Více

Pavel Kohout je lhář, říká programová ředitelka České televize

Nebývale ostrou kritiku od spisovatele Pavla Kohouta si vysloužila programová ředitelka České televize Kateřina Fričová za to, že údajně nepřijala jeho scénář adaptace povídky Karla Čapka. Kohout veřejně označil Fričovou za „černou díru České televize“. Nejde o jedinou kritiku ze strany tvůrců na adresu šéfky programu veřejnoprávní televize. Jak to tedy je se schvalováním námětů původní dramatické tvorby v ČT a kdo je či není její „černou dírou“? V rozhovoru pro DigiZone.cz odpovídá Kateřina Fričová.

Paní ředitelko, dočetl jsem se o vás, že jste „černá díra“ České televize, ve které se ztrácejí scénáře pro původní dramatickou tvorbu. Kam se ztrácejí?

Abych vám mohla srozumitelně odpovědět, musím nejdřív vysvětlit, jakým způsobem se k nám náměty a scénáře dostávají. V devětadevadesáti procentech případů je autoři posílají rovnou do příslušného producentského centra. Dramatické tvorbě se v ČT nyní věnuje celkem šest takových center. Jakmile námět nebo scénář přijde, zapíše se. Díky tomu máme přehled, kolik nám toho přišlo. Třeba za letošní rok máme celkem 171 námětů na původní hranou dramatickou tvorbu.

Kateřina Fričová - 3

Co se děje se zapsaným námětem dál?

Šéf producentského centra ho přidělí konkrétnímu dramaturgovi, ten s ním pracuje a buď ho odmítne, nebo kontaktuje autora a dál na námětu pracují společně. Potom nastane chvíle, kdy dramaturg předá hotový námět nebo scénář šéfovi centra (u dramatické tvorby to je Ivan Hubač, pozn. red.) a ten přijde na programovou poradu s tím, že by ho chtěl realizovat, případně rovnou s návrhem smlouvy. Jinými slovy, buď existuje už hotový scénář, nebo je třeba ho teprve přijmout (a zaplatit), případně přijmout námět a vytvořit smlouvu na výrobu scénáře. Ale musíte brát v úvahu, že na Kavčích horách teď máme scénáře, o kterých víme, že půjdou do výroby až v roce 2011 nebo 2012.

Proč až tak pozdě?

V minulosti se jich přijímalo poměrně dost a tyto dříve přijaté scénáře teď valíme před sebou. Bohužel se i stává, že některé tyto scénáře jsme museli odepsat, protože nám k nim vypršela autorská práva. V rámci ekonomických úspor teď máme snahu objednávat na základě námětu pouze takové scénáře, u kterých je jasné, že ještě nevíme, kdy půjdou do výroby, ale vše nasvědčuje tomu, že do ní někdy půjdou.

To nechápu. Přijímáte scénáře a nevíte, kdy je budete realizovat? Není to vyhazování peněz oknem?

Protože budeme v příštím roce točit poměrně mnoho seriálů, museli jsme omezit počet solitérů. Proto se nám přelily již přijaté náměty a scénáře až na rok 2011 a 2012. A proto se také u každého nového námětu, který mi donese šéfdramaturg s návrhem na uzavření smlouvy, vždycky ptám, zda za ním opravdu všichni, kdo ho četli, stojí. Kolegům nejen z Centra dramatické tvorby jsem opakovaně říkala, že se bude tento proces, kdy se musí za konkrétní námět osobně postavit a obhájit ho, ještě zpřísňovat. Nemá smysl hlava nehlava kupovat scénáře a pak nevědět, co s nimi.

Čtete jako programová ředitelka ČT všechny náměty, ke kterým televize uzavírá smlouvy a nechá si zpracovat scénáře?

U hrané dramatické tvorby si o tom pokaždé s šéfdramaturgem nebo i s konkrétním dramaturgem povídáme. Samozřejmě nečtu všechny náměty všech pořadů, to bych se zbláznila. Když uvážíte, že ČT za minulý rok odvysílala 36 tisíc pořadů v premiéře, není to ani fyzicky možné.

Ale všech 36 tisíc pořadů asi nebyla původní dramatická hraná tvorba.

To ne, o námětech na dramatickou tvorbu právě alespoň diskutuji, když je zrovna nečtu. Například když přijde Ivan Hubač s nápadem, že by mohly vzniknout večery Čapkových povídek, nemá smysl, abych k nim četla námět, obzvláště když tyto povídky znám. Spíš se obecně bavíme o tom, zda má smysl točit podle Čapka, kdy, kolik povídek a podobně. Vždycky se u námětu zajímám hlavně o to, jaký to bude žánr, zda půjde třeba o komedii nebo o dobové téma, protože by ČT měla být žánrově vyváženější.

Nedávno vás veřejně v novinách zkritizovala scénáristka Lucie Konečná za to, že jste nepřijala její námět na drama Manželky a milenky. Prý jste ho osobně zatrhla. Takže v jejím případě jste námět četla?

Zrovna námět paní Konečné jsem četla a měla jsem s ním etický problém. Rovněž pan Otčenášek vyjádřil ve svém posudku určité pochybnosti, stejně jako Ivan Hubač a jediný, kdo tento námět prosazoval, byl dramaturg Jan Lekeš. Když se tedy ukázalo, že většina je spíš proti, rozhodla jsem se námět nepřijmout. Načež paní Konečná rozeslala na „všechna nádraží“ otevřený dopis proti ČT. Trošku mě tím zaskočila, protože bych spíš čekala, že se ozve přímo mně nebo Hubačovi. Vůbec nás nekontaktovala. Až z jejího dopisu jsem se dozvěděla, že neexistoval jen námět, že měla hotový už i scénář. To jsem vůbec netušila.

