Více

Jindřich Šídlo: Události se přežily, smysl má kontinuální zpravodajství ČT 24

Koncem října se po půldruhém roce působení ve zpravodajské televizi ČT 24 vrátil do redakce Hospodářských novin. Jak hodnotí analytik a komentátor Jindřich Šídlo svoji práci ve veřejnoprávní televizi, a co jej vedlo k tomu opustit obrazovku a přejít zpět k tištěným médiím? „Novinám už asi nikdy nebude stoupat prodaný náklad, přesto je mám rád. Chci psát,“ říká Šídlo v rozhovoru pro server DigiZone.cz. Změny ve vedení zpravodajství ČT, ke kterým došlo letos v létě, prý na jeho rozhodnutí neměly žádný vliv, byť dodnes nepochopil, proč k nim došlo.

Co vás vedlo k rozhodnutí odejít po půldruhém roce z redakce zpravodajství České televize a vrátit se zpátky do Hospodářských no­vin?

Původně jsem si myslel, že v ČT vydržím déle. Důvody mého odchodu nejsou nijak dramatické. Shodou okolností se vracím přesně po pěti letech jako autor do Hospodářských novin a těch pět let jsem dělal téměř stejnou práci: řídil jsem domácí zpravodajství, nejdřív v deníku a potom v televizi. Po těch pěti letech jsem zjistil, že jsem z toho unavený a že se chci na nějakou dobu vrátit k psaní. Že nechci mít žádnou exekutivní roli, potřebuji dělat něco jiného. V televizi jsem mohl zůstat i bez funkce šéfa domácího zpravodajství. Šéfredaktor Karel Novák se mě snažil v ČT udržet, byl vstřícný a choval se velmi velkoryse. Nicméně jsem se rozhodl, že odchod bude čistší řešení. Proto jsem se dohodl s Hospodářskými novinami, které mi daly velmi zajímavou nabídku.

Takže změna ve vedení ČT 24 a zpravodajství České televize, tedy letošní výměna ředitele i šéfredaktora zpravodajství, v tom nehrála žádnou roli?

Myslím, že bych odešel tak jako tak. Přiznám se, že jsem té změně ve vedení zpravodajství ČT moc nerozuměl, a asi nejsem sám. Nechci o tom nijak hlouběji uvažovat, protože jsem Romana Bradáče jako ředitele zpravodajství ČT zažil velmi krátce, takže ho nemůžu hodnotit. S Karlem Novákem se znám patnáct let a myslím, že vztahy máme dobré. Měli jsme je dobré do teď a myslím, že zůstaly dobré i po mém odchodu z ČT. Moje rozhodnutí tedy se změnami v ČT nesouvisí.

Jindřich Šídlo - 5

Do ČT vás přivedl tehdejší ředitel zpravodajství Milan Fridrich, který v minulosti také pracoval v Hospodářských novinách. Čím vás přesvědčil, že jste přešel coby píšící novinář do televize?

Chtěl jsem to zkusit. Přišlo mi to v tu chvíli atraktivní. Řešil jsem taky docela vážné pracovní věci v Hospodářských novinách, kde jsem měl přestat být vedoucím domácí redakce, což se mi pořád ještě nechtělo, a měl jsem se stát šéfkomentátorem, což se mi tenkrát taky ještě moc nechtělo. Tato informace se nějak rozšířila po trhu a z těch nabídek, který mi přišly, byla ta od Milana Fridricha – na vedoucího redakce domácího zpravodajství ČT s možností komentovat domácí události – nejzajímavější. To byl hlavní důvod, proč jsem to vyzkoušel.

Vlastně jste se prohodili s Ondřejem Neumannem, který odcházel z vedení domácího zpravodajství ČT do funkce šéfa domácí redakce Hospodářských novin a vy jste šel na jeho původní pozici v ČT.

Ano.

Říkáte, že jste měl v televizi komentovat události, ale zároveň jste byl vedoucím redakce domácího zpravodajství. Co všechno to obnášelo?

