Více

Na vodě je taková druhá Hospoda

Jaký má být úspěšný český seriál? V čem tkví podstata úspěchu? Tohle, kdyby někdo věděl, netočilo by se tolik zbytečností.

A přece, není to tak těžké. Vždyť stačí dát dohromady vtipný, milý scénář, najít vhodné prostředí, dobré herce, odpovídající postavám, a pak už to „jenom“ natočit. Vypadá to úplně jednoduše.

Případně je také možné v něčem navázat na to, co již bylo úspěšné. Třeba na seriál, který Nova natočila ve svých počátcích, tedy na Hospodu. Už proto, že právě hospodské prostředí a rozumování, vymýšlení zdánlivých hloupostí, které ale mohou být geniální, nebo naopak naprosto šílené, to je Čechům vlastní. Také to klidně mohou být geniální šílenosti.

Režisér Milan Cieslar, spolu se scénáristou Martinem Horským, se pokusili tohle všechno spojit ve svém novém seriálu Na vodě. Každá věc má své nedostatky a je správné o nich pro pořádek hovořit. Tedy, scény v hospodě jsou dost dlouhé a někdy ztrácejí tempo. Hlavně proto, že zde není břitký, sitcomový humor, který by ve smíchu dal zapomenout na uzavřenost prostředí.

Lenka Vlasáková má problém s čepováním piva – většina piv je přečepovaná a má zvadlou pěnu. Což asi vzniklo opakováním scén a nutnými úsporami na pivu. Nebo co to vlastně hercům bylo naléváno… Chybí tu vskutku moudří klauni, kteří by situace glosovali a shazovali. V Hospodě tyto role zastávali pan Menzel a pan Kanyza. A to je asi tak všechno.

Jinak má seriál, alespoň díly první a třetí, které nám v promítací síni Novy předvedli, samé klady. Samozřejmě, že hlavní hrdina Hugo, v podání Lukáše Langmajera, musí být všem sympatický. Vždyť je to takový ten richardovský smolař, který zkazí, na co sáhne, a smůla se mu lepí na paty. Jenže je tak mile nešťastný, že mu všichni pomáhají, jak mohou. A v tom to je hlavně.

Ten duch přátelství, kamarádství, lidské solidarity, který ve většině současných českých filmů a seriálů chybí. Ten tu je. V dnešní době, kdy se k sobě lidé chovají nepřátelsky, kdy každý čeká na chybu toho druhého, aby ho mohl podrazit a ponížit, obrat o něco, je velice důležité si uvědomovat, že ještě existují morální hodnoty. Že podaná ruka není prázdné gesto. Že když je někomu zle, má svoje lidi, kteří mu pomůžou. V tom je velikost a potřebnost Cieslarova seriálu.

Režisér Cieslar se po velkých dramatech, jako je Colette, Krev zmizelého či Pramen života, nebo pohádkách jako Jabloňová panna nebo Dešťová víla začíná obracet k veselým příběhům. Jeho loňská komedie Život je život je divácky nejúspěšnějším českým filmem roku. A zdá se, že v tomto žánru nachází zalíbení. Jak sám řekl před premiérou Na vodě (parafrázuji): Když jsme tenhle seriál natáčeli, nechodili jsme do práce, ale chodili jsme si užívat, bavit se. Zároveň prohlásil, že měl v průběhu výroby pocit veliké tvůrčí svobody, daleko větší, než jakou má, když pracuje pro ČT.

Mimo Langmajera září v seriálu Tomáš Klus, trochu podvodník, trochu flákač a kovboj, ale v každém případě kluk s velikým srdcem. Z Veroniky Kubařové a Lenky Vlasákové sálá dobro, to jsou nefalšovaná sluníčka. Ne jako ti, kteří si na ně dnes hrají v naší rozvířené politické situaci. Oldřich Kaiser je podivín, který kdysi někým byl a teď je nikým, a přesto je ve své chudobě a prostotě moudrosti šťastný.

widgety

Lukáš Pavlásek s manželkou Ivou Pazderkovou se přes všechny problémy milují a patří k sobě. Jsou to takoví dva rozkošní živočichové. Oldřich Navrátil nepřehrává, jako to většinou dělá, a tak je vidět, že i on je schopen solidního hereckého výkonu. Luděk Sobota zde nachází konečně part, který mu sedí. Hraje roli komickou, ale nikoliv ponižující hloupostí dialogů. Vlastně se postupně dostává do pozice onoho „moudrého“ klauna. Tady by bylo třeba scénář přece jenom prohloubit a tuto roli výrazněji odlišit od ostatních.

Dovolím si s plnou vážností tvrdit, že Cieslarův seriál Na vodě je tím nejzábavnějším a nejmilejším, co v českých televizích vzniklo minimálně za posledních deset, ne-li více let. To je směr, který navazuje na kvalitu seriálů typu Taková normální rodinka nebo na macourkovské filmy. Něco málo chybí, ale domnívám se, že jestliže se autoři budou systematicky ubírat tímto směrem, dojdou k onomu laskavému humoru, pro nějž se všichni tak rádi díváme na staré české filmy.

P. S.: Neodpustím si drobnou poznámku k těm, kteří mě zde kritizovali za odhalení identity vraha v Případu pro lyžaře. Jistěže se to nedělá před premiérou filmu. Tuhle detektivku znají čtenáři od roku 1966. Filmoví diváci od roku 1970, kdy režisér Bočan příběh natočil pod původním názvem Zvláštní případ. A diváci ČT, kteří neznali ani jedno, od neděle 24. 1. 2016. Je to podobné, jako bych vyzrazoval výsledek MS v hokeji např. z roku 1970, nebo to, jak dopadne Hamlet či 2. světová válka. Nehledě na to, že někteří autoři vyzrazují vyústění svého příběhu již v jeho názvu. Připomněl bych Arthura Millera a jeho Smrt obchodního cestujícího. Za tuto hru dokonce obdržel Pulitzerovu cenu.

9 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 2. 2016 13:49

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+