A ten scénář napsala na základě výzvy dramaturga ČT, nebo sama od sebe?

Od dramaturga Jana Lekeše jsem se později dozvěděla, že Lucie Konečná nejprve napsala scénář, přinesla ho do ČT a teprve na jeho základě vznikl námět. Já jsem si myslela, že existoval pouze námět. Scénář jsem vůbec nečetla, netušila jsem o jeho existenci. Ale paní Konečná ve svém otevřeném dopise píše i úsměvné věci. Třeba po nás chtěla, abychom ve chvíli, kdy s nějakou látkou oslovíme více scénáristů a požádáme je o napsání námětu, zveřejnili kromě vítězného námětu i žebříček těch neúspěšných, nepřijatých.

A jak to tedy děláte, když je nezveřejňujete?

Normálně jsme z těch několika oslovených vybrali dva nejlepší náměty a z nich chceme vybrat ten, který se bude realizovat. Ona se nedostala ani mezi ty dva v užším výběru, a tak chtěla vědět, jestli skončila třetí, pátá nebo osmá. Přišlo mi to vtipné, proto jsem napsala, že nejsme sportovní redakce, abychom dělali žebříčky odmítnutých.

To se bavíme o námětu na původní seriál o poště, který jste nechali napsat i Lucii Konečnou?

Ano.

Jak vlastně vznikl tento nápad? To se na Českou televizi obrátila Česká pošta?

Ano, mluvila jsem s marketingovým ředitelem České pošty Ivo Mravinacem (v době, kdy byla Kateřina Fričová generální ředitelkou rozhlasové společnosti Lagardere Česká republika, byl Ivo Mravinac programovým ředitelem rádia Frekvence 1, pozn. red.). Řekl mi, že by pošta byla docela dobrým námětem na seriál, a mně i kolegům se to líbilo. Pošťácké prostředí skýtá mnoho možností pro dramatické zápletky, stejně jako nemocnice, školy a podobně.

To sice ano, ale pošt u nás neexistuje moc. Je tu jeden monopolní podnik, takže by se ten seriál dal vnímat jako product placement na Českou poštu. Bylo to tak míněné? Zaplatila by vám za to Česká pošta?

Mravinac spíš zmiňoval, že by uměli získat peníze na koprodukci odjinud. Zda by šlo o koprodukci, nebo vyloženě sponzorský vzkaz, tak daleko jsme se nedostali. Záleželo by na tom, jak by byl napsaný scénář.

Takže kdyby za vámi přišel Martin Roman z ČEZ, že by chtěl natočit seriál o elektrárnách, taky byste se s ním bavili? To je totiž totožná situace.

To sice je, ale elektrárna by mě jako prostředí asi tolik nenadchla (což neznamená, že by nemohl vzniknout úžasný scénář z elektrárny). Kdyby už existoval scénář seriálu o poště a vyznívalo by z něj, že Česká pošta je úžasná a novináři by si nás kvůli tomu podali, souhlasila bych s nimi. Scénář ale zatím vůbec neexistuje a náměty, které jsem viděla, jsou naopak k poště i kritické.

Kateřina Fričová

Jak vypadají ty náměty?

Ten, který znám lépe, je postavený na pošťácké rodině. Matka pracuje na malé vesnické poště a rozvíjí se tam celá řada vztahů. Další člen rodiny pracuje na velké poště a má určité pracovní problémy. Z tohoto konkrétního námětu bych rozhodně nedovozovala, že jde o product placement České pošty, o námět, který by měl Českou poštu oslavovat.

Ono to nemusí být oslavování, stačí jen, aby se na obrazovce objevovalo logo České pošty.

Zda by tam bylo logo České pošty, nebo ne, by záviselo na tom, zda by české televize mohly od příštího roku vysílat product placement. Kdyby to legislativa umožňovala, logo České pošty by tam být mohlo.

Ale i kdyby se product placement nepovolil, v České republice neprovozuje veřejné pobočky pošty nikdo jiný než Česká pošta.

Proč by tedy Česká pošta, která má monopol, chtěla platit nějaký seriál, kde se objeví její logo?

Protože se blíží období, kdy její monopol skončí a dojde k liberalizaci poštovních služeb.

A blíží se?

Pokud vím, monopol České pošty se zrušit má, stejně jako má dojít k liberalizaci na trhu s osobní železniční dopravou.

O drahách to vím, o poště jsem zatím neslyšela. V každém případě si myslím, že seriál, který se odehrává okolo pošty, dokonce ani ne na poště jako takové, by nebyl špatný. Ale máte pravdu v tom, že kdyby to byla oslavná óda, což by ale stejně divák velmi rychle prokoukl a seriál by šel „do háje“, bylo by to samozřejmě špatně.

Ještě k Lucii Konečné. Vy jste ji tedy oslovili s návrhem, ať pro vás napíše námět „pošťáckého“ seriálu, a tento námět nebyl zajímavý.

Ano. Patřila mezi těch pět, kteří nebyli připuštěni do druhého kola.

Jak dlouho se uvnitř ČT rozhodovalo, než jste Lucii Konečné sdělili, že její námět se vám nehodí a nepostoupil do druhého kola?

To jste mě zaskočil, nevím. V řádu týdnů.

