Nikdo nám nediktuje, o čem smíme psát
, zvolil si za slogan své kampaně zpravodajský portál Parlamentní listy. Na jeho obsah můžeme nahlížet různě – někdo ho považuje za názorovou žumpu frustrátů, jiný za geniální marketingový konstrukt.
K TÉMATU: Třetinu v Praha TV získá vydavatel internetových Parlamentních listů
V čem geniální? Protože čtenost serveru je obrovská v té cílové skupině, která nedůvěřuje standardním médiím. Pro čtenáře Parlamentních listů je totiž i deník Blesk oligarchickým spiknutím, jež zatajuje lidem pravdu o účasti Mossadu na útocích z 11. září.
Když se minulý týden provalilo, že za PR články v Parlamentních listech platí Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo pro místní rozvoj a celkem sedm krajů dohromady miliony korun, nebylo to žádnou novinkou pro kohokoli, kdo se pohybuje v politickém prostředí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Parlamentní listy musí zaplatit odškodné za urážky v diskusích
Comeback staré dobré revolverové žurnalistiky?
I čtenář Parlamentních listů je občan, občany je třeba informovat o tom, co prospěšného kraje či ministerstva dělají. Může nás třeba mrzet, že peníze daňových poplatníků jdou na inzerci v podobném médiu, ale na druhou stranu – pokud státní úředníci vzdají boj a přestanou informovat občany, někdo jiný se toho jistě rád ujme.
GLOSA: Primagate aneb povinnost kladné reportáže
Nevnímal bych tedy inzerci v pokleslém médiu za takový problém, kdyby… Kdyby tu nebyly jisté indicie naznačující, že se ve skutečnosti může jednat o něco daleko horšího. Říká se totiž, že určitě servery mají následující strategii: nejprve o někom napíší tři negativní články a potom se ozve mediální agentura s nabídkou na spolupráci. Jedná se o kraj, ministerstvo či televizní stanici – zkrátka vždy o instituci, která má nějaké peníze na propagaci.
Nestojí to mnoho, pár desítek nebo stovek tisíc ročně z veřejných financí. Negativní články jako zázrakem přestanou vycházet, server pak poslušně přetiskuje pozitivní tiskové zprávy. Nikdo z těch, kdo zaplatili, o tom nemluví, neboť by se přiznal, že podlehl vydírání. I ti, kdo odolali nátlaku, si to nechají pro sebe, nestojí totiž o další sérii útoků.
Kudy tedy vede ona pomyslná hranice mezi novinařinou a vydíráním?