Více

Mordparta je tak trochu podchlazený 87. revír, zasazený do pražských reálií

Mordparta je uváděna jako „kriminální seriál severského typu“. Abychom si tím byli jisti, hned v první scéně za okny sněží.

Na pozadí této mrazivé scenérie sedí depresívní hlavní postava. A kouká. A kouká. Ani se nepohne. Přijde matka, na něco se ho ptá, on – aniž by o milimetr uhnul očima – stále kouká. Řekne dvě věty. A zase kouká. Prostě v první scéně vidíme dvaapadesát sekund muže zírat prázdným pohledem do neurčita, pronášet depresívní výroky, ze kterých si odvodíme, že jeho manželství nebude z nejšťastnějších, a tvářit se, jako by mu malého bráchu právě sežrala prasata.

To vše doplňuje příslušně mrazivá hudba, něco mezi Jiřím Maláskem na heroinovém absťáku a Trentem Reznorem po ránu. Takže je vám hned od začátku jasné, že tohle opravdu žádná rustikální selanka nebude.

Což se potvrdí hned v následující scéně, kde se odehraje neuvěřitelné množství věcí. Nejenže pochopíme, že to manželství, o kterém hlavní postava mluví, je teprve v přípravné fázi. Během dvaceti sekund uvidíme netrpělivou matku a otce nevěsty, vpád ženichova otce, který je rozhodnut svatbu překazit, drsného otec nevěsty (Pavel Nečas, vlasů prostý padesátník s tváří a výrazem tvrdého chlapíka z ukrajinské mafie, jinak hostinský Matějka z Okresního přeboru), který ženichova otce vyhodí, následně zase v obrovském shonu (nic nestíháme, nic nestíháme!) se začnou všichni shánět po nevěstě – kterou vzápětí najdou mrtvou, v zavřeném pokoji a v kaluži krve. Opakuji: to všechno během dvaceti sekund.

Zkusme chvíli mlčet…

Bál jsem se, jestli to vyjde. Bál jsem se, že jsem ji zradil. Měl jsem tam být a měl jsem ho zastavit – mýho tátu. Takový monolog pronese syn hlavního obviněného a bývalý budoucí manžel, který se procpe na pitevnu s tím, že se se svou bývalou nastávající chce rozloučit. Za normálních okolností by se podobně strašidelné dialogy mohly zdát jako organická součást filmu a jedna z indicií pro diváky, protože takhle hloupě a strojeně prostě nikdo nemůže mluvit.

Zvlášť v okamžiku, kdy mnozí herci podávají v rámci průměrného scénáře skvělé výkony (zvláště Vojta Kotek a Jiří Bartoška coby doyen oddělení). Jenže relativně dobře poskládaná stavba trpí strojenými a nepřirozenými dialogy celá – detektivní televizní seriál prostě není patetické divadlo. Ne, takhle se opravdu ve skutečnosti nemluví. Takže když zdrcený mladík řekne Můžeme chvilku mlčet?, držíte mu palce a přejete si, aby se mlčelo aspoň ještě pár chvil.

Jsme ve světě, kde je zločin realitou – ne úplně všedního dne, nejsou to věci, které bychom potkávali na každém kroku. Ty věci se ale dějí a nejsou zas tak výjimečné, aby se kvůli nim bortil svět. A detektivové z Mordparty ho neberou jako konec světa, ale jako přirozenou součást života. A oni jsou tady od toho, aby problémy vyřešili – ne jako superhrdinové, ale jako obyčejní lidé, kteří se pak vrátí ke svým sotva dospělým dcerám, milenkám a dalším všedním běžným problémům. Takový český 87. revír.

Bartoškův Carella ještě po dvaceti letech

Jiří Bartoška pak spíše než Colomba připomíná Steva Carellu (pravda, v trošku starším vydání, než když McBainova nejslavnějšího detektiva ztvárnil před čtvrtstoletím v dvojici televizních inscenací Skládačka a Brokovnice), Kotkův sukničkář Kája Plíhal je zase typický Bert Kling, tedy Carellův kolega.

widgety


Autor: Česká televize

Jiří Bartoška jako detektiv Steve Carella v televizní inscenaci Skládačka na motivy knihy Ed McBaina.

Mordparta je prostě lehce nadprůměrný seriál, který sice nedosahuje kvalit Rapla či Mamonu (pravda, tam je to srovnání trochu nefér, vzhledem k tomu, že to není zas tak úplně český seriál), ale nad ostatními vyčnívá dobrými hereckými výkony a relativně svižným scénářem, do kterého se naštěstí nepřenesl patos textů.

Závěrem jen jedno doporučení pro Primu: prosím, opravdu přestaňte používat slovo severský. Vždyť u nás v Česku také sněží a lidé jsou taky občas pěkné svině…

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 9. 2016 9:27

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+