Ptám se na to proto, že znám lidi, kteří spolupracují s ČT, a ti si stěžují, že rozhodování o realizaci námětů a scénářů je příliš zdlouhavé, a že se také táhnou rozhodování o tom, kdy se budou schválené scénáře realizovat.

To je pravda.

Znám i případ pořadu, který se má v premiéře vysílat od ledna, ale teprve v polovině prosince se má definitivně rozhodnout, že se má skutečně natáčet.

I to se může stát.

Jenže pak má autorský tým velmi málo času na to, aby natočil první díly pořadu, a pokud má točit v exteriérech, třeba nebude mít příznivé počasí, které bylo v době, kdy jste se stále ještě rozhodovali, zda a kdy se ten pořad bude vyrábět a nasazovat do vysílání.

Ono to souvisí se schvalováním rozpočtu ČT na příští rok. Ovšem že by se lednové premiérové pořady schvalovaly v polovině prosince, to si nemyslím. Co je naplánované na leden, už je v předvýrobách, byť ještě nemáme schválený rozpočet. Tento týden by se jím měla zabývat Rada ČT. Loni touto dobou jsme ho už měli schválený. Proto může oproti loňsku docházet k určitým prodlevám.

A proč trvá to vaše rozhodování, jaký námět přijdeme a který ne, tak dlouho?

Nedávno jsem se o tom bavila s kolegyní a řekla jsem jí, že asi budeme muset autorům odpovídat, že teď jejich námět nebudeme realizovat a záleží jenom na nich, zda se s námi pokusí dané téma rozvíjet. Ale že letos či příští rok do výroby nepůjde. Pro nás je vlastně jednodušší, když máme říct autorovi jasné ne. V takových případech se většinou bezproblémově trefíte do lhůty dvou měsíců.

To je interní lhůta České televize, do které byste měli autorovi odpovědět, zda jeho námět berete?

Ano, tyto lhůty visí i na webu ČT. Jenže když nastane situace, že autorovi do dvou měsíců řekneme, že bychom nad tím tématem měli společně ještě pracovat, ale není to z naší strany ani ano, ani ne, nastává problém. Skutečně se může stát, že se ta věc vleče dva nebo tři roky. Jenže když jsme nedávno v Praze spolupořádali konferenci s evropskou asociací veřejnoprávních vysílatelů EBU, ptala jsem se její zástupkyně a producentů z Francie, a u nich je to stejné. Od známých vím, že i u komerčních televizí trvá někdy i přes rok, než vám sdělí výsledek, zda váš námět berou.

Proč to nejde udělat rychleji?

Přemýšlela jsem o tom a v mnohých případech by to ani nešlo. A nebo se zbytečně dotlačíme k tomu, že řekneme kategorické „ne“, i když by se s tím námětem ještě dalo pracovat. Takový případ jsem zažila s jedním producentem, který po nás chtěl vyjádření do čtrnácti dnů. Takže jsme mu do dvou týdnů odpověděli, že ne, protože jsme už měli v zásobě něco podobného. Kdo ví, možná kdyby se nad tím námětem půl roku diskutovalo, přemýšlelo a upravovalo, bylo by z toho ano. Jiná věc je, a já to lidsky dokážu pochopit, byť mě to štve, že dramaturg ČT, který je v kontaktu s dotyčným autorem, se mu bojí říct, že musí ještě počkat, a místo toho mu řekne, že jemu osobně se námět líbí, ale „těm nahoře“ ne. Používá se to často i v případech, kdy k nám „nahoru“ ten námět „zezdola“ vůbec nedoputoval. Takových případů znám mnoho.

Kateřina Fričová - 2

A z toho vzniklo tvrzení, že jste příliš autokratická a o všech námětech rozhodujete sama?

Zřejmě. Ale málokdy se stane, že ke konkrétnímu námětu řeknu rovnou ne. Spíše řeknu, že se námět podobá třem dalším, které už v televizi máme, a že jde o stejný žánr a obdobné řešení. Proč bychom kupovali čtvrtý? Podstatně méně často se řekne: nezlobte se, ale já mám s tím námětem nějaký problém. A řeknu jaký. To byl případ Lucie Konečné a jejího námětu na Manželky a milenky. Stane se to několikrát do roka. Ale podstatně častěji se stane, že řeknu, že už tu látku máme zpracovanou, nebo je žánr naplněný, autor by si měl hledat jiný.

Kolik těch námětů nosíte v hlavě, když dokážete tvůrci říct, že se jeho dílo podobá třem jiným námětům, které už v televizi máte?

Neřeknu vám, které konkrétní náměty jsou podobné tomu, který tvůrce předkládá, ale když si přečtu nový námět, oživím si v paměti, že něco takového tu už máme. Ale abychom si rozuměli: já nečtu všech 171 námětů, které letos přišly na původní hranou tvorbu. Čtu jenom ty, které šéfdramaturgové a jejich kolegové doporučí. Těch je za rok asi 30 nebo 40.

Několikrát jste prohlásila, že ČT má nakoupenu spoustu námětů a scénářů, které se zatím nerealizovaly. Dá se říct, kolik jich je?

Nedávno jsem si nechala udělat jejich přehled a je jich něco přes 20, možná 30. Jsou to ty, které jsou zaplacené, a zároveň nejsou určeny pro výrobu na příští rok.

Představoval jsem si obrovskou skříň, která praská nakoupenými náměty. Alespoň tak se to často popisuje v různých komentářích.

