Hlavní navigace

Milan Fridrich: Česká televize se soustředí na výrazné počiny pro televizní prime time

12. 7. 2016
Doba čtení: 21 minut

Sdílet

 Autor: Karel Choc
Programový ředitel České televize Milan Fridrich zhodnotil pro DigiZone první pololetí letošního roku, vysvětlil systém nákupu licenčních pořadů, přiblížil koprodukční plány s ostatními evropskými veřejnoprávními stanicemi a představil zásady nové programové strategie jednotlivých kanálů.

Z pohledu programového ředitele Milana Fridricha má za sebou Česká televize několik úspěšných let, kdy roste nejen sledovanost jednotlivých stanic, ale také spokojenost diváků s podobou veřejnoprávního vysílání. V rozsáhlém rozhovoru Fridrich odprezentoval také výkony konkrétních pořadů v nově sledované kategorii odložené sledovanosti a počtu zhlédnutí v rámci internetového archivu iVysílání, které dosahují až deseti procent z podílu klasického televizního vysílání. Optický nárůst akvizic pořadů ze zahraniční produkce pak Fridrich zdůvodňuje vznikem nových kanálů – dětského ČT:D a filmového ČT art – a také definitivním přesunem sportovních přenosů a zpravodajských pořadů z ČT 2 na ČT Sport a ČT 24, ke kterému došlo po skončení první vlny televizní digitalizace.

Jak hodnotíte z pozice programu prvních šest měsíců letošního roku?

Česká televize letos uvedla hodně silných premiér. Ty k ní nejen přivedly diváky, ale jejich nasazení se projevilo také v měřitelných ukazatelích kvality vysílání a sledovanosti. Filmy jako Zločin v Polné a Hlas pro římského krále nebo série jako Modré stíny, Pět mrtvých psů a Případ pro lyžaře si dokázaly získat pozornost i na celoevropském trhu. Mezi českými diváky hodně zabodoval seriál Případy 1. oddělení nebo Rozsudek. Ze zahraničních akvizic pak diváci ocenili třeba italskou sérii Gomora nebo britský seriál Fleming. Letošní jaro obohatily také oblíbené kousky jako Dům z karet nebo Šílenci z Manhattanu.

Jak to zní v řeči čísel?

ČT jako celek měla nejúspěšnější první pololetí od roku 2010 a dosáhla celkového podílu na sledovanosti 30,87 procenta. ČT 1 pak vykázala za prvních šest měsíců letošního roku podíl šestnácti procent. Rovněž prime time rostl – podíl 30,5 procenta je opět nejvyšší od roku 2010. Pro nás je ale stejně důležité, že se zvýšil podíl vzdělávacích pořadů, a také fakt, že spokojenost s vysíláním dosáhla na desetistupňové škále hodnoty 8,3.

Letošní sportovní události na sledovanost vliv neměly?

Sport je klíčovým programem ČT. Zimní a jarní víkendy silně ovlivňovaly zimní sporty – především biatlon, lyžování nebo snowboard. Samozřejmě také mistrovství světa v hokeji nebo tuzemská extraliga. Vysíláme také tenisový Davis cup a Fed cup, Diamantovou ligu v atletice, fotbalovou ligu a desítky dalších přenosů – to jsou ale pravidelné každoroční věci. Letos se přidalo fotbalové Euro, mistrovství Evropy v atletice a následovat budou letní olympijské hry v brazilském Riu nebo světový pohár v ledním hokeji, který proběhne během září v Kanadě, a další podobné příležitosti. Hlavní sezóna pro sportovní vysílání proto ještě zdaleka neskončila. Za první půlrok dosáhl podíl ČT Sport na divácích 4,8 procenta, v loňském roce to bylo 5,09 procenta – loni tak byl ČT Sport dokonce silnější než letos, ačkoliv se nekonalo fotbalové Euro.

Mění se nějak divácké preference ohledně sledovaných sportů?

