Více

Historické okénko: Dějiny satelitního vysílání ve světě do roku 1987

UVNITŘ VIDEO & GALERIE – Dnešní historické okénko se bude věnovat satelitnímu vysílání od počátků raketové techniky přes střely V2 a družici Sputnik až po družice Intelsat.

Následující řádky pocházejí z knihy Jiřího Segera nazvané Jak se lidé dorozumívali, kterou v oblíbené kapesní edici OKO vydalo v roce 1987 pražské nakladatelství Albatros. Satelitnímu vysílání se autor věnuje až na samotném závěru knihy v kapitole nazvané Telekomunikační družice.


Autor: Albatros

Obal knihy Jiřího Segera nazvané Jak se lidé dorozumívali, která se věnuje historii telekomunikační techniky.

Zásadní data pro vývoj telekomunikačních družic

  • První umělou družicí Země byl sovětský Sputnik, vypuštěný 4. října 1957.
  • První telekomunikační družicí (pasivní) byl americký balónový satelit Echo, vynesený na oběžnou dráhu 10. července 1960.
  • První aktivní telekomunikační družicí byl americký Courier 1B, vypuštěný 4. října 1960.
  • První civilní telekomunikační družicí byla americká Telstar, uvedená do provozu 10. července 1962.
  • Televizní přenos přes družici Telstar se uskutečnil poprvé 11. července 1962. Signály byly vysílány z Andoveru v americkém státe Maine a přijímány stanicemi Pleumeur-Bodou ve Francii a Goonhilly Downs v Británii.
  • První synchronní geostacionární družicí se stal 14. února 1963 americký Syncom, avšak fungoval pouhých dvacet sekund. Syncom 2 už pracoval bez závad.
  • První komerční geostacionární družicí byl Early Bird, vyrobený americkou firmou Hughes Aircraft. Na oběžnou dráhu byl umístěn 6. dubna 1965.
  • Největší a nejznámější mezinárodní společnost pro provozování soustavy kosmických telekomunikací Intelsat (nyní ITSO – International Telecommunication Satelite Organization) byla založena 20. srpna 1964 ve Washingtonu.
  • Mezinárodní organizace Intersputnik byla založena 15. listopadu 1971 v Moskvě.
  • Československo se zapojilo do organizace Intersputnik 12. července 1972.
  • Československá pozemská stanice družicových spojů byla slavnostně otevřena 30. dubna 1974.

Od rachejtlí na práh kosmu

Rakety plněné střelným prachem vypouštěli při ohňostrojích Číňané již od roku 970, avšak na myšlenku využít reaktivního pohonu ke konstrukci tělesa, které by bylo s to překonat zemskou přitažlivost a stalo se kosmickým korábem, připadl až v roce 1898 učitel kalužského újezdního učiliště Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857–1935). Svými pracemi se tento chudobný a téměř hluchý učenec proslavil do té míry, že je nazýván otcem kosmonautiky.

Segerovo kategorické tvrzení je poněkud v rozporu se známou historkou o „prvním čínském kosmonautovi“ jménem Wan Hu, který se pokusil vzlétnou ke hvězdám na raketovém křesle. Jeho případu se věnoval mimo jiné i jeden díl Krotitelů mýtů.

O podmínkách, za nichž tento velikán v carském Rusku pracoval, napsal v roce 1897 náš časopis Epocha toto: Onehdy ho navštívil zpravodaj kalužského věstníku. Byl pohledem na dílnu a rodinu Ciolkovského velice sklíčen. Spatřil malý pokoj, v něm velkou rodinu, muže, ženu, děti, bída a zase bída na všech stranách se prodírala ven. Uprostřed světnice byly různé modely. Ciolkovskij vypravoval, že je hotov všechno snášeti, jen kdyby mu poskytnuta byla možnost a příležitost pracovati na rozvoji svých myšlenek a plánů a na prospěch jich provedení. Nejvíce prý se leká svého samotářství, bídy a umlčování. Trudný to obrázek ze života chuďasa.

Konstrukcí raket se zabývala i řada dalších vědců. Ve Spojených státech to byl například Robert Hutchings Goddard (1882–1945), v Německu Hermmann Julius Oberth a v Sovětském svazu navázal na Ciolkovského dílo Michail Klavdijevič Tichonravov (1900–1974), jehož raketa GIRD-09 vypuštěná 17. srpna 1933 a poprvé poháněná směsí pevného a kapalného paliva dosáhla výšky 400 metrů.

Myšlenkou raketové pošty se horlivě zabýval od roku 1928 ve Štýrsku rakouský inženýr Friedrich Schmiedl. Podařilo se mu vyslat do tří okolních obcí 24 raket se šesti tisíci dopisy, a aby získal peníze na další pokusy, opatřoval je vlastními poštovními známkami rakouské raketové letecké pošty. Když ho v roce 1935 začali obtěžovat němečtí špióni, Schmiedl své celoživotní dílo z obavy před jeho zneužitím zničil.

Jako střel bylo raket poprvé použito již v roce 1766, kdy indický princ Hajda Alí vyzbrojil oddíl dvanácti set mužů raketovými zbraněmi s dostřelem jeden a půl kilometru a později způsobil Britům těžkou porážku u Guntúru. Obávanou zbraní se staly rakety až ve druhé světové válce. V roce 1941 byly proti wehrmachtu a jednotkám SS nasazeny famózní sovětské kaťuše a od roku 1942 začaly na Londýn a jiná města v Británii dopadat smrtonosné střely V1 (Vergeltungswaffe – odvetná zbraň č. 1) a V2 s doletem 200 a 320 kilometrů.


Autor: Wikimedia

Německá vojenská raketa V2 – na britská města jich bylo za druhé světové války odpáleno 1100.

