Více

Nejvyšší soud mezi mlýnskými kameny

Televize Barrandov přináší svým divákům pořady vyčpělé, zastaralé nebo vysloveně staré. Stala se ještě více, nežli ostatní naše televize, institucí pro sklerotiky.

Proto mě před nějakou dobou příjemně překvapil seriál Soudkyně Barbara, jakkoliv převzatý ze zahraničí. Když jsem ho prvně viděl, říkal jsem si, že nebudu hodnotit negativa. Že se zaměřím na klady. Doufal jsem, že klady časem převáží a zápory prakticky zmizí. Od té doby uběhlo už hodně času a já nyní recenzují pořad volně navazující, v němž je soudkyně Barbara součástí jiného soudu, který řeší na stejné televizi stejné případy, stejně levně a amatérsky a amatérsky pojaté.

Mám neblahý pocit, že scénáristé, pokud se jim v tomto případě tak dá říkat, si vezmou nějaký soudní spis, nahlédnou zběžně do něj, napíší scénosled a do každé situace to, o čem by tam kdo asi měl mluvit. Seriál buď nemá přesný scénář, nebo ho psal grafoman.

Pokud jde o režii, nevím zda se natáčení účastní nějaký režisér, protože herci si vážně povídají na dané téma, co chtějí a jak chtějí. Nikomu nevadí, že se přeříkávají, že drmolí až nesrozumitelně, skáčou si do řeči, vynechávají ve slovech písmenka, někdy i slabiky.

Třeba by mi někdo odpověděl, že tohle zvyšuje autentičnost. Nezvyšuje. Zvyšuje to pouze dojem o neprofesionalitě celého štábu.

O to víc mě překvapuje, že předsedou nejvyššího soudu je herec Vladislav Beneš, člen činohry Národního divadla, který samozřejmě mluví vysoce kultivovaně a v rámci možného podává i herecký výkon. Dá se říct, že přemýšlí o tom, co říká, takže umožňuje snést jinak divácké utrpení. Ostatní herci se dělí na dvě skupiny. Ti lepší, včetně Pavlíny Kafkové, hrají unaveně, nevýrazně, bez zájmu, používají fráze, herecká klišé, pomáhají si, jak mohou, ale je z nich cítit, že už by byli nejraději někde úplně jinde. Druhá skupina herců jsou ti, kteří hrát neumějí, a těch je v seriálu většina. Přehrávají, jsou v afektu nepříslušném jejich rolím, hrají jako amatéři odněkud z Horní Dolní, kteří se domnívají, že na ně čekají v Národním divadle, ale není to pravda.

Jediné, co je v hereckém obsazení skutečně překvapivé, je neobsazení Kateřiny Brožové do role soudkyně Barbary nebo předsedy senátu. Už jsem se domníval, že všichni režiséři této televize ji musejí za každou cenu obsadit, bez ohledu na charakter role, případně i bez ohledu na to, že v konkrétním příběhu třeba ani neexistuje ženská role. Kateřina by jistě senzačně zahrála i muže, dítě nebo fenu.

V díle, kde se řeší spor tchána-dědečka se zetěm o to, zda se dědeček, po smrti své dcery, může podílet na výchově jejích dětí, se dozvíme, že v našem státě existuje zákonná povinnost dávat děti do mateřské školky rok před nástupem do školy základní, a to z úst právničky. Tento návrh je na stole, ale ještě nebyl schválen. Senátem prošel 20. 4. 2016. Nyní ho má podepsat prezident. Učiní-li tak, vejde zákon v platnost od září 2017. Tolik informace MŠMT. Možná ale, že v TV Barrandov vědí něco dříve, či jsou jasnovidci.

Mimo to působí podivuhodně, že dva lidé, kteří se evidentně k smrti nenávidí, se – pro blaho dětí – okamžitě po rozsudku smíří.

Mlýnské kameny… A mezi mlýnskými kameny je v tomhle dílu lidí hodně lidí, protože o tom hovoří hned tři herci. Tzv. scénárista, který to dal do úst třem hercům v jedné epizodě, by buď měl přestat psát, nebo režisér, který takhle povolil třem hercům „improvizovat“, by se měl, jak se říká, „jít oběsit do rybníka“.

V dalším díle řeší soud případ rozdělení majetku mezi rozvedené manžele, kteří jeden druhého obviňují z domácího násilí. Z průběhu jednání není absolutně jasné, kdo je viníkem. Spíš by se dalo přiklánět na mužovu stranu, protože ten má zvukový záznam prudké hádky s manželkou. Předseda senátu rozhodne, těžko říct proč, že veškerý majetek připadne ženě. Opakují se zde nesmysly, kdy herci vstupují bez vyzvání do jednání soudu a nenechají toho, ani přes občasná napomenutí. Nedovedu si u skutečného soudu představit obdobné vystupování.

Zaznamenal jsem několik vět, které jsou za hranicí srozumitelnosti a které svědčí jednoznačně o „umění“ scénáristů a režiséra pořadu. Stejně tak i o absolutní nekompetentnosti schvalovatelů.

widgety

Důkazy se neukládají na pravdě… Snažil se mě vyvolat k hádce… Rozhodnutí soudu bylo oprávnění… To rameno mi způsobila… Stačilo málo ji rozčílit… Bylo slyšet křičet pouze ji… Pokud ano, tak to bylo pouze v rámci sebeochrany… Nehraj tady herečku… Je tam spoustu jiných informací, které by soud mohl zajímat… V odborných kruzích patří za uznávanou kapacitu… Poznali jsme se asi před půl roku… Nejsem moc paranoická, že?… Soud rozhodl tak, jak mělo být…

Bylo by velmi zajímavé sledovat profesionálně natočené soudní procesy buď dokumentární, nebo docudramatické (Nejvyšší soud tenhle žánr předstírá), nebo vysloveně hrané. Každý typ pořadu má svá specifika. Nejvyšší soud jakoby nevěděl kudy kam. Je to o absolutní bezradnosti a děsivém spořílkovství vedení televize.

19 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 1. 5. 2016 18:43

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+