Více

O zpravodajské televizi v České republice

"Se zájmem i podivem jsem si přečetl několik článků o postavení zpravodajské televize na českém mediálním trhu, její veřejnoprávní i soukromé variaci a konkurenceschopnosti vůči jiným typům médií. Nejvíc mě překvapilo, jak málo tato diskuse odrážela světové trendy a zahraniční i domácí zkušenosti, ačkoliv ty už mají své vyjádření v číslech," píše v komentáři ředitel zpravodajství České televize Milan Fridrich.

ČT 24 existuje už téměř čtyři roky a soukromá Z1 tři čtvrtě roku. Digitalizace pokračuje, příjem signálu má téměř 60 procent obyvatelstva. Za této situace se už dá definovat typický divák české zpravodajské televize i zobecnit, k čemu takovou televizi na českém trhu vůbec mít. Jaká televize je přínosem a přežije, a která se mine s dobou i divákem.

Globální zpravodajská televize

Milan Fridrich

Existují dvě podoby zpravodajské televize. Je buď globální, nebo národní (případně regionální, ale pak není plnoformátová). Rozdíly ve financování nechme stranou, protože ve výsledném programu nehrají tak podstatnou roli. Většina globálních televizí, byť spolufinancovaných vládami, tedy státními penězi, kopíruje zkušenosti své pramatky CNN a doplňuje je pouze o vizuální a obsahové osobitosti.

Globální zpravodajská stanice vysílá především přehledy událostí a zprávy, je neustálým tokem informací. Tak známe BBC World nebo CNN, Euronews, na finance orientovaný Bloomberg nebo CNBS a sledujeme francouzské arabské a naposledy ruské pokusy o variaci. Zvláště BBC World a CNN jsou nastaveny silně globálně s akcentem na Velkou Británii, respektive USA, a nevadí tedy neustálé opakování zpráv v každou hodinu nebo dokonce půlhodinu, protože jedni diváci sledují tyto zprávy poprvé ráno a jiní nad nimi zase usínají pozdě večer. Časové zóny a početný globální divák, který dokáže vytvořit masivní obec, udržují tyto stanice na relativně snesitelných průměrných výrobních nákladech.

Zprávy, které globální zpravodajské stanice vysílají, jsou rovněž většinou globální, obecně sdělitelné nebo mají nad-regionální, kontinentální zabarvení, což je výhodou. Televize tím má bohatší výběr událostí z většího počtu zemí. Indický divák ležící v New Yorku v hotelu na pokoji se zajímá o dění ve svém regionu a uvítá zprávy stejně jako anglicky mluvící cizinec žijící přímo v Dillí. Všichni bez rozdílu rozumějí a zaujme je i soud s hvězdou amerického fotbalu nebo zprávy z Hollywoodu. Orientace na politické a ekonomické zpravodajství, krizové regiony, Spojené státy, Evropskou unii, Afriku, OSN nebo asijské finanční trhy je logická – divák je vzdělaný, má globální myšlení a zajímá se o hot topics, zprávy, které nejvíce ovlivňují jeho byznys, cestování, světovou politiku a regionální stabilitu. Globální televizní stanice jsou průvodním jevem globalizace, jsou určeny ve své většině „světoobčanovi“, který rád žije obklopený celým světem, zajímá se o hlubší souvislosti a není myšlenkově ani fyzicky uzavřen v malém světě svého domova, umí jazyky a chce se jimi domlouvat, poznávat cizinu. Takových lidí jsou v dnešním světě desítky možná i stovky milionů. Pouštějí si globální zpravodajství doma, stejně jako na cestách, mají společenské postavení a obecné povědomí o globálním dění berou jako součást výbavy z hlediska společenského postavení i vlastní informovanosti.

Z výše popsaného je vidět, že globální zpravodajská televize potřebuje onoho globálního diváka a je chybou si myslet, že ji lze překlopit do národní podoby, pokud váš stát nedisponuje 50 až 100 miliony diváků a nepatříte do první dvacítky nejbohatších zemí světa. I potom se ale národní zpravodajský kanál může inspirovat u globálních stanic formou i obsahem, ale jeho poslání a zadání je jiné.