Do velké míry to byla úředničina. U televize je navíc poměrně složitá logistika. To jsem pochopil jako první. Co trvá v novinách deset minut, v televizi zabere dvě hodiny, protože se musí někam zajet s kamerou, k tomu je třeba objednat a vyslat štáb a vždycky hrozí, že auto s ním uvízne někde v zácpě. Televize musí být navíc úplně všude a u všech událostí, na rozdíl od novin, které jsou dnes přeci jenom selektivnější a vybírají si jenom ta témata, která jsou pro ně nejzajímavější. ČT musí mít svými štáby obsazené všechny události od pondělního zasedání vlády (když svého času ještě probíhalo v pondělí) přes živé vstupy z různých tiskových konferencí po každé zasedání Senátu, byť by se tam nic nedělo. Televizi to hrozbě ubírá lidskou sílu, ale jinak to udělat nejde.

V redakcích novin by řadu tiskovek přešli, ale televize je musí zpracovat, protože to je dané šíří jejího zpravodajství. Takže usledovat to všechno byla moje práce a zároveň jsem se snažil lidi uvnitř ČT přesvědčit o tom, že důležitá jsou i vlastní témata. Mnohokrát to ale bylo složitější, protože jsme si nemohli dovolit odkazovat na „dva nezávislé zdroje“, v televizi musí být vždycky vyjádření na kameru. Podílel jsem se taky na vzniku několika pořadů, například 168 hodin. Práce vedoucího ale byla stejná jako v novinách, člověk sedí v redakci a plní redakční systém informacemi o očekávaných událostech a přiděluje práci. Pokud by to tam nenapsal, nikdo tu událost nepokryje.

Takže jste měl na starosti sledovat, co se bude dít, a rozděloval jste výjezdy jednotlivým štábům?

Ano, plánoval jsem jim práci, aby věděly, co se kde děje, a případně jsem to operativně měnil. Což bylo docela zajímavé v souvislosti s ČT 24 a celou Českou televizí, protože tím, jak se televize mění, je třeba její hlavní zpravodajská relace Události v podstatě odsouzena k zániku. Nebo k nějaké obrovské změně, o které se už na Kavčích horách mluví. ČT 24 je oproti Událostem nikdy nekončící prostor, kdykoli se dá změnit její vysílání a dát na ni živý přenos, soustředit se na jednu konkrétní věc, která je v tu chvíli zajímavá. Je to podnětné a musím říct, že i zábavné.

Milan Fridrich mluvil od ČT 24 jako o „zážitkové televizi“, která divákům zprostředkovává události živě. Často jste vysílali tiskovky politických stran, ale nebylo jich v jednu chvíli už moc?

Určitě bylo, ale nebylo to moje rozhodnutí. Nad televizí neustále sedí dozorci z různých politických stran, je ze všech stran nesmírně přísně hlídaná. Politici u ní stojí se stopkami v ruce. Tím pádem, jakmile se dělá jedna tiskovka jedné straně, musí se vysílat i druhá té druhé. Politici to pochopili poměrně rychle. Svého času jsem v ČT 24 vytvářel taková pravidla, že politickou tiskovku budeme vysílat živě pouze ve chvíli, kdy na ní bude předseda té dané strany. Jiří Paroubek pak měl tiskovky denně. Před volbami se samozřejmě snažil dostat do televize každý. Myslím si ale, že politici dopad televize šíleně přeceňují. Protože je televize všech a zároveň ničí, mají pocit, že je jejich základním lidským právem vstoupit do ní s každým svým názorem a myšlenkou. Tiskovek jsme vysílali opravdu moc, ale myslím, že teď se jejich počet výrazně omezuje. Sestříhávají se do určitého tvaru, který má logiku a je to asi správná cesta.

Neustále se mluví o tom, že politické strany mají velký vliv na Českou televizi, i na vedení jejího zpravodajství. Pocítil jste ho nějak vy osobně?

Ani ne. Televize rozhodně není tlaků prostá. Ale tak je to s veřejnoprávními televizemi všude na světě. Když si člověk přečte paměti Alstaira Campbella (někdejší pravou ruku britského premiéra Tonyho Blaira, pozn. red.), zjistí, že se také snažili neustále tlačit na BBC. Samozřejmě, že docházelo k různým věcem, o kterých jsem se něco doslechl, ale já jsem to v práci nijak dvakrát neprožíval. Pamatuji se ale, že když jsem nastoupil, asi týden na to okolo osmé večer jsem byl na bruslích, dal jsem na jedné zahrádce pivo a zavolal mi Jaroslav Tvrdík (tehdejší šéf volební kampaně ČSSD, pozn. red.), abych zařídil vystoupení Martina Peciny v Událostech, komentářích. Pecina byl tehdy nestranický ministr úřednické vlády, a já jsem tomu vůbec nerozuměl. Omluvil jsem se mu, že tohle nezařizuji, že nemám za obsazování hostů v Událostech komentářích, odpovědnost.