Fenoménem posledních let, především pak od zimních olympijských z roku 2014 v Soči, se stal biatlon a snowboard. Hlavně díky sportovním hvězdám, které tam zazářily, a národ od té doby sleduje jejich další úspěšné kariéry. Výrazně roste i zájem o florbal, ragby nebo třeba golf. Dramatický nárůst sledovanosti pak sledujeme u zimních sportů. Tam byla letos třeba u biatlonu sledovanost ohromující, dosahovala i čtyřiceti- nebo dokonce padesátiprocentního podílu na divácích v daném čase. Současný svět sportu, kultury i médií je dynamický a rychle se rozvíjí o nové zájmy a programy. Můžeme se tak připravit, že v budoucnu strhnou diváky nové fenomény.

Jaké by to mohly být?

V Asii nebo Spojených státech je aktuálně velkým hitem sledování soutěží v počítačových hrách. Ne vše je ale vhodné pro Českou televizi. Snažíme se sledovat hlavně českou stopu a obecně u velkých mezinárodních i domácích akcí veřejný zájem. Podporovat se samozřejmě snažíme i menšinové domácí sporty.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Jaké kvalitativní ukazatele jste na jaře sledovali?

Česká televize už více než tři roky používá pro kvalitu metody měření veřejné hodnoty vysílání. Je to systém používaný i v britském BBC. Obecně se hodnotí zásah, kvalita a dopad pořadů na veřejnost. Ve skupině „kvalita“ to je spokojenost, originalita a zaujetí pořadem. Dále se měří, zda Česká televize poskytuje pravdivý obraz společnosti, poskytuje rozmanitost názorů, všestranné a vyvážené informace, podporuje vzdělanost, stimuluje kreativitu nebo zda ve vysílání dostatečně zobrazuje okolní svět. Každý rok vydává Česká televize podrobnou analýzu celého vysílání, která je rovněž přílohou výroční zprávy.

A jak jste tedy vyhodnotili letošní jaro?

Jarní sezóna ze zatím předběžných ukazatelů dopadla pozitivně. Pro Českou televizi jako instituci je navíc důležité i to, kolik filmů a pořadů bylo nominováno na filmové festivaly a jak na nich zabodovaly, dále jak je naše tvorba hodnocena z hlediska originality, nakolik zaujala danou cílovou skupinu a jak inovativní naše programy byly. Všechny tyto ukazatele jsou za první čtyři měsíce letošního roku jednoznačně pozitivní, ale s definitivním hodnocením musíme samozřejmě počkat až na vyhodnocení celého letošního roku.

Konkrétně který pořad považujete v tomto ohledu za úspěšný?

Například dvoudílný film Zločin v Polné, seriál Případy 1. oddělení nebo vzdělávací cyklus DoktorKa. Vysoké hodnocení měl i Hlas pro římského krále, dokumentární cykly jako Sedm pečetí Karla IV, Krajinou domova a Intolerance, inovovaná 13. komnata nebo kuchařská show Deník Dity P.

A mimo dramatickou a dokumentární tvorbu?

Velmi dobře si vedla třeba šestidílná zábavná soutěž Nejchytřejší Čech, vysílaná v lednu a v únoru. Diváci oceňují i seriál Zázraky přírody. A nesmíme zapomenout na pořady ČT 2, jako byla kuchařská roadshow Kamu ve Vietnamu nebo cestopisné Na cestě. Dobře si vede v měření kvality vysílání i vzdělávací soutěž vysílaná v podvečer na ČT 1 nazvaná Kde domov můj.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Jakých podílů dosahovaly programy České televize?

Jednička měla v cílové skupině diváků starších patnácti let za první půlrok 2016 podíl 15,93 procenta, zatímco loni to bylo 14,92 procenta. Dvojka se zatím letos drží podílu čtyři a půl procenta. Oba kanály tak ve srovnání s loňskými a předloňskými výsledky posílily. ČT 24 dosáhla podílu 3,98 procenta, ČT Sport 4,8 procenta a ČT art 0,85 procenta. Dětské Déčko pak ve věkové skupině diváků od čtyř do dvanácti let vykázalo podíl 26,72 procenta… Jak jsem zmiňoval, ještě důležitějším důležitým parametrem je pro nás hodnocení kvality – spokojenost diváků, která třeba u ČT 2 dosahuje 8,4 až 8,5 bodů na desetibodové stupnici. To je na vzdělávací kanál, orientovaný na originální a osobitou domácí nebo zahraniční tvorbu, hodně slušné číslo.

