Více

Korunní princ: o chudých královstvích a o chudé televizi

Těšil jsem se na draka, protože tyhle potvory vyvolávají většinou v českých filmech hlavně smích. A to zvlášť, když to režisér pojme vážně. Nepletl jsem se.

Na rozdíl od paní Spáčilové, která na iDnes.cz napsala ve čtvrtek večer, že Korunní princ na ČT byl vysílán ve stejnou dobu jako Tři bratři na Nově, se domnívám, že tomu bylo jinak. Pohádky byly vysílány prakticky po sobě. Korunní princ končil 20.30, odečtěme ale titulky, a Tři bratři začínali ve 20.20, přičtěme ale reklamu a titulky. Proti novým pohádkám zařadila ČT Tři oříšky pro Popelku a Nova Dařbujána a Pandrholu. Skoro se mi chce napsat, že se spolu ty dvě televize nějak dohodly. Zdánlivě ve prospěch diváků, kteří tak mohli sledovat obě novinky celé a nerušeně. Jenže… Jestliže měli sledovat hloupou pohádku rodiny Svěráků a mizernou pohádku pana režiséra Janáka, nijak zvlášť si u toho neužili. Nebojím se konstatovat, že Popelka i Dařbuján jsou na nesrovnatelně vyšší úrovni než současná tvorba. Ke Třem bratrům se vyjádřím příště.

Zde mám prostor recenzovat Korunního prince. Inu, kdysi dávno prohlásil jeden ředitel pro strategický rozvoj ČT na tiskovce, že ČT nemá penis (znělo to penys). On myslel peníze, ale neuměl, jsa cizinec, pořádně česky. Fakt je, že ČT nemá tu zmíněnou věc zřejmě dodnes, jakkoliv např. svému generálnímu řediteli může vyplácet milionové prémie.

V chudém království krále Jaromíra Hanzlíka a královny Veroniky Freimanové mají pouze dva koně. Jezdí na nich princové. Případně král, když princové koně zrovna nepotřebují. Vojáci a služebnictvo běhají pěšky. Těšil jsem se na draka, protože tyhle potvory vyvolávají většinou v českých filmech hlavně smích. A to zvlášť, když to režisér pojme vážně. Nepletl jsem se. Bylo to pojaté vážně a drak byl opravdu k smíchu. Pracovat s animací, 3D a podobnými výdobytky moderní techniky není v Čechách pravděpodobně vůbec možné. A nebo jen málokdy. ČT na to nemá… už víme co. Druhé chudé království má koně snad dokonce čtyři. Vůbec, čtyři koně, to bylo maximum, které se na obrazovce objevilo zároveň. Exteriérové záběry v ulicích jsou úzké, jednak proto, aby nebylo vidět něco, co už se středověkem vůbec nesouvisí, a jednak proto, aby se ušetřilo na komparsu, kterého je zde pramálo.

Scénář Petra Hudského je jednoduchý a trpí dramaturgií pana Ziegelbauera, člověka, který v ČT v posledních letech zkazil, na co sáhnul. Dramaturg by měl autorovi pomáhat a vyvíjet s ním jeho myšlenky, pokud tedy nějaké má. Ale o tom jsem zde již psal… Pan Ziegelbauer by měl vědět, co je povinností dramaturga. Ale buď to neví, nebo to neumí, nebo na to, jednoduše řečeno, kašle. Pracovala na tom jako dramaturgyně i paní Johnson, či Johnsonová, jak libo, ale ta zřejmě jen proto, že byla zároveň kreativní producentkou. Její dramaturgické schopnosti se zde, v pozitivním slova smyslu, neprojevily.

V našem království jsou dva princové. Korunní a ten druhý, který chce získat trůn. Musí tedy odstranit bratra. Proto si vleze do zapovězené komnaty po předkovi čarodějovi. Zůstaly tam všelijaké lektvary, např. ten na zapomínání. Proč nebyly ty škodlivé věci dávno zlikvidované, nám scénář neobjasnil. Ono by to šlo jednoduše – mohla to být tajná místnost, o níž nikdo nevěděl a princovi o ní pověděl nějaký zlý člověk nebo čaroděj… Ale to bylo už nad síly pana scénáristy a pana dramaturga. Zlý princ Kryštofa Hádka si lektvar vezme a dá ho vypít svému nahlouplému bratrovi Janovi – Patriku Děrgelovi. Ten díky tomu zapomene, že je princ. Za zmínku stojí, že Hádek má k dispozici asi tak půl lahvičky roztoku. Z něj několikrát pije jeho bratr, dále zbrojnoš, statkář, kterému shořel statek a čaroděj Kruciatus Josefa Abrháma. Zřejmě se nápoj automaticky doplňuje. Jinak by musel brzy dojít a na některé by nezbylo. Je ale otázka, proč Děrgel nedá napít z nápoje zapomnění drakovi. Ten by automaticky zapomněl na to, že je drak a že má sežrat princeznu a vypálit království a byl by od něj pokoj. Mohl by se z něj stát např. hodný hlídací pes, abych evokoval jeden nesmysl ze Tří bratrů. Tam jde ale o polepšeného lidožravého vlka.
V celém filmu se především chodí nebo sedí. Je to vlastně takové pochodové cvičení, prokládané naivistickými dialogy psanými od stolu, tedy literárními, nikoliv filmovými.

Po útrapách pochoďáku nastává v závěru rytířský turnaj, naprosto nesrovnatelný např. s těmi, které natáčel kdysi Zdeněk Podskalský. Za to však je turnaj velmi dlouhý a zabije se tím hodně vysílacích minut. Zlý princ je potrestán, hodný princ, kterému se paměť nevrátí, se ožení s ošklivou princeznou Evy Josefíkové, kterou miluje a vůbec si ji nepamatuje. On je v závěru filmu sice zase princem následníkem, ale vlastně neví proč. To je už o naprosté autorské bezradnosti.

widgety

Jediný herecký výkon, který vybočuje z absolutní šedi a trapnosti, je ten, který předvádí Josef Abrhám. Jenže ten výkon je spíše divadelní, což by nevadilo tak jako to, že jeho partneři nedosahují jeho kvalit. Bohužel zde ani Ladislav Mrkvička, který je, díky mimořádně špatnému scénáři, zde nucen ze sebe dělat „blázna“, nechci-li použít mnohem tvrdšího slova.

Produkce ČT, nevychází-li ze zahraničního modelu jako v případě Doktora Martina, je dramaturgicky a autorsky otřesná, režijně nevýrazná, produkčně neskutečně chudičká. V době, kdy v čele ČT stojí stávající vedení, došlo k obrovskému propadu kvality, který se jeví jako nezastavitelný. Prostě jde o to natočit všechno co nejlevněji: když už hrad, tak z papundeklu, když už vojsko, tak pěší a množstvím svých mužů legrační, když už kouzla, tak nejlépe stoptrikem nebo prostě co nejjednodušeji. Divák to skousne, když holt nemá na výběr, myslí si asi vedení ČT.

35 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 12. 2015 15:33

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+