Máme tady hromady scénářů, kterým prošla autorská práva, těch je opravdu plná skříň. Ale my se bavíme o nových podepsaných smlouvách na scénáře, o kterých víme, že rozhodně nepůjdou příští rok do výroby. Počítáme s nimi na rok 2011 a 2012.

Kolik procent z těch námětů, které schválíte, necháte k nim napsat scénář a mají se vyrobit, nakonec nezrealizujete?

Na to nejsem v programovém oddělení ČT dost dlouho, abych to mohla říct. Za vyložený odpad se takové scénáře vnímají až ve chvíli, kdy k nim vyprší autorská práva. A ta většinou vyprší za pět let. Programovou ředitelkou jsem teprve dva roky. Čili nedokážu říct, které ze scénářů, jež jsem měla v ruce, takto dopadnou. Taky si musíte uvědomit, že mnoho schválených a zaplacených scénářů bylo v ČT už v době, kdy jsem se stala programovou ředitelkou.

A teď dobíhá jejich realizace.

Jistě.

Pokud spisovatel Pavel Kohout píše ve svém komentáři pro MF Dnes o „černé díře“, v níž končí některé scénáře, a označuje tak vás jako programovou ředitelku ČT, jste tedy ta poslední instance, která rozhoduje, co se bude realizovat, a co ne?

Pan Kohout toho napsal hodně, a upřímně řečeno, je to velmi prolhaný člověk. To, že je někdo velmi dobrý scénárista, což u Kohouta nepopírám, ještě neznamená, že to je dobrý člověk. Co napsal v komentáři pro MF Dnes, je do nebe volající nesmysl. Když budu velmi zdvořilá, řeknu, že jako dramatik situaci hodně zdramatizoval, a když budu méně zdvořilá, řeknu, že lže.

Jak to tedy bylo s objednáváním scénáře k čapkovským povídkám od Pavla Kohouta?

Ivan Hubač přišel s tím, že by jeho producentské centrum chtělo dělat čapkovské večery. Dohodli jsme se na tom a on oslovil sedm autorů, ať nám napíší náměty. Připadalo mi jich zbytečně moc: sedm večerů po třech povídkách a samostatný televizní film Peníze, který dodělává Jiří Krejčík. Hubač mi na to řekl, že se stejně uvidí, zda se centrum dohodne se všemi sedmi autory. Nakonec se se dvěma opravdu nedohodli: s Pavlem Kohoutem a ještě s jedním.

Proč se nedohodli s Pavlem Kohoutem?

Kvůli smlouvě. U toho druhého odmítnutého autora si neporozuměli kvůli pojetí námětu. Potom jsem mluvila s Jiřím Srstkou, ředitelem Divadelní a literární agentury (DILIA), který zastupuje autory, a ten se mě ptal, zda bychom ještě nemohli o podmínkách pro pana Kohouta jednat. Odpověděla jsem mu, že je už pozdě, protože výběr námětů je uzavřený, a že se pan Kohout může věnovat jiným projektům. Srstka mi na to řekl, že to nevadí, že Kohout stejně ještě nezačal psát scénář, takže v zásadě o nic nejde.

Tím to skončilo?

Ne, pak jsem mluvila s Kohoutem, který za mnou přišel na Kavčí hory a říkal mi, že by si ten scénář na čapkovskou povídku stejně rád napsal. I jemu jsem řekla, že to nejde, protože výběr námětů je uzavřený. A že je u nás už „přečapkováno“. Později ve svém komentáři napsal, že se o „přečapkovanosti“ dozvěděl někde na chodbě. Ne, řekla jsem mu to přímo já.

Dobře, proč tedy Kohout tvrdí, že jste „černá díra“, když jste mu vysvětlila, že jeho námět neprošel?

Nevím. Několik měsíců se nic nedělo a pak ke mně přiletěl vyjevený Hubač, že ho Kohout ohledně svého scénáře na Čapka kontaktoval. A že ho bude mít druhý den na vrátnici ČT. Hubač mu zopakoval, že se přeci dohodli, že ten scénář nemá psát. Na to Kohout odpověděl, to nevadí, hezky si ho přečtěte, třeba se vám bude líbit. Načež mi napsal dopis, že nám ten scénář dá zadarmo, když je na tom televize tak špatně.

A vy jste ho nevzali?

Ne, odpověděla jsem mu po čtrnácti dnech taky dopisem, že bohužel musíme s díky odmítnout a znovu jsem mu popsala, že přesto, že byl osloven, následně nedošlo k dohodě mezi ním a producentským centrem dramatické tvorby. Zmínila jsem i moji schůzku s Jiřím Srstkou, který mě ubezpečil, že to nevadí, protože Kohout na scénáři ještě nezačal pracovat. Také jsem mu napsala, že byl i informován, že by scénář nemohl natočit Viktor Polesný, protože jsme se rozhodli, že povídky necháme natočit mladé začínající režiséry. Od Kohouta už nepřišla žádná odpověď, rovnou vyšel jeho komentář v MF Dnes.

Řešil se potom nějak ten komentář Pavla Kohouta v MF Dnes na grémiu generálního ředitele ČT?

Ne. Jiří Janeček si pouze nechal celou situaci vysvětlit. Poskytla jsem mu také komentář Pavla Kohouta a svůj dopis, který jsem panu Kohoutovi psala v září. Předminulý týden se na tuto kauzu ptal někdo z Rady ČT na výjezdním zasedání v Brně, na kterém jsem nebyla. Jiří Janeček nechal projednávání tohoto bodu až na zasedání rady v Praze, kterého se budu moci zúčastnit.