Národní zpravodajský program totiž nemůžete stavět pouze a výlučně na zprávách a už vůbec ne globálních, kvůli specifickým „národním“ televizním potřebám, které nazývám potřebou „zážitkového“ zpravodajství. To rozhodně nemá nic co do činění s infotainmentem, tzv. zábavným zpravodajstvím, kombinací bulváru a zpráv nebo čímkoliv podobným. Jde ryze o vymezení národní zpravodajské televize jako oblasti seriózního informačního zdroje.

Proč národní program nemůže být jako CNN?

Národní program je jazykově předurčený pro uzavřenou „národní“ komunitu se specifickými politickými a ekonomickými zájmy. Je pro cizince nepřenosný a tím je uzamčený také v zájmech jednoho státu. To mu vymezuje úzký prostor hned v několika oblastech.

Výběr zpráv je omezenější, protože nelze spoléhat na několik časových pásem, na celý svět. Nejenže žádný národ se nezajímá o celý svět tak, jako divák globální televize, ale nemá navíc smysl vytvářet globální televizi v národním jazyce. Za prvé na to nikdo nebude mít dost peněz, za druhé nenajde tolik zkušených novinářů, kteří budou vládnout „národním jazykem“ a vstupovat, informovat z tisíců míst po celém světě, jako je tomu u CNN. V případě angličtiny, španělštiny nebo francouzštiny je situace zcela odlišná. Český národní zpravodajský program musí mluvit česky.

Jelikož nemůžeme plnit národní zpravodajský program tisícovkami světových zpráv, jelikož po nich nebude tak silná poptávka jako u globální televize a jejich profesionální zpracování a vysílání v plné pestrosti budou pro národní okruh drahé – musí se národní program opřít hlavně o domácí politické, ekonomickém, kulturní a společenské události. Stavět ale na zprávách, které jsou ryze domácí a obměňovat je natolik, aby takový zpravodajský program několikrát denně přiměl diváka si jej zapnout, je problematické. Za prvé: nikdy nebude tolik zpráv, aby zpravodajská relace za dvě až tři hodiny vypadala zcela jinak. Za druhé: nikdy nebudete mít tolik peněz a kvalitních lidí, aby zprávy nevypadaly chudě a stereotypně. Za třetí: nikdy nebudete mít tolik událostí, které by stály za zaznamenání pro specifického diváka zpravodajské televize.

Zprávy přitom ze svého titulu musejí být důležité, krátké, zajímavé a svižné. Dělat každou půlhodinu nebo hodinu svižné originální zprávy v délce třiceti minut není možné bez enormního množství peněz a šíře regionu, který by poskytl dost materiálu k natáčení. Počet příspěvků by šel během jedno dne do stovek nebo by zcela postrádal profesionální zpracování a bohatost obrazového materiálu. Program postavený na takových zprávách by byl fádní a pro mediální svět i společnost nijak přínosný. Vynaložené náklady by mnohonásobně převýšily zisk, i kdyby se stal zázrak a takový program by magnetizoval pět procent veřejnosti.

Zpravodajství je v každé televizi to nejdražší a je jasné, že takto postavený ryze zpravodajský program by musel být tím nejdražším na trhu. Takový program je navíc nesmyslný, když se podíváme na psychologické a sociologické předurčenosti moderního člověka, tedy zda takový program nějak odpovídá jeho životnímu stylu, zda jej potřebuje.

Moderní člověk je přesycený zprávami. Má je neustále na podnose ve stravitelné textové podobě na internetu a v mobilu. Rychlé přehledy zpráv jsou dostačující pro většinu populace. Všechny výzkumy denního tisku o návycích čtenářů jasně dokládají, že většina čtenářů čte u článků pouze titulek a pak jdou v novinách po své sféře zájmu, ti po informaci lačnící čtou u vybraných článků, především pak na titulu ještě perex. Internet a mobil nabízí titulek a perex v ideální podobě. Jsou lépe zabalené než v televizi a během minuty víte, co se přibližně kolem vás a ve světě děje. Pokud někdo doufá, že tento typ člověka, který patří mezi ty, co informace potřebují, zasáhne pouze zprávami v televizi, je naivní. Takový člověk vždycky volí, zda mu televize dá něco navíc. Donedávna stačil obraz, nyní je potřeba ještě určitý děj, zážitek.

