Více

Milenium – Muži, kteří nenávidí ženy: kvalitní, trochu zbytečně dlouhá detektivka

Srovnávat současnou českou filmovou či televizní tvorbu v oblasti detektivek a thrillerů s tou severskou je asi zbytečné. Jakoukoliv tvorbu – myslím žánrově.

Čeští tvůrci působí jako naprostí amatéři. Vypomáhají si dlouhými chůzemi či jízdami, v nichž se nic neděje a říkají se zbytečné věci. Nejhorší je to, že u nás se v detektivkách nejvíce času někde prosedí a proklábosí. A proč to tak je? Čeští tvůrci a producenti si stěžují na nedostatek peněz.

Nevím, zda rozpočet filmu dánského režiséra Nielse Ardena Opleva, který českým divákům v pátek večer nabídla ČT 2, byl srovnatelný s hollywoodskými trháky. Silně o tom pochybuji. Přesto je v prvním díle trilogie natočené dle předlohy Stiega Larsona obrovské napětí, které vrcholí před epilogem. Právě epilog, myslím, tenhle film mít nemusel. Z tvrdého příběhu se, díky němu, stane málem romantický sladkobolný příběh, v němž všechno dobře dopadne.

Je to film, ve kterém je mnohé řečeno obrazem, čili je to film. Skutečný filmař nepopisuje slovy v dialogu to, co už divák vidí. To by tam potom ten obraz nemusel být a mohlo by se to vysílat v rozhlase. Některé dlouhé záběry by, pravda, mohly být o maličko kratší, ale to je, mimo sladkobolného závěru, asi tak to jediné, co se snímku dá vyčíst.

Filmu dominují čtyři herecké výkony.

Především Noomi Rapace v roli Lisbeth Salander je naprosto fenomenální. Citově chudá, místy až krutá mladá žena, která používá v klidu vulgární slova, která bez problému surově zmučí toho, kdo jí ublížil, která dokáže přihlížet smrti sériového vraha žen v plamenech, aniž by ji vůbec napadlo, že by mu mohla pomoct. Aniž by pocítila sebemenší lítost. Žijeme v kruté době a tato dívka je jejím obrazem. Scény jsou ale uvozeny tak, že divák její počínání naprosto chápe a schvaluje. Ona má plné právo zachovat se takto k darebákům.

Doslova mefistofelská (míněno ve smyslu K. M. Brandauera ve filmu Mefisto) je role Nilse Bjurmana v podání Petera Andersona. Je to koncentrované, zbabělé a úchylné zlo. Byl by jistě zajímavý rozsáhlejší vývoj této figury, kdyby k tomu byla dána příležitost např. v dalším, samostatném filmu. Zlo totiž vždy diváky fascinuje, přitahuje už jenom tím, jak je odpudivé.

Pozoruhodná je i postava dalšího odporného člověka, Martina Vangera, kterého hraje Peter Haber. Herec je zpočátku milý, přátelský, rodinný typ. Posléze se projeví jako zrůda, ještě otřesnější nežli Bjurman. Do chvíle odhalení to nelze, díky hereckým kvalitám Habera, scénáři a režii, předpokládat. Šílený vrah žen, kterého jeho vlastní otec v mládí naučil, jak znásilňovat a zabíjet ženy, a on to dělá po celý svůj život, se projeví v plné síle i slabosti. Své oběti už přestal počítat.

Michael Nyqvist v titulní úloze Mikaela Blomkvista je mnohem úspornější nežli jeho kolegové. Jeho kladný hrdina poněkud strádá na úkor zrůd a citově vyprahlých postav, jakkoliv má největší herecký prostor. On vlastně nic moc nehraje, je jakýmsi dokumentátorem vůle režiséra. Ovšemže ve vypjatých scénách dokáže předvést expresi. Je to mimořádně dobrý herec. Ale jeho hlavní úkol je zde jiný. Dívat se očima smutného, udiveného diváka. Odhalovat krok za krokem tu hrůzu, která se před ním odhaluje. Být jakýmsi průvodcem hřbitovem zavražděných a světem živoucích či již zemřelých bestiálních vrahů. Je chladným protikladem k ostatním podstatným hrdinům či antihrdinům.

Pozoruhodná je kamera ve svém barevném ladění. Ale tento moment je dosti shodný pro většinu severských filmů již od dob Bergmanových a snad ještě dávnějších. Připomněl bych díla např. Victora Sjöströma či Mauritze Stillera. V Mileniu jsou barevnost a svícení připodobněny k době, kdy došlo k první, v tomto případě domnělé, vraždě. Nebo k vraždě, které se v sebeobraně dopustila domnělá oběť. Tedy k šedesátým letům minulého století. Film je jaksi vybledlý ve své retrospektivnosti, přechody z minulosti do současnosti a zpět nejsou rušivé, skokové. Zde je jakási „klasická“ výjimečnost ve snímání Erica Kresse.

Další díly trilogie již, dle mnoha odborníků, nedosáhly úrovně dílu prvního. Stejně tak jako americká verze Davida FincheraDanielem Craigem a Roony Mara v hlavních rolích. Ona je totiž pravda, že lokální látky natáčí nejlépe lokální režiséři, lokální producenti. Lépe jim rozumějí a dokáží je ztvárnit bez zbytečných efektů, bez nabubřelosti, bez přehánění – v „plné nahotě“. Alespoň v případě severských filmů tomu tak je. Dá se o nich směle říci, že mnohokrát ovlivnily vývoj světového filmu. A to i díky spojení několika kinematografií – v tomto případě švédské, dánské, norské a německé. Bylo by hezké, kdyby se někdy podařilo cosi podobného i ve středoevropském regionu, kdy by síly mohli spojit Němci, Rakušané, Češi a třeba Maďaři.

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 12. 2015 19:34

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+