Co znamená osobitá a originální tvorba?

V zahraničí se tomu říká Quality TV – tedy program, který by snesl vysílání v kině a uspokojí i ty, kteří chtějí vidět inovativní a odvážnou tvorbu. Na ČT 2 je to třeba cestování Trabantem Jižní Amerikou, zmíněná Kamu ve Vietnamu nebo originální roadshow Dokolakolem. Co se týče zahraniční produkce, tak jde o seriály jako je Dům z karet, Panství Downton, Pan Selfridge, Gomora, Hra o trůny, Most, Zločin nebo třeba Ve jménu vlasti. Vysíláme také starší filmy a seriály, které mají osobitého ducha a nabízejí i jisté vzdělávací prvky. Ty doplňují speciální programová okna a cykly jako jsou Velikáni filmu, Ve jménu kultu, Francouzští samotáři, S koltem u pasu, Severský film a podobně. Skandinávské tvorbě se chceme stejně intenzivně věnovat i nadále, vysílat budeme třeba dánský seriál Vláda. Dvojka reprezentuje unikátní obsah, který divákům nabídne více než jen možnost, jak nenáročně zabíjet čas.

Třeba filmy s Jamesem Bondem dáváte už druhý rok po sobě, dokonce snad i v ty samé dny…

V ty samé dny ne, ale máte pravdu, že běží podruhé. To je způsobeno systémem nákupu licencí. Když se nakoupí větší balík filmů nebo seriálů stejného druhu, jako jsou třeba bondovky, kupují se licence na období většinou dvou let a na dvě odvysílání. S 21 filmy se divák prostě dříve nebo později setká a kvůli obnovení licencí jsme Bonda vysílali tímto způsobem. Podle mého názoru tvoří bondovky zlatý fond světové kinematografie, ale samozřejmě je nehodláme vysílat navěky. Obohacují ČT 2 a podobně slavné a kvalitní filmy na ČT 2 bezesporu patří.

Jaké třeba?

Na začátku letošního roku jsme například odvysílali sérii filmů o Růžovém panterovi s Peterem Sellersem. Podobná díla dáváme dohromady často od různých distributorů, aby vznikl celek, co si může divák vychutnat v jednom časovém úseku. Podobně jsme složili filmy s triem Alain Delon, Jean-Paul Belmondo a Lino Ventura. V současnosti kupujeme filmy z éry Itálie šedesátých až osmdesátých let. Stejně tak každoročně nakupujeme licence na vysílání filmů československé nové vlny šedesátých let a další podobné kousky.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Odpovídá této koncepci i divácký zájem, tedy že v sobotu na Jamese Bonda koukají spíše ženy a na nedělní westerny zase spíše muži?

Česká televize je tady pro každého a snaží se pečlivě skládat program šesti kanálů tak, aby zasáhla co největší část populace a společnosti. Každý kanál má svůj profil a cílí na jiného diváka, i když samozřejmě se občas věci protnou, tomu se nedá vyhnout. Obecně se dá říci, že za posledních pět let se divácká obec ČT omladila a zároveň se jí podařilo udržet si tradičního i konzervativního diváka.

Omlazení vašeho publika mohl napomoci i vznik Déčka.

Určitě. Ale úspěšně se etabloval i kanál ČT art, který láká mladší diváky k obrazovkám na hudbu, světovou operu, divadlo, diskuse o umění nebo třeba nezávislý americký film. To není triviální, protože většina televizí se potýká se stárnutím diváka a veřejnoprávní televize ještě víc díky svému profilu „vážnější“ televize. Bylo to plánované a je to dlouhodobý proces, který začal někdy před pěti lety. Během nich se k obrazovce podařilo přitáhnout více lidí z cílové skupiny ve věku mezi 25 a 45 lety.