Zpravodajská televize nemůže soupeřit s internetem a mobilem, co se šíření informací týče, a tím nejnaivnějším je myslet si, že když nabídnu zprávu rychleji a komplexně, lidé si vyberou televizi. To udělá starší člověk televizí odkojený, ale ne mladý, který vyrostl v době mobilu a internetu a informace shromažďuje jinak, má jiné zájmy. Jeho největším nepřítelem je nuda, potřebuje stále nové zážitky, potřebuje vniknout do děje přímo tam, kde se něco zajímavého odehrává, kdy někdo něco zajímavého říká. Národní zpravodajská televize může takovým zvědavým, po zabití nudy lačnícím lidem nabídnout vedle zpráv především živý zpravodajský přenos, pečlivě namixovaný s komentářem, který mohou diváci akceptovat, rozčilovat se nad ním, přemýšlet nad ním. A těm pokročilejším a starším nabídne rovněž podíl na zážitku, něco podobného, co cítí při sledování sportovního programu nebo filmu – přinese děj, přirozený sled obrazů. Ale musí to být pečlivě vybraný děj.

Divák chce zážitkové zpravodajství

Národní zpravodajský program musí být umně namixovaný koktejl seriózních zpráv, živých vstupů z mimořádných událostí, přímých přenosů a specializovaných zpravodajských rubrik, které osloví po zpravodajství lačnícího diváka. Ten, kdo se zajímá o zpravodajství, chce od televize něco víc, než mu dají jiná média, jinak je pro něj zbytečná. Zpravodajská televize se tak částečně musí chovat jako klasický televizní program, který také hledá, na koho v určitou hodinu útočí a zároveň má úzce vymezený prostor zpravodajství. V případě veřejnoprávní stanice navíc vymezený zadáním veřejné služby: přinášet objektivní seriózní informace o nejdůležitějších událostech zasahující životy lidí.

Programátor takové stanice musí vzít v úvahu, že zpravodajství je sice intelektuální hodnota o sobě, ale není tím jediným, co člověk od národního zpravodajského okruhu očekává. Divák vedle zpráv především očekává zážitek. Zprávy najde i jinde, zážitek v plné šíři přinese jen televize. V případě ČT 24 máme jasné příklady: Česká prezidentská volba 2008, inaugurace Baracka Obamy, kongres ODS, volby, přenosy z Poslanecké sněmovny, návštěvy světových prezidentů v ČR, důležitá jednání zdravotnických komor, zaměstnavatelů nebo odborů, vysílání z veletrhů. O tom svědčí výsledky sledovanosti. Pokaždé, když ČT 24 nabídla mimořádně silný, byť dlouhý přenos, zážitek, sledovanost byla vyšší než v obvyklé dny, kdy mimořádné zpravodajství bylo slabší.

Divák chce zážitek: Vidět bohaté obrázky ze zemí, kde nebyl nebo kde se něco děje a on tam kdysi byl. Zážitek, že je vtažen do významného jednání parlamentu, že se jakoby přímo účastní jednání Ústavního soudu, sjezdů politických stran, demonstrací, protestů, kongresů, zajímavých a klíčových konferencí, duelů výrazných politických osobností, vernisáží. Že uvidí práci reportéra, jeho tvář v akci. Že se dostane tam, kam se jako běžný občan nepodívá a nebude přitom muset opustit křeslo doma nebo v kanceláři.

Takový divák samozřejmě očekává, že ze všech akcí bude zpravodajská stanice vyrábět klasické zprávy, ale ty jsou jen obratli na páteři zážitkového vysílání, ne onou páteří. Jsou shrnutím toho, kde všude reportéři pro diváka pracují, kde všude byli. A ve specializovaných rubrikách zase čeká, že se věci z klasických zpráv dostanou do nového světla, do širších souvislostí.

