsání vymínila právo tak učinit kdykoli v jeho průběhu a tím, že neúspěšní žadatelé napadli udělení licencí, řízení stále probíhá) a po změně zákona vypsat úplně nové.

Pro členy ADT samozřejmě neexistuje žádná jistota, že by v novém řízení uspěli. Stejně nejistý je ale výsledek soudních sporů, které se navíc mohou táhnout ještě léta. Nehledě na to, že pokud digitální televize skutečně chtějí co nejdřív zahájit vysílání, měly by samy přijít s nějakým vstřícným krokem. Pro začátek by úplně stačilo, aby stáhly vlastní kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu o zrušení výsledku licenčního řízení, aby se radním mohla otevřít cesta pro nové rozhodování.

Anketa

Kdo může za problémy digitálních televizí?

48 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 4. 2007 15:17

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+