Tuto věkovou skupinu ale musí logicky přitahovat i onen už zmíněný sport.

Sportovní vysílání má na omlazení našeho publika samozřejmě také nezanedbatelný vliv. Ale z dlouhodobého horizontu vysílá ČT Sport de facto stejné akce, jako vysílala Česká televize i předtím. Vždyť jen fotbalové mistrovství světa nebo Evropy se hraje každé dva roky, stejně jako olympijské hry. Sport držel stejný věkový průměr, jako je nyní. Omladila hlavně ČT 1 a ČT 2, a to především ve večerním prime time.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Ale zase má divák možnost ze sportu přepnout třeba na ČT 2 a neuteče vám na jinou stanici. Jak vlastně hodnotíte nasazení seriálu Dům z karet?

Původně jsme ho začali vysílat ve středu od 22:20 hodin a sledovanost oscilovala mezi šedesáti a osmdesáti tisíci diváků. Po přesunu na úterý od 21 hodin se počet diváků opět pohyboval mezi šedesáti a osmdesáti tisíci diváky. Publikum těchto seriálů je výběrové a zájem o podobné špičkové seriály typu Most, Zločin, Temný případ nebo Hra o trůny nepřesahuje rozmezí od šedesáti do sto padesáti tisíc diváků. Představa o půlmilionovém publiku není u podobných seriálů v Česku realistická. Odpovídá i tomu, kolik lidí by na podobnou novinku přišlo do kina, a počtu diváků, kteří jsou ochotni zaplatit za zhlédnutí vybrané epizody na internetu.

U podobně vybíravého publika by ale dodatečná sledovanost na internetu mohla generovat zajímavá čísla…

Na Dům z karet jsme ale internetová práva zakoupena neměli. U námi produkovaných pořadů dosahujeme zajímavých čísel nejen na internetu, ale i při zpětné sledovanosti skrze funkci TimeShift nebo prostřednictvím HbbTV aplikace. Od začátku letošního roku je odložená sledovanost součástí peoplemetrového měření Asociace televizních organizací, která ji připočítává k celkové sledovanosti. Třeba film Hlas pro římského krále měl na ČT 1 průměrnou sledovanost 1,350 milionu diváků v televizi, v rámci odložené sledovanosti ho pak během sedmi dnů vidělo sto tisíc diváků a dalších patnáct tisíc ho zhlédlo v následujících třiceti dnech na internetu. To máme zhruba dalších osm procent z celkového počtu televizních diváků. Podobně to bylo i u Zločinu v Polně, který v televizi vidělo 1,236 milionu diváků, 85 tisíc během dalších sedmi dní prostřednictvím odložené sledovanosti a 33 tisíc diváků na internetu během následujících třiceti dní, což je zase nárůst o osm až deset procent diváků.

Jak chcete tento divácký zájem dále využívat?

V rámci sdílených platforem a nových technologických možností máme aktuálně možnost oslovit dalších skoro deset procent diváků navíc, kteří náš obsah konzumují alternativními způsoby. V tom se ukazuje síla vlastní originální produkce. Platforma, na které vysíláte, se bude v čase měnit, ale zůstává potřeba lidí slyšet příběhy, vidět je. Část lidí je sleduje radši v televizi, jiná prostřednictvím služeb na vyžádání ve svém tabletu, na notebooku nebo v mobilu.