Takže ono rozhodnutí, že se Kohoutova adaptace Čapkových povídek nebude realizovat, jste ani neudělala vy, ale Ivan Hubač? A ten vás o tom pouze informoval?

S Hubačem jsme se shodli na tom, že pět autorů scénářů k Čapkovým povídkám bohatě stačí. A že je tedy vlastně dobře, že se s dalšími dvěma centrum nedohodlo.

Když by tedy někdo měl být „černou dírou, v níž se ztrácí scénáře“, měl by to být Ivan Hubač.

Nemyslím, že by byl černou dírou. Minimálně v tomto případě ne. Kohout věděl, že nemá psát scénář. Neměl na něj smlouvu. Bylo mu řečeno, ať ho nepíše. Že ho napsal, je čistě jeho věc. Lidé, co Kohouta velmi dobře znají, mi říkají, že jde o sebestředného narcise, kterého se muselo hodně dotknout, když jsem mu napsala, že nechci jeho scénář. A že se nemám divit. Řeklo mi to více lidí, kteří ho dobře a dlouhá léta znají.

Když jsme u Ivana Hubače, před více než dvěma lety jste mi do rozhovoru pro Reflex řekla, že po něm budete chtít, aby přestal psát svoje vlastní scénáře pro ČT, protože v tom spatřujete střet zájmů. Přestal psát?

Přestal. Od té doby napsal pouze nějaký muzikál pro divadlo, a o něm mi řekl. Přiznám se, že ani nevím, o jaký muzikál šlo.

V médiích se ale objevila zmínka, že píše pro Novu scénář na pokračování seriálu Sanitka, který kdysi vyrobila Československá televize.

Proběhlo to tiskem, máte pravdu. Když jsme se ho na to ptali společně s ředitelem výroby Václavem Myslíkem, Hubač nám odpověděl, že to není pravda a že pro Novu nic nepíše.

Kdyby psal něco pro komerční televizi, jak byste to jako programová ředitelka ČT vnímala? Nešlo by o střet zájmů?

Pořád si myslím, že když už by chtěl něco napsat, má to napsat pro ČT a ve svém volném čase. Kdyby psal pro privátní televize, vadilo by mi to mnohem více. Jako šéf producentského centra dramatické tvorby zná plány, kdy se mají na ČT vysílat které seriály. Říkala jsem mu: Ivane, vy ovlivňujete nasazení našich seriálů, a budete je kontraprogramovat proti svému vlastnímu dílu na Nově? To je nějaké divné, že? Podvědomě by mohl ovlivnit naše programové schéma, protože by logicky chtěl být se svým vlastním dílem na Nově úspěšný.

A kdyby psal ve svém vlastním volnu náměty a scénáře pro ČT, to by si je asi sám nesměl zároveň schvalovat, ne? To se dřív na Kavčích horách také dělo a vy jste tomu chtěla zabránit.

No, to by neschvaloval. Naopak bych chtěla, aby u toho bylo hodně mimotelevizních posudků.

Když jsme u posudků, o těch se nedávno psala v MF Dnes jako o skandálu, protože se píší anonymně. Myslel jsem, že jste ty anonymní posudky plánovala už v době, kdy jste do ČT nastupovala jako programová ředitelka.

Nijak jsem se s tím netajila. Trošku mě zaskočila ta reakce, protože jsem si myslela, že to bude vnímáno spíše jako pozitivum. Jsou-li dramaturgové ČT neustále obviňováni z nějakých kamarádšoftů a že mají jednotvárný vkus, měly by být mimotelevizní posudky vnímány pozitivně. Dělají je lidé, co nejsou zatíženi uvažováním o nákladech na výrobu díla nebo tím, že by věděli, jaké podobné náměty už máme schváleny. Externí autory posudků střídám, žádný z nich nepíše posudky na všechna díla.

Kateřina Fričová

A proč jsou tedy anonymní?

Je to trošku proti mé povaze, ale pragmaticky jsem si řekla: chci slyšet o námětu pravdu, byť krutou a zároveň nechci těm lidem svazovat ruce tím, že jim pak budou odmítnutí autoři volat nebo psát. Proto mi z toho vyšlo, že bude lepší, když externí posudky budou anonymní. I když pro mě samozřejmě anonymní nejsou, já autory posudků znám.

Proč si je vůbec necháváte zpracovávat, když si zároveň necháváte psát i interní posudky od dramaturgů ČT?

Jde jednak o více názorů a volíme je také ve chvíli, kdy si sami nejsme některým námětem jisti. Třeba na koprodukční projekty distribučních filmů vzniká čtyři až pět posudků uvnitř ČT a jeden až tři od externistů. Čím větší je rozpor mezi interními posudky, tím častěji se k nim dělají ještě externí. Když šest dramaturgů ČT napíše do posudku, že jsou nadšeni, nebo naopak znechuceni, je to jasné. Když je to ale tři ku třem, musíte o díle dál přemýšlet. Kdo by mi ty posudky mimo televizi ale psal, kdyby to nebylo anonymní? Tvůrci jsou zhusta emotivní lidé, kteří by jim hned volali, co že si to dovolili o jejich díle napsat.

Není těch stížností na schvalování námětů v ČT už příliš? Pavel Kohout, Lucie Konečná, „kauza“ s anonymními posudky, k tomu ještě Asociace režisérů a scénáristů. Dokonce se už objevila jména lidí, kteří by vás měli ve funkci ředitelky programu nahradit: Petr Šiška a Čestmír Kopecký. Vnímáte to jako kampaň proti sobě?