Jindřich Šídlo - 1

Musel jste se nějak omezovat při svých výrocích na obrazovce?

Nikdo mi nenaznačoval, co mám a co nemám říkat. Za moje komentáře mi v zásadě nikdo nikdy nic neřekl. Kromě asi dvou případů, kde to byla pravda a šlo o nějaké „úřeky“. Ale že si politické strany ČT hlídají, protože mají dojem, že televize je opravdu jejich, to je samozřejmě pravda. Myslím, že se to nelepší a lepšit nebude. Dokud bude ČT existovat jako veřejná televize, a bude tu pocit, že jediným reprezentantem veřejné moci jsou politici, bude to pořád stejné. Samozřejmě se nabízí otázka, jak tomu bude ČT odolávat. Z mojí vlastní zkušenosti vím, že i když jsme v ČT 24 politiky něčím naštvali, nikdy si to nikdo pracovně neodnesl. Nepadnul ředitel zpravodajství ani šéfredaktor, ani lidé pod nimi. Ale televize musí být kvůli politikům opravdu maximálně korektní a nepředpojatá.

Pamatuji si, že když jsem nastupoval do televize, četl jsem si znovu paměti Andrewa Marra, což byl hlavní politický zpravodaj BBC, který do televize nastupoval z novin. Pochopil, že všechny své zkušenosti z tisku musí zapomenout a naučit se novinařinu znovu, protože veřejnou televizi si platí Labouristé, Konzervatisti, ale také příznivci Skotské národní strany a dokonce Britské národní strany. A že ti všichni mají nárok na to, aby byl jejich hlas slyšen. Přijde mi zajímavé, že to je vlastně všude stejné. Ale aby politici dali ruce pryč od televize? To nedají. Není to ale jenom problém veřejné televize, i na komerční stanice existují ze strany politiků slušné páky.

Co třeba Rada České televize, která řeší stížnosti na ČT? S ní jste v redakci zpravodajství neměli problémy?

S Radou ČT jsem se za svoje působení na Kavčích horách vůbec nesetkal. Až na případ, kdy si na mne stěžoval pan Rokytka, že jsem čínskou velvyslankyni na Facebooku označil za „arogantní bábu“, a to nakonec dopadlo bez problémů. Pak si na mě stěžovala ještě Konzervativní strana, že jsem na jejich adresu vtipkoval. K tomu jsem Radě ČT psal vyjádření. Ale jinak jsem s radními nepřišel do styku, to byla věc Michala Petrova coby šéfredaktora. Průšvihů, které by šly z Rady ČT, moc nebylo. Někdy jsem se ale rád díval na přenosy z jejich zasedání na vnitřním okruhu ČT. Často to byla opravdu mimořádně zábavná podívaná.

Zmínil jste kauzu s „arogantní bábou“. Kvůli téhle poznámce na vašem profilu na Facebooku chtěl tehdejší ředitel zpravodajství ČT Milan Fridrich zavést pravidla, jak se mají redaktoři ČT chovat na sociálních sítích na internetu. Zavedl je?

Myslím, že rozeslal nějaký oběžník, který byl přímou reakcí na tento můj „výkon“. Já si mimochodem myslím, že to, co jsem napsal, byla chyba. Kdybych to udělal v BBC, britský deník Guardian mě roztrhá na kusy. Byť jsem dodnes vnitřně přesvědčený, že jsem měl v tom sdělení pravdu. Na Facebooku komunikuji poměrně často a člověk si tam musí dávat velký pozor, co píše. Reakce Milana Fridricha byla v pořádku, protože kdyby někdo získal dojem, že hlavní analytik ČT je dopředu jasně vymezený, množily by se stížnosti na to, proč si mají koncesionáři platit takovou televizi.

Samozřejmě mám nějaké názory, před nástupem do televize jsem strávil 17 let v jiných médiích. Každý si může dohledat, jaké jsem tehdy psal komentáře. Ale jako zaměstnanec ČT si můžu v televizi dovolit říci rozhodně méně než jako redaktor soukromého deníku. Dokonce jsem si dával takový limit, že když jsem jako vedoucí domácí redakce ČT psal sloupky pro týdeník Respekt, dělal jsem si statistiku, komu jsem se věnoval a komu ne, abych tam neměl pořád jenom Paroubka. O tom by šlo psát každý týden, ale asi by to pak už nikoho nebavilo. Takové chování nepovažuji za autocenzuru.