Často ani nemusí mít televizor…

S tím samozřejmě souvisí diskuse, zda by měli koncesionářské poplatky platit pouze ti, kdo vlastní televizní přijímač. Náš obsah je dnes už takřka kompletně dostupný na internetu a lze ho sledovat na počítači, na tabletu nebo mobilním telefonu už v čase, kdy běží v televizi. A to platí i pro velké mezinárodní sportovní akce, na něž vysílací práva vyjdou na desítky milionů korun. Služby veřejnoprávní televize a ve stejné míře i veřejnoprávního rozhlasu už jsou ve valné většině dostupné na internetu. Televize je sice občas limitována akvizičními právy, co se týče vybrané zahraniční tvorby a některých sportovních přenosů, ale podobná omezení postupně mizí a většina našich akvizic už obsahuje i práva na internetové vysílání. Zajímavé je, že celoevropsky podíl lidí na sledování televize příliš neklesá, v Česku dokonce roste, lidé, kteří využívají internetové připojení a jiné přístroje, zvyšují celkové číslo sledování videa a přičítají se ke klasickému sledování televizního vysílání. I proto jsem letos během vystoupení na konferenci TVCON tvrdil, že vysílání klasické televize v roce 2030 neskončí, jen se její podoba jako přístroje změní a obohatí.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Je licence od Netflixu levnější než od klasických filmových studií?

My ale nenakupujeme přímo od Netflixu, distributorem Domu z karet je pro nás společnost Sony Pictures. A takový seriál je ve srovnání s vlastní produkcí velmi levný. Na jeden díl jsou to tisíce dolarů.

Jak vlastně vnímáte rozdíl mezi internetovou a televizní produkcí?

Ještě před pěti lety byl ohromný, ale nyní vidíme citelné změny. Do výroby filmů, seriálů a jiných televizních produktů vstupují noví zajímaví distributoři a platformy jako je Amazon nebo Facebook, ještě nedávno videopůjčovna Netflix, telekomunikační operátoři, vyhledávače jako Google nebo u nás Seznam a pak internetové televize anebo služby na vyžádání… Objem audiovizuálních zážitků roste exponenciálním tempem. Konkurence je nemilosrdná a souboje se odehrávají nejen mezi přístroji, jako je televizor, počítač, tablet, herní konzole nebo mobil, nýbrž i platformami v podobě terestrického, satelitního, kabelového a IPTV vysílání. Do hry se tlačí na úrovni internetu hráči jako je Amazon, sociální sítě typu Facebook, internetové televize a rovněž vyhledávače – třeba Google a další.

Co považujete za svoji konkurenční výhodu?

Důležité je stále to samé – dokázat odvyprávět dobré příběhy a umět k nim přivést lidi. Televize má svoje kouzlo a nyní zažívá druhé zlaté časy díky rozšíření nabídky skrze digitalizaci televizního vysílání. Nevyplatí se někomu vysmívat, což jsou tendence, které vnímám u některých profesionálů směřem k produkci, určení pro videoservery, jako je třeba YouTube. Vždyť jak začínal film? Krátkými šoty, groteskami. To byl i výsledek použité technologie, zrychlený film bez zvukové kulisy vyvolával smích sám o sobě a díky tomu se také rozvinul jako samostatná platforma. Vedle filmu existovalo divadlo, ucelená představení s několikahodinovými představeními, to samé platilo třeba i pro kabaret nebo cirkus. Divadelní fanoušci se filmu na počátku dvcátého století většinou vysmívali a nebrali ho vážně. Nejspíš i po právu, ale podívejte se dnes – které odvětví zábavního průmyslu má takovou moc jako film? Podobně živelně se rozvíjí internet a platformy pro produkci a distribuci mediálního obsahu, jako je Netflix, Amazon nebo třeba Facebook. Všimněte si, jak nenápadně udělal Facebook ze svých uživatelů producenty a kameramany díky službě vlastního živého vysílání.