Vnímám, notabene když jsem z několika míst dostala před nějakým časem informaci, že se připravuje kampaň a že se jenom hledá nějaký dobrý startovací můstek.

Z jakých míst jste tu informaci dostala?

Z různých.

Specifikujte je.

Slyšela jsem to ze světa mediálních agentur, od novinářů, z podnikatelských kruhů, od lidí z profese, producentů. Ona už na jaře proběhla jedna kampaň…

Od Jiřího Janečka jako vašeho přímého nadřízeného jste nic takového neslyšela?

Od toho ne. Ona už na jaře proběhla určitá kampaň, která se teď začala velmi oživovat. Dozvěděla jsem se, že Noc s Andělem jsem od Nového roku zrušila proto, že nový pořad, který ji má nahradit, bude vyrábět společnost Frame 100R, ve které pracuje můj syn. Je to naprostý nesmysl. Když jsem to během dvou dnů slyšela asi od dvanácti lidí, a mezitím to další lidé říkali mému synovi, který se to dokonce dozvěděl dřív než já, nechala jsem si zavolat Pavla Anděla, protože nejméně čtyři lidé uváděli jako zdroj této informace jeho. Popřel mi to a doslova řekl, že to je nesmysl, protože velmi dobře zná obě party, které mají připravovat dva nové pořady, co na ČT 2 vystřídají Noc s Andělem.

Zajímavá historka.

Pak mi ještě volal Standa Motl, že se mu ozval novinář Tomáš Menschik z časopisu Týden a ověřoval, co je pravdy na tom, že navrhoval ČT cyklus týdeníků a já jsem mu na to měla říct, že ho přijmu jedině v případě, že je bude vyrábět můj syn. Motl se rozesmál a řekl Menschikovi, že to je nesmysl. Cyklus nám Motl skutečně nabízel, ale dohodli jsme se, že se zaměří spíš na hodinové dokumenty. Nemá smysl, aby Stanislav Motl tříštil svoji pozornost na nějaký týdeník, když má tak skvělá témata.

Váš syn teď vyrábí nějaký nový pořad pro Českou televizi?

Ne. Je pravda, že k Aleně Müllerové, šéfdramaturgyni Centra vzdělávacích pořadů, dával několik návrhů. Jeden se jí moc líbil, ale řekla jsem jí, ať se na to vykašle, že to nemá smysl. Možná s ním půjde do jiné televize, uvidíme.

Do té negativní mediální kampaně proti vám se zapojil i moderátor Jan Kraus, podle něhož jste protežovala do jeho pořadu Uvolněte se, prosím, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Romana Poláška. Navrhovala jste mu ho?

Navrhovala, ale není pravda, že bych ho tam chtěla nějak protáhnout. Tip na tohoto právníka, kterého jsem v životě neviděla, jsem dostala už loni. Bylo mi řečeno, že je strašně zábavný, má veselé a zajímavé historky a že vedle právničiny píše básnické sbírky, dokonce snad v angličtině. Poslala jsem ten tip Krausovi, a ten mě odkázal na dramaturgyni pořadu Simonu Matáskovou. Potom jsem chtěla opakovaně, vždy po několika měsících vědět, zda se jim ten host do pořadu hodí, nebo ne. Když jsme spolu v září osobně mluvily, zeptala jsem se, proč mi ještě neodpověděla, a dozvěděla jsem se, že mi měla odpovídat už na jaře, a že odpověď je ne. Potom mi ten e-mail z jara, který jsem v poště nenašla, poslala znovu a tím to pro mě skončilo.

A tip na Romana Poláška jste dostala od koho?

Od jednoho člověka, který je absolutně mimo televizi.

Je to politik?

Ne, byl to taky právník.

Když jsme u Jana Krause, už Česká televize podepsala smlouvu na výrobu pořadu Uvolněte se, prosím na příští rok?

Ano.

Původní verzi smlouvy nechtěl Jan Kraus podepsat. V čem byl problém? Prý se hodně lišila od té, kterou má Kraus pro letošní rok.

Nemyslím, že by se nějak zásadně lišila. Spíš upřesňovala a rozváděla jednu větu, kterou obsahuje už smlouva na letošní rok. Ale že by se ta nová smlouva nějak diametrálně lišila, to ne.

V čem se ta věta upřesňovala?

To dost dobře nemůžu říct, podrobnosti smluv nemůžeme zveřejňovat.

Jan Kraus si od léta opakovaně stěžoval, že mu ČT zasahuje do obsazování hostů v Uvolněte se, prosím, a mění pořadí repríz starších vydání tohoto pořadu. Už jste si to vysvětlili? A komunikujete spolu, nebo Kraus vždycky všechny problémy nejdřív zveřejní v médiích?

Ne, nekomunikujeme. Kraus s námi komunikuje zásadně přes noviny.

Není to trošku divné?

Je.

A nezkoušeli jste se sejít, že byste si to vyříkali osobně?

To byl přesně ten důvod, proč jsem se v září sešla s dramaturgyní Uvolněte se, prosím Simonou Matáskovou. Žádala jsem ji, protože Kraus mi opakovaně řekl, a minimálně dvakrát napsal, že dramaturgie pořadu ho nezajímá a že se o tom musím bavit jenom s Matáskovou. Proto jsem si ji v září pozvala.