Sloupky pro Respekt jste jako vedoucí redakce domácího zpravodajství ČT nějakou dobu dokonce nemohl psát.

Milan Fridrich mě v lednu vyzval, abych do června, tedy do sněmovních voleb, psaní sloupků přerušil. Zřejmě aby nevznikala žádná záminka pro tvrzení, že ČT a její hlavní analytik vstupují do předvolební kampaně.

Ale to nechápu, vždyť jste do ČT nastupoval jako analytik a komentátor.

Ne, nebyl jsem komentátor. Za toho jsem se nesměl označovat. Veřejnoprávní zpravodajství nemá mít komentáře. Proto jsem taky málokdy něco hodnotil, používal hodnotící soudy. I když třeba někdy to nešlo. Sloupky do Respektu jsem začal znovu psát od července a psal jsem je do října, kdy jsem s nimi přestal.

Proč? Vrátil jste se do vydavatelství, kterému patří nejen Hospodářské noviny, ale i Respekt.

Já je budu psát, ale jen pro Hospodářské noviny. Víc bych jich nestihl. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery stál o to, abych pokračoval a já bych pro ně hrozně rád psal, byla to pro mě čest a devět let jsem v Respektu pracoval, ale už bych to nestíhal. Stejný formát mám i v Hospodářských novinách a já nejsem schopen vytvořit dva stejně kvalitní sloupky týdně. To by se rozmělnilo, to nejde. Nedokážu ze sebe vymáčknout sloupek každý den. Chvíli to trvá.

Jindřich Šídlo - 2

Česká televize vám nabízela, abyste v ČT 24 zůstal i bez funkce vedoucího domácího zpravodajství. Co byste dělal?

V podstatě jsem tam mohl zůstat jako analytik, podílel bych se na dramaturgii jednoho nově vznikajícího pořadu, který vypadá docela zajímavě. Upřímně řečeno si ale myslím, že by nebylo úplně fér, abych za ty peníze, které mi ČT platila jako vedoucímu domácího zpravodajství, dělal jenom analytika. Vždyť jsou to veřejné peníze. Zatím to vypadá, že ČT na mě nezanevřela a zve si mě do vysílání i jako redaktora Hospodářských novin. Je to tak výhodnější pro obě média.

Redakci domácího zpravodajství ČT po vás převzal Robert Malecký. Doporučoval jste ho šéfredaktorovi Karlu Novákovi, nebo jste na jeho výběr neměl žádný vliv?

Ještě v době, kdy jsem neuvažoval o tom, že budu odcházet z ČT, jsem Roberta Maleckého udělal svým zástupcem – poté, co odešel Jan Šenkýř. Když jsem oznámil svůj úmysl z televize odejít, zmínil jsem ledaskde svůj názor, že by tu funkci měl převzít právě Robert Malecký. Kvůli zachování kontinuity, ale i všeobecně jsem si myslel, že by to tak bylo dobře.

Nakolik jste v ČT 24 stačili sledovat konkurenční zpravodajské televize, především Z1?

My jsme na ni neměli moc čas. Je pravda, že nám hrála na zpravodajském velíně, ale upřímně řečeno – a to vůbec není kritika Z1 – nebyl to nijak rovný souboj. ČT 24 je kanál placený z veřejných peněz, a byť jsme velmi brutálně šetřili, pořád jsme měli nesrovnatelné větší možnosti než Z1. Tahle televize odstartovala ve špatný čas, přímo do ekonomické krize. Je to pro ně nerovný souboj. Když máte peníze, máte jich dost a umíte je dobře využívat, což si myslím, že ČT 24 umí, musela by konkurenci platit snad CNN, aby to mělo smysl.

Kromě vedení redakce domácího zpravodajství a vystupování ve studiu ČT 24 jste měl řadu živých vstupů z různých volebních kongresů politických stran. Bylo těžké si zvyknout na živé vysílání z terénu?