Třeba první epizodu seriálu Preacher vypustil distributor právě na Facebooku…

Síla těchto platforem je v množství lidí, kteří na nich participují. Nový distribuční kanál v podobě sdílení je velmi levný, stačí nahrát video a uživatelé ho sami sdílejí. Třeba Netflix vznikl původně jako poštovní videopůjčovna, která ale s přechodem na digitální platformu pochopila, že výjimečnou se může stát jen díky produkci vlastního obsahu. Jenom tak se může dostat do povědomí diváků a svoji unikátní produkci využívá pro vlastní promo a marketing. A k exkluzivnímu obsahu přibalí divákům i zbytek obsahu, který Netflix jako půjčovna už kdysi nabízel ještě na DVD, a nyní ho divákům zprostředkovává ve formě digitálního obsahu. Obraty Netflixu se dnes pohybují v miliardách dolarů a může si proto dovolit investovat miliardy do vlastní produkce. Proto také nemá problém uvolnit všechny díly natočeného seriálu v jeden den, protože neřeší, kdy a kdo se na něj bude dívat. Nepotřebuje zaplnit prime time, nemusí oslovit určitou množinu lidí, protože má předplatitele. K předplatnému jako nové formě monetizace se dnes začínají hlásit i jiní komerční hráči, kteří doteď spoléhali hlavně na reklamu.

Ta je ale s prime time modelem úzce spojena.

Ale tento model vydělávání peněz je náročnější než model Netflixu. Tato teze zaznívá na každé druhé konferenci o distribuci obsahu, které se v Evropě konají. Jsem už rok místopředsedou televizního výboru Evropské vysílací unie EBU a tam se přetřásají potenciální modely fungování televizí, včetně klasického programování versus modelu známého ve formě videopůjčoven, ať už se bavíme o offline nebo online distribuci. Model, spočívající v naplnění prime time, nutí televize vyrábět ohromné množství drahého obsahu, který zajistí kvalitní program. Netflix vyrobí dejme tomu čtyři seriály ročně, a pak je díky síťovému sociálnímu efektu, protože se svou produkí už slavil úspěchy, nabídne desítkám a brzy stovkám milionů lidí po celé planetě. Víte, kolik seriálů a filmů za tu dobu vyrobí a odvysílají stovky televizních společností z desítek zemí? Tisíce… Tohle řeší v diskusích s námi jako veřejnoprávními vysílateli i evropský komerční sektor. Veřejní vysílatelé jako BBC, ARD nebo Česká televize považují za nejlepší model hybridní vysílání ve více režimech a na více platformách. Jen zatím přesně nevíme, kam až můžeme zajít. Třeba ve Skandinávii a jinde je část pořadů vyrobených kdysi veřejnou službu distribuována dále skrze videotéku Netflix. I k takovým synergiím může docházet.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Ohrožují podobné služby klasické lineární vysílání?

Symbióza lineárních a nelineárních služeb bude existovat tak dlouho, dokud bude dávat smysl. Část diváků bude i nadále preferovat klasické lineární televizní vysílání. Televize vám strukturuje den, stejně jako se hodně společenských akcí odehrává v určité části dne: večerní koncerty nebo finále Eura od osmi hodin večer. To, že kino začalo vysílat i dopoledne nebo odpoledne, jestš neznamená, že do něj lidé přestali večer chodit. Prime time má nadále smysl a televize jeho prostřednictvím říká: vy máte čas a my máme zábavu – tu nejlepší, premiérovou. Česká televize jasně deklaruje, že divákům nabízí ty nejnáročnější projekty, ať už jde o vzdělávací nebo výpravné pořady, případně filmy a seriály ve zmíněném režimu Quality TV. A přesně pro takové diváky budou nadále hlavním bodem programu večerní zprávy. Česká televize má výhodu v tom, že její zpravodajství a program je dlouhodobě pokládán za nejdůvěryhodnější.

Navíc svým způsobem také využíváte předplatitelský model.

Samozřejmě. Česká televize funguje jako nezávislá instituce, kterou si objednávají občané u státu, aby vytvářela nestranné a objektivní zpravodajství nezávislé na aktuální politické poptávce. Krom toho je úkolem České televize podporovat audiovizuální domácí sektor při tvorbě originálních a smysluplných děl, konkurenceschopných v evropském měřítku, zařazovat do vysílání edukativní prvky, věnovat se menšinám, podporovat sport a umění nebo investovat do dětské tvorby, kterou si komerční sektor v takové míře dovolit nemůže. Když si přečtete kandidátský projekt generálního ředitele Petra Dvořáka, najdete v něm důraz právě na tyto priority, a když to porovnáte s měřením kvality vysílání a celkovým stavem vysílání České televize dnes, zjistíte, že se tímto plánem Česká televize skutečně řídí a diváci to dokáží ocenit.