O čem jste se bavily? O tom, že ČT v létě neodvysílala reprízu Uvolněte se, prosím s Kateřinou Jacques?

Už v létě jsme se na programové poradě shodli, že reprízy Uvolněte se, prosím nefungují tak, jak jsme předpokládali. Do diskuse se zapojila i šéfová výzkumu ČT Kristina Taberyová a dospěli jsme k závěru, že pořady reprízujeme moc brzy. Nasazovali jsme je dva nebo tři měsíce po premiéře, což jsem do té doby netušila. Myslela jsem, že si to ohlídá příslušné centrum. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem o tom, že díl s Jacques v repríze neodvysíláme, nevěděla. Bavily jsme se s Matáskovou i o tom, proč jsme nereprízovali díl, ve kterém vystupovala chomutovská primátorka Řápková. Při rozhodování, že tento díl reprízovat zatím nebudeme, jsem nevěděla, kdo v tomto díle vystupuje.

Kateřina Fričová - 4

Takže jste začali nasazovat starší díly Uvolněte se, prosím zrovna v době, kdy měl přijít na řadu díl s Kateřinou Jacques.

Říkala jsem kolegům, že musíme nasadit reprízy těch dílů, které si diváci tolik nepamatují. Argument, že když vystoupení Kateřiny Jacques v Uvolněte se, prosím viděl na internetu milion lidí, bude ten samý reprízovaný pořad sledovat v televizi opět milion diváků, tři měsíce po televizní premiéře, mi přišel lichý. I výzkumnice nám říkala, že to tak nefunguje. Takže jsme zpřeházeli reprízy v těch týdnech, kde se to ještě dalo udělat. Pro mě z toho plyne jedno poučení, že konkrétní producentské centrum se musí více věnovat i správnému nasazování repríz.

Řešily jste s dramaturgyní Simonou Matáskovou, že si Jan Kraus občas v Uvolněte se, prosím, vyřizuje svoje osobní spory, třeba s bulvárem? Nebo že v něm komentuje chování České televize a její Rady?

Co se týče vyřizování účtů s bulvárem, říkala jsem přímo Krausovi, že s tím mám problém. Kdyby řešil obecně téma bulváru, bylo by to naprosto v pořádku. Ale ono to opravdu zavánělo tím, že řešil svůj soukromý rodinný problém. Kraus mi na to řekl, že to je jeho pořad a že si v něm může dělat, co chce. A že tomu nerozumím. Trošku jsme se kvůli tomu pohádali.

Ono to opravdu vypadá, že si Kraus v tom pořadu dělá, co chce, a neplatí pro něj žádná pravidla, ale přitom odpovědnost za obsah vysílání nese Česká televize. Viz kauza Helena Vondráčková a její jednostranné komentování soudního sporu, který zrovna probíhal.

Osobně si myslím, že Vondráčková v době, kdy se řešil její případ u soudu, v pořadu být neměla. A dokonce bych si do něj nezvala ani Martu Kubišovou, aby to bylo „vyvážené“. Když by se k tomu sporu chtěl Kraus vrátit po soudu, nevadilo by mi to. Možná ani v době, kdy by byla podaná žaloba a soud by měl proběhnout za dva roky. Ale tehdy se už vědělo, že soud bude brzy, byl stanoven termín. S tím už mám problém, protože to mohlo být vnímáno jako ovlivňování soudu.

Častým terčem kritiky je i vystupování syna Jana Krause, zpěváka Davida Krause a jeho kapely v Uvolněte se, prosím. Že to je vlastně takový rodinný podnik. Bavili jste se s Janem Krausem nebo Simonou Matáskovou o tom, zda by nebylo dobré kapely střídat?

Ne, jenom jsem se Krause ptala, jestli si myslí, že je tam muzika důležitá. Ale to jsou už dva roky. Kdysi jsem si nechávala dělat minutový rozbor sledovanosti Uvolněte se, prosím, a když přijde muzika, část diváků utíká na jiné programy. Naštěstí se pak většinou vracejí zpátky, takže to není zase taková havárie. Co by tam mělo být za kapelu, jsem neřešila. Spíš mě zajímalo, jestli by tam vůbec nějaká měla být.

Uvolněte se, prosím je nejúspěšnějším pořadem České televize, ale jeho sledovanost neustále mírně klesá. Nechystáte v něm nějaké změny? Přece jenom ho vysíláte ve stejné podobě poměrně dlouho. Dočkají se diváci nějakých změn od ledna?

Od ledna určitě ne.

A příští rok?

To bych docela chtěla.

Chce i Jan Kraus?

Nevím, budu se muset zeptat Simony Matáskové.

Pojďme ještě krátce k celému programu ČT 1. Za letošní rok mu výrazně klesnul podíl na sledovanosti, z hodnot přes 20 procent na začátku ledna na současných 17 až 18 procent. Co to pro vás znamená?

Tolik jsme snad neklesli.

týdenních výsledcích, které zveřejňuje Asociace televizních organizací na svém webu, ano. Teď mívá ČT 1 průměrný celodenní podíl na divácích za týden okolo 17 až 18 procent.

Dobře, to jsou týdenní data. Měl byste se spíše dívat na čtvrtletní čísla, ta mají lepší vypovídající hodnotu.

Jenže když se podíváte na to, jak se po celý letošní rok vyvíjí týdenní podíly ČT 1, zhruba od poloviny ledna vám neustále klesají.