Bavilo mě to, hlavně na konci. První vstup jsem dělal loni v květnu ze Vsetína z kongresu lidovců, kde bylo asi 30 stupňů ve stínu. Celý den jsem mluvil a vím, že večer jsem už hovořil asi čtvrt hodiny, od tři čtvrtě na sedm do sedmi, a nakonec mě Václav Moravec potrápil otázkou: Jindřichu, kam bys zařadil ve stranickém spektru lidovců Romana Línka? Co jsem mu na to měl říct? Myslel jsem si: to si snad ze mě děláš srandu, Václave. Co Ti na to asi mám odpovědět?! Ale postupem času mě živé vstupy začaly bavit. Třeba kongres ODS, který byl v červnu, jsem si těmito vstupy velmi užil. Nevadí mi mluvit jenom do kamery. Vím, že řada lidí v televizi nemá přímé vstupy ráda. On to je zvláštní pocit, koukat jenom do té kamery a mluvit. Ale mně to nijak nevadilo.

Teď tedy můžete do ČT 24 chodit za Hospodářské noviny?

Ano, zrovna v pondělí ráno jsem tam byl.

Dohodli jste se na nějaké častější spolupráci?

Ne, myslím, že to bude ad hoc. Do ČT 24 jsem hodně chodil i před tím, než jsem do ní nastoupil jako zaměstnanec. Teď to zjevně bude nějakým takovým způsobem pokračovat. Byl bych velmi rád, protože mě komentování v televizi nesmírně baví.

Kam se podle vás bude ČT 24 dál posouvat?

Myslím si, že na tom bude podobně jako Facebook. Pořád tam bude muset být nějaké vylepšení a změny, aby to diváka bavilo. ČT 24 je pro takové změny výborně naformátovaná. Pokud má v této době smysl nějaká veřejná služba, je to ČT 24. Přes všechny výhrady, které k ní člověk může mít. Tato televize je schopná během dvaceti minut zahájit mimořádné vysílání o povodních, o pádu polského prezidentského speciálu a o jiných událostech. Tým, který v ní je, to už umí a je velice dobrý. Otázka je, kam se bude ČT 24 posouvat dál. Jestli půjde cestou kontinuálního vysílání, které je složité, nebo jestli bude stát na formátech, které se odehrávají ve studiích. Kontinuál je hrozně atraktivní, ale musí mít jasné, silné téma. Potom má smysl, a je to velký adrenalin. Především volby.

Jindřich Šídlo - 6

Na druhou stranu ČT 24 také dávala několikahodinový přenos z přepadení jedné pražské banky, během kterého moderátoři prakticky neměli co divákům říkat.

To je ale vždycky riziko. Když začínala CNN, její první prezident Reese Schonfeld byl na mítinku s redakční radou New York Times, a oni se ho ptali: co tam budete vysílat? Řekl jim, že budou program přerušovat co největším počtem živých vstupů. Na to mu namítli, že CNN bude muset jezdit ke každému „ohníčku“. A ten šéf řekl: To je možná pravda, ale dokud ten oheň neuhasíte, tak nevíte, jestli bude malý, nebo velký a sežehne celé Chicago. A to se týká i ČT 24. Staré novinářské pravidlo říká, že v jednu chvíli je třeba setrvat v započatém omylu. ČT 24 se musí událostmi krmit neustále. Bylo to tady a teď, ale z perspektivy druhého dne se může zdát, že televize u daného tématu přestřelila. To je i příklad s tou bankou. My jsme nevěděli, jestli ten chlap náhodou ty ženské nezabije. Byla by to první vražda tohoto druhu v Česku. Nedalo se to dopředu předvídat. Podle mě to bylo lepší, než kdyby u toho ČT nebyla.

Vrátil jste se do tištěných novin, o kterých se tvrdí, že postupně zaniknou. Co si myslíte o budoucnosti no­vin?

Jisté je, že už tady nikdy žádným novinám neporoste náklad. Myslím si, že synergie webů a novin, která tu nastala a média se ji snaží uchopit, je dobrá. Noviny ale už nikdy nebudou zdrojem prvotních informací. Už budou jen takový nadstandard, přidaná hodnota. Je pravda, že doba tištěných novin je za námi. Na druhou stranu si nemyslím, že zaniknou. Je rozdíl mezi tím, když si vezmete do ruky noviny a tím, že sedíte u počítače a překlikáváte mezi zprávami. Pro mě má papír pořád svoje kouzlo. Mám rád britské noviny, pořád se vracím ke starým britským titulům a vůbec mě to neomrzelo, i když tam nežiji.

Foto: Ivana Dvorská, DigiZone.cz

Anketa

Souhlasíte s Jindřichem Šídlem, že Události České televize jsou přežitý formát?

10 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 11. 2010 11:10

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+