To možná spíš souvisí s převahou pozemního vysílání. Kdyby televizním domácnostem dominovaly placené platformy, mohl by podíl České televize na celkové sledovanosti vypadat jinak.

Určitě. Ale na druhou stranu více než polovina českých domácností některou z placených platforem využívá. A vysoký podíl pozemního vysílání je u nás dán historicky.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Nakolik se podílíte na zahraničních koprodukcích?

Česká televize se jim od příchodu generálního ředitele Petra Dvořákavěnuje systematicky a jejich podíl dramaticky roste. Nejvíc vidět jsou filmy a seriály, ale koprodukce se týkají i dokumentů, koncertů, cyklů a mnoha dalších projektů. Před třemi lety byla zahájena intenzivní spolupráce s francouzsko-německou stanicí Arte, hodně koprodukcí vzniká ve spolupráci se slovenskou RTVS nebo rakouskou ÖRF. Neustále se také zvyšuje částka, kterou Česká televize do spolupráce investuje.

S Arte jste spolupracovali už na třídílném televizním film Jan Hus.

I když šlo o velmi náročný a dlouhodobý projekt, finální výsledek stál za to, o což se zasloužil tvůrčí tým režiséra Jiřího Svobody a velká péče ředitele vývoje Jana Maxy. Ve Francii i v Německu dosáhl snímek poměrně vysoké sledovanosti, víceméně dvojnásobku standardního výkonu Arte programů, tedy více než dvouprocentního podílu. To v absolutním počtu obyvatel Německa nebo Francie rozhodně není malé číslo – jako by u nás dosáhl zhruba patnáctiprocentního share. Arte spolupracovalo s Českou televizí třeba na dokumentu o Václavu Havlovi a aktuálně jsou ve výrobě nebo ještě ve vývoji další hrané i dokumentární projekty.

Příběh Jana Husa by mohl zajímat třeba i italskou veřejnoprávní televizi RAI.

S RAI jsme natáčeli dokument o Dalimilově kronice, respektive o jednom konkrétním výtisku, který byl předložen Karlu IV., když ho lákali k cestě do českého království. Snímek se připravoval pro milánské Expo.

A Husa stále nabízíte?

Jan Hus je stále v distribuci, dokonce už ho několik televizí koupilo. V Evropě ho distribuuje německý distributor Beta, jede z nejvýznamnějších producentů v Německu i Evropě.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Co spolupráce s BBC, která vždy byla jakýmsi etalonem veřejnoprávnosti?

BBC má aktuálně velmi silnou vazbu na Skandinávii, kam také směřuje valná část jejích zahraničních investic. Samozřejmě Česká televize se zástupci BBC komunikuje a prezentuje jim svoje projekty, ale to není záležitost na jeden rok. Když už se BBC vrhne do koprodukce, jde většinou o velké projekty na platformě dvou nebo tří televizí, většinou z Francie, Německa nebo právě zmíněné Skandinávie. A když je něco vyloženě zaujme, většinou si to sami zadaptují. Zaregistrovali jsme třeba zájem o formát seriálu Labyrint.

Jaký je na kanálech České televize poměr akvizic a vlastní tvorby?

Akvírujeme i českou produkci, třeba z Fondu kinematografie nebo Národního filmového archivu, s jejíž pomocí tvoříme programovou nabídku k vybraným výročím a podobným událostem. Každopádně poměr zahraničních akvizic je na všech kanálech menší než tuzemské tvorby, to se týká ČT 1, ČT 2, ČT art a i ČT :D. Vlivem Déčka se ale v posledních letech poměr zahraničních akvizic zvýšil. Vliv na to měl i odchod sportu a zpravodajství z ČT 2, čímž vznikl prostor pro akviziční dokumentární a filmovou tvorbu. Samotné Déčko je ze šedesáti procent postaveno na akvizicích, čímž se jejich poměr vychýlil směrem nahoru.

