Více

Historické okénko: Rádce televizního opraváře v roce 1964

„Údržba televizorů předpokládá nejen dobré teoretické i praktické znalosti, ale i kladný vztah k národnímu hospodářství, neboť televizní opraváři obhospodařují národní majetek větší než tři miliardy Kčs.“

Následující řádky jsou převzaty z knihy Rádce televizního opraváře, kterou v roce 1964 vydalo Státní nakladatelství technické literatury. Jejím autorem je inženýr Milan Český.

Devadesát procent oprav v bytě majitele

Obor televizního opravářství v ČSSR vznikl v roce 1953, a to pouze v okolí středočeského vysílače, který 1. 5. 1953 zahájil pokusné vysílání. Toto vysílání přijímal malý počet diváků, většinou se služebními televizory, které udržovali technici výrobních závodů nebo ministerstva spojů. V roce 1960 bylo v provozu přes 800 000 televizorů, které udržovalo na 1200 kvalifikovaných a asi 450 nekvalifikovaných opravářů.

V roce 1965 bude v ČSSR 2 400 000 televizorů, které bude udržovat asi 4200 kvalifikovaných televizních techniků. Aby tento poměrně malý počet techniků zvládl dobře svůj úkol, bude muset provádět alespoň 90 % oprav v bytě majitele televizoru a pouze 10 % v dílně provozovny.


Autor: SNTL

Při předpokládané roční poruchovosti televizoru 1,8 až 2 připadne na jednoho externího mechanika 125 oprav a na jednoho dílenského mechanika 68 oprav měsíčně, při lhůtách 5 až 7 dnů. Provádění oprav v pojízdných dílnách se neosvědčilo, a to jak pro nedostatek prostoru, tak zejména proto, že žádný měřící přístroj nesnese trvalé nárazy v pojízdné opravně.

Osm miliard za dva roky

Údržba televizorů předpokládá nejen dobré teoretické i praktické znalosti všech televizních techniků, ale i jejich kladný vztah k národnímu hospodářství, neboť televizní opraváři obhospodařují již nyní národní majetek větší než tři miliardy Kčs. V roce 1965 bude tento majetek představovat částku zhruba 8 miliard Kčs.

Mají-li však televizní technici předpokládané úkoly splnit ke spokojenosti majitelů televizorů, je nezbytné, aby jim k tomu jejich podniky vytvořily patřičné technické i hospodářské podmínky.

Nejdůležitějším problémem je dnes plynulé zásobování předepsanými náhradními díly, vybavení nářadí, měřícími přístroji a potřebnou technickou dokumentací, který by mu umožnil vozit s sebou alespoň 80 % všech potřebných náhradních dílů, elektronek a obrazovek, nejnutnější měřící přístroje a dokumentaci. Vozidlo musí též umožnit přepravu televizoru, který nelze opravit na místě. K tomu se hodí pouze dodávkový automobil, který musí televizní technik zároveň řídit a za který má také plnou odpovědnost.


Autor: SNTL

Velká technická náročnost oboru vede, tak jako ve všech ostatních oborech výroby i služeb, k nutné specializaci, která se bude v budoucnu neustále stupňovat, a to jak u prací v dílně, tak při opravách v bytě zákazníka.

Jak to dělají v SSSR a v kapitalistických zemích?

Specializace, nezbytné skladové zásoby jednoúčelových náhradních dílů a potřebné vybavení množstvím měřících přístrojů vyžadují, aby televizní opravy byly svěřeny pouze specializovaným podnikům obhospodařujícím co největší oblast. Má-li být provoz opravny televizorů za těchto předpokladů hospodářsky únosný, musí opravna obhospodařovat oblast, v níž je nejméně 18 000 televizních přijímačů. Tak tomu je například v SSSR, kde opravy televizorů zajišťuje organizace GASRADIOTRAST. V kapitalistických státech jsou opravny součástí prodejen televizorů. Tyto opravny, i když jsou rozpočtově pasivní, zajišťují prodej výrobků tím, že pečují o spokojenost zákazníků.

CIF17

Školení televizních techniků v ČSSR provádějí dnes krajští instruktoři, tito instruktoři se školí čtvrtletně v celostátních kurzech, kde se seznamují se všemi novinkami.


Autor: SNTL

Opravy může samostatně provádět pouze technik, který složil úspěšně celostátní kvalifikační zkoušky. Zákazníkovi se takový technik prokáže opravářským průkazem. Při opravě se technik řídí „Směrnicemi pro provádění oprav televizorů“, které jsou schváleny všemi zúčastněnými úřady a ministerstvy a mají celostátní platnost.

Kniha Rádce televizního opraváře sehrála podle názoru relevantních odborníků zásadní roli v rozvoji televizního vysílání v Čekoslovensku. Její autor Milan Český si uvědomil, že přelomová technika se nemůže prosadit bez patřičného zázemí. Z pozice outsidera (degradovaný důstojník propuštěný z vazby ve hradčanském Domečku) se mu podařilo iniciovat vznik servisní organizace Kovoslužba a zároveň si jasně uvědomoval, že ta bez zapojení kutilského zázemí nemusí ani zdaleka stačit. Rádce byl proto koncipován jako kutilsky použitelný manuál pro servisní organizaci a na knize vyrostlo mnoho odborníků několika generací.

Vezmeme-li v potaz ročník vzniku, tak lze jen těžko docenit, že úlitba režimu v úvodu knihy je zcela minimální a neuráží. Rádce prošlapal cestu dalším knihám o anténní technice a o příjmu rozhlasu a televize, které se staly, mimo jiné, manuálem pro dálkový příjem německé a rakouské televize na velké části území tehdejší ČSSR. Jejich stotisícové náklady potvdily správnost této cesty.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 12. 2016 0:25

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+