Já mám měsíční výsledky za listopad, a ty nejsou zase tak špatné. Přitom „ostatní televize“ dosáhly podílu 21 procent. Někde ten podíl nabrat musely…

Ale to mezi „ostatní televize“ počítáte i TV Barrandov, Novu Cinema, Primu Cool, ČT 4 a ČT 24, ne jen malé kabelové a satelitní programy.

Jasně. A když už jsme u naší Čtyřky a Čtyřiadvacítky, ČT 24 je stanice určená přece jenom pro vzdělanější publikum, které má zájem o zpravodajství. Když říkám vzdělanější, nemyslím tím nutně školní vzdělání. K ČT 24 tedy logicky přebíhají diváci od Jedničky i Dvojky. Skoro bych spíš řekla, že hlavně z Jedničky. Česká televize by se měla brát jako celek, nikoli jednotlivé programy zvlášť.

Nemůže za ten pokles ČT 1, který nastal v polovině letošního ledna, také TV Barrandov? Ona cílí na starší publikum a startovala právě v polovině ledna. ČT 1 měla vždycky také spíše starší publikum.

Ano, máte pravdu. TV Barrandov dosáhla za listopad podílu tří procent. Z těch tří procent cílí hodně na starší diváky, takže z pohledu Barrandova to je špatně, protože to není ideální cílová skupina pro prodej reklamy. Z našeho pohledu je to ale taky špatně, protože nám odvádí naše diváky. To je také pravda.

Nebude to po Novém roce pro ČT 1 ještě horší, když z ní zmizí některé zpravodajské relace? V době vysílání krátkých zpráv, třeba v deset hodin dopoledne nebo v poledne, vždycky podíl ČT 1 na sledovanosti výrazně stoupal a zlepšovali jste si tím celkový denní podíl Jedničky.

Polední zprávy se na Jedničce rušit nebudou, ale jinak samozřejmě. Zrovna tak postupný odchod sportu z Dvojky na Čtyřku, který už začal, sníží průměrný denní podíl Dvojky. Když běží na Dvojce fotbal, vždycky má vyšší sledovanost než dokument – ať už český, nebo zahraniční.

Dobře, to je Dvojka. Ale pro prodej reklamních časů je důležitý nejsledovanější program, tedy Jednička. A tomu podíl na sledovanosti, a tedy výkonnost, klesá. Inzerenti s tím asi nejsou moc spokojení.

Dobře, ale pak si musíme položit otázku, od čeho tady jsme. Od toho, abychom uspokojovali reklamní agentury, anebo z jiných důvodů?

To je sice pěkné, ale podle zákona musíte z výnosů prodeje reklamních časů financovat Státní fond na podporu kinematografie nebo digitalizaci svého archivu.

Podpora státního fondu kinematografie je paušálně fixně daná. Je to 150 milionů korun ročně. Druhý fond, na který jdou peníze z prodeje reklamy na programech ČT, je financovaný zbytkem reklamních výnosů.

Právě, to jsou peníze určené na vybudování digitální sítě České televize a digitalizaci archivu ČT. A tam vám peníze kvůli klesající sledovanosti Jedničky ubývají.

Ano, ubývají. Samozřejmě, že když děláme rozbor sledovanosti a spokojenosti diváků, rozebíráme zvlášť každý program ČT, ale na druhou stranu nás vždycky zajímá spíše souhrnný podíl za celou ČT. Proto už dnes děláme reklamu našim vlastním pořadům napříč programy. Jednička propaguje pořady, které běží na Dvojce nebo Čtyřiadvacítce a naopak. Po nedávném zvýšení penetrace ČT 4 a ČT 24 to chceme od ledna ještě umocňovat. Ono se to nezdá, ale pořady, které běží ve stejný čas na ČT 1 i ČT 24, jako jsou Události nebo Otázky Václava Moravce, mají na ČT 24 třeba jedno procento diváků. To je 85 tisíc lidí. Kdybychom ten pořad vysílali jen na ČT 1, měla by Jednička o jedno procento diváků více.

Nejde jenom o souběžné vysílání stejných pořadů na dvou programech najednou, ale někdy vysíláte na dvou programech pořady stejného žánru.

Ano, to chceme taky omezovat. Už teď, když skládáme programová schémata, se snažíme divákovi u Jedničky a Dvojky nabídnout alternativu. Aby proti sobě na těchto programech nešly např. dva dokumenty nebo filmy stejného žánru. Až na výjimky si myslím, že se nám to docela daří. Čím dál více se o tom samém bavíme i s ČT24, protože i na ní běží některé žánry, které vysíláme na Jedničce nebo Dvojce.

Máte nějak interně určeno, pod jakou hodnotu podílu na trhu by se neměla Jednička dostat?

Rada ČT nám určila, že souhrnný měsíční podíl všech čtyř programů ČT by neměl klesnout pod 25 procent.

To ano, ale mně zajímá právě Jednička a zda jste si ve vedení televize neurčili, pod jakou hodnotu by neměla klesnout – právě kvůli prodeji reklamních časů.

letni_akce

Samozřejmě se nám nelíbí, když klesneme pod 20 procent. Ale nedá se říct, že by to bylo striktně dané. Vnímáme to tak, že 25 procent je minimum pro součet podílů všech čtyř programů. Za říjen, pokud se nepletu, jsme měli něco přes 28 procent. Čili „domácí úkol“ od Rady ČT plníme.

Foto: Ivana Dvorská, DigiZone.cz

Anketa

Komu dáváte za pravdu ve sporu programové ředitelky České televize a tvůrců původní dramatické tvorby?

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+