A číselně to tedy vypadá jak?

Tak v roce 2010 činila vlastní tvorba České televize 74 procent vysílání a loni, v roce 2015, to bylo 67 procent. Je ale nutné si uvědomit, že digitalizace skončila až v listopadu 2011 a spousta sportu, třeba olympiáda nebo fotbalová liga, a také zpravodajství jako Události, komentáře, se primárně vysílalo na Dvojce. Až od roku 2012 se sportovní vysílání definitivně přesunulo na ČT Sport.

Takže vyšší podíl akvizic souvisí primárně se spuštěním nových kanálů?

Bez artu a bez Déčka je ta změna minimální, reálně o pouhá dvě procenta. K žádnému zásadnímu vychýlení nedošlo. ČT 1 se rozhodlo změnit strategii a místo spousty drobných pořadů se soustředit na výraznější počiny. Drobná díla nám sice úspěšně vyplnila odpolední sloty, ale pak nezbývaly peníze na pořádné programy do prime time. A prime time je zásadní nejen kvůli nejvyššímu počtu diváků, ale hlavně proto, že pokud chceme vytvářet výrazné věci, musí mít adekvátní hodnotu.


Autor: Karel Choc

Programový ředitel České televize Milan Fridrich

Jak se tato strategie osvědčila?

Podle našich měření veřejné hodnoty dobře. Sledujeme loajalitu a vnímání České televize z pohledu občanů. Skupina respondentů se samozřejmě průběžně mění, s těmi lidmi se dále pracuje, jde vlastně o velmi podrobný průzkum „chování“ lidí. Zajímá nás, jak je Česká televize vnímána jako veřejná služba, zda plní svoji úlohu nebo jestli ji respondenti potřebují ke svému životu.

BRAND24

Nezhoršuje se postoj veřejnosti k České televizi poslední dobou? Minimálně v souvislosti s tzv. „uprchlickou krizí“ zaznívají ke Kavčím horám hodně ostrá slova…

Sociální sítě vytvořily ohromný amplion, skrze nějž se rychle vytváří momentální nálada pro část lidí a rychle se dá vyvolat euforie nebo naopak protest. Lidé, kteří byli aktivní v uprchlické krizi, byli aktivní během ukrajinské krize nebo během debaty o radaru v Brdech – jenomže tehdy ještě nebyly miliony lidí na sociálních sítích, takže ta debata nebyla tak latentně vidět. V rámci měření veřejné hodnoty došlo k mírné erozi důvěryhodnosti, což souvisí s masivními útoky na Českou televizi skrze propagandistické weby a podobná média. ČT je platforma názorů. Část lidí, pokud je přesvědčená o něčem, že je pravda, nebo dám příklad: že by sem neměli pouštět muslimy nebo uprchlíky, tak vyčítá ČT, že u nás mluví lidé, kteří si myslí něco jiného, anebo že s nimi „nebojujeme“ za tu jedinou pravdu. Jenomže veřejná služba je univerzální, a tak nestraní nikomu. Problém je, že když jste stoprocentně přesvědčeni, že jen vy máte pravdu, berete vysílání jiného názoru jako propagandu nebo zaprodanost. Stává se to u výbušných emocionálních témat, kde hraje roli strach. S tím koncept veřejné služby nedokáže nic dělat. Fakta z měření veřejné hodnoty o vyváženosti a objektivitě zpravodajství jasně ukázala, že vysílání bylo vyvážené a maximálně objektivní. A to je z našeho pohledu klíčové. Vztah lidí k České televizi a jejímu programu se neustále dynamicky vyvíjí a sociální sítě mají na změny vzájemných vztahů s diváky mění rovněž značný vliv.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Od roku 2016 do února 2019 vedl DigiZone.cz. Do redakce přišel z týdeníku Marketing & Media. V minulosti působil jako marketingový manažer Českého rozhlasu, redaktor týdeníku Strategie nebo reportér pořadu Občanské judo.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).