Každá vteřina, kdy nevysílá zpravodajská stanice živě nebo v přímém přenosu, kdy neposkytuje co nejvíc autentickou podobu vysílání – není sledem živých vstupů redaktorů s hosty, moderátorů s aktéry dění, snižuje atraktivitu programu. Zpravodajská televize v digitálním věku není poskytovatelem „mrtvých“ zpráv, vysílání musí stát na přenosových vozech, studiích mimo „centrálu“, na reportérech v poli, na jejich aktivitě. Pouhé informování, že se něco stalo, je minulostí. Tak mohla zpravodajská televize oslnit v 80. a 90. letech, ne v 21. století. Národní zpravodajská televize má diváka, který chce zážitek a o tuto hodnotu musí pečovat.

Kdo půjdou jinou cestou, nový věk mediální různosti nepřežije a nevydělá. V malé zemi potom nevydělá, ani když půjde správnou cestou, protože zážitková zpravodajská televize rovněž stojí víc, než jí trh může vrátit. Zvlášť ve chvíli, kdy už jedna na trhu je. Protože na jednom malém pískovišti nemůžete stavět dva hrady z písku.

Vše výše řečené potvrzuje po téměř čtyřech letech existence ČT 24. A její postupné přeformátování na „zážitkové zpravodajství“ je důvodem, proč si přes rok drží pozici pátého nejsledovanějšího programu na českém televizním trhu (po ČT 1, ČT 2, Nově a Primě) a její podíl kontinuálně měsíc od měsíce roste. V prosinci 2008 měl podíl na trhu lidí s digitálním příjmem 3,12 %, což jej řadí k nejúspěšnějším zpravodajským stanicím v Evropě. Dny, kdy ČT 24 vysílá tematické přenosy a speciální programy, tento podíl dosahuje i šesti až osmi procent denního podílu na divácích.

To nejsou čísla a fakta, které lze přejít tím, že zprávy lidi zajímají. Zprávy jsou všude, televize ale získá pozornost jen tím, že je udělá jinak a přidá něco víc než jen diskuse.

Sedm zásad pro divácky úspěšnou národní zpravodajskou televizi:

  • Nabízejte maximum zajímavých politických přímých přenosů, najměte nejlepší moderátory, kteří je uvádějí a profesionály, kteří je komentují. Kombinujte vysílání, měňte prostředí, udržujte napětí.
  • Vysílejte pouze živý program mezi 6:00 a 24:00. Kdyby diváci chtěli stočené publicistické a dokumentární pořady, mají jich dost jinde. Od zpravodajského programu očekávají živý program a větší množství lidí – moderátorů, reportérů, hostů, které během dne v něm uvidí. Chudoba obrazu otupí zájem.
  • Nebojte se mnohahodinových přenosů. Tvrdé jádro diváků zůstane a největší devizou národní kanálu jsou domácí politické šarvátky. Divák zpravodajského programu je „politický“ divák.
  • Mějte na paměti, že každé rozbití tradičního zpravodajského schématu přiláká víc diváků. „Breaking news“, jak je známe, jsou největším tahounem zpravodajského programu.
  • I ze zahraničí se snažte o živé rozhovory a nejlépe živé vstupy. Každý se raději dívá živému člověku do tváře, než na zpravodajský materiál. Pokud se něco stane, snažte se co nejdéle přejímat obraz zpravodajské televize, která je na místě.
  • Měňte alespoň pětkrát denně studio, z něhož vysíláte, pokud chcete dát divákům pocit, že „něco děláte“, něco se mění, něco se děje.
  • Myslete na to, že vedle informace chce divák zážitek, že byl něčeho svědkem, sice pasivním účastníkem, ale něco zažil. Byť by to byla tisková konference premiéra s francouzským prezidentem.

Autor je ředitelem zpravodajství České televize, text zveřejnil rovněž web ČT 24

Anketa

Souhlasíte s názory Milana Fridricha?

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 3. 3. 2009 18:44

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+