Na jejich konstrukci se významně podílel Oberthův žák, od roku 1937 jeden z vedoucích pracovníků německého výzkumného raketového střediska v Peenemünde na poloostrově Usedom v Baltském moři, Wernher von Braun (1912–1977). Mnohé součásti vyráběli vězni v koncentračních táborech.

Dne 11. října 1948 překročila americká raketa Pioneer 1 výšku sto kilometrů a na práh kosmu – do výšky čtyři sta kilometrů – se poprvé dostala v roce 1949 raketa WAC Corporal, rovněž americké výroby.

Kolem světa za 95 minut

O stavbě umělé družice bylo rozhodnuto v Sovětském svazu 30. ledna 1956 a odpovědnost za kouli, která měla být prvním souputníkem Země vyrobeným lidskou rukou, nesl náměstek vynikajícího konstruktéra a organizátora sovětské kosmonautiky Sergeje Pavloviče Koroljova (1907–1966). Dne 3. srpna 1957 byla z tehdy ještě nedostavěného a nepojmenovaného kosmodromu u městeček Leninsk a Tjuratam vypuštěna první Koroljovova mezikontinentální raketa R-7 a dalo se tedy předvídat, že start další, která už možná vynese družici, nedá na sebe dlouho čekat.

Přišlo to 4. října 1957 ve 20 hodin 20 minut a 4 sekundy středoevropského času. Z trysek obří rakety vyšlehly plameny jako z dvacetihlavé dračí tlamy, oheň a kouř zahalily startovací plochu, gigant se za ohlušujícího rachotu odpoutal od země a zmizel v oblacích.

V noci vydala agentura Tass tuto zprávu: Dne 4. října byla v Sovětském svazu úspěšně vypuštěna první umělá družice Země. Podle předběžných údajů dodala nosná raketa družici nutnou rychlost 8000 metrů za sekundu. Umělá družice nyní obíhá kolem Země po eliptické dráze a její let je možno pozorovat v paprscích vycházejícího a zapadajícího Slunce pomocí nejjednodušších optických přístrojů. Podle výpočtů, které se zpřesňují na základě přímého pozorování, bude se družice pohybovat ve výši až 900 kilometrů nad povrchem Země. Doba jednoho obletu bude 1 hodina a 35 minut.


Autor: Wikimedia

První umělá družice Země – sovětský Sputnik.

Ve zprávě se dále uvádělo, že družice má tvar koule o průměru 56 centimetrů a že váží 83,6 kilogramu. Sputnik tedy zakroužil kolem „modré planety“ a chronometry začaly odpočítávat první hodiny kosmické éry lidstva.

Dne 3. listopadu vzlétl Sputnik 2 s prvním kosmickým cestovatelem – polárním psem Lajkou – a 31. ledna následujícího roku vypustili umělou družici také Američané. Dostala název Explorer a měla hmotnost 14 kilogramů. Dne 17. března ji následoval Vanguard a 26. března Explorer 3.

Zatímco Vanguard měl hmotnost pouhých 1,47 kilogramu a přirovnával se s jistou dávkou ironie k pomeranči, Sputnik 3, který odstartoval z kosmodromu Bajkonur 15. května 1958, znovu překvapil – měl hmotnost 1327 kilogramů a užitečné zatížení ve formě vědeckých přístrojů 968 kilogramů.

Sovětská Kosmická loď 1, vyslaná na oběžnou dráhu přesně o dva roky později, měla hmotnost 4540 kilogramů včetně atrapy pilota, a když se „posádka“ Kosmické lodi 2, psi Strelka a Bělka, vrátila po osmnácti obletech 29. srpna 1960 živa a zdráva šťastně na Zemi (jak se ostatně mohli na vlastní oči přesvědčit i televizní diváci), dalo se předvídat, že kolem naší planety prolétne co nevidět také člověk.

ROZHLASOVÁ REPORTÁŽ Z PRAŽSKÉ NÁVŠTĚVY JURIJE GAGARINA

Ale když ta zpráva sovětské tiskové kanceláře přišla, přece jen svět ohromila: V Sovětském svazu byla 12. dubna 1961 vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země první kosmická loď Vostok s člověkem na palubě. Kosmonautem pilotem byl občan Svazu sovětských socialistických republik letec major Jurij Alexejevič Gagarin.

Přes nesnáze ke hvězdám

Je středa 16. července 1969 a Američané chystají kousek vskutku husarský. V hlavním sále řídícího střediska sledují desítky mužů sloupce údajů objevujících se na displejích. V poslední řadě pultů, mezi nejvyšší představitele NASA (National Aeronautics and Space Administration – federální úřad pro letectví a kosmický výzkum), usedá i vedoucí projektu Apollo, šéf startovního týmu a ředitel Marshallova kosmického střediska v Huntsvillu, nositel Hitlerova Rytířského kříže s meči i nejvyššího amerického civilního vyznamenání, Wernher von Braun, geniální konstruktér raket V2 (jejichž jedinou vadou prý bylo, že přistávaly na nesprávné planetě) a Saturn 5 (jejichž hlavní předností je, že dolétnou k Měsíci).


Autor: Wikimedia

Wernher von Braun v civilu obklopen uniformovanými příslušníky ozbrojených sil Hitlerovy Třetí říše.

Do nitra kosmické lodi Apollo 11, zkonstruované Maximem A. Fagetem, vstupují astronauti Neil A. Armstrong, Edwin A. Aldrin a Michael Collins, probíhají poslední zkoušky, končí odpočítávání času se záporným znaménkem a ve 13:32 hodin východoamerického času Apollo o hmotnosti 310 tun úspěšně startuje.

V neděli 20. července Armstrong s Aldrinem přecházejí do lunárního modulu Eagle (Orel), ten se odděluje od Apolla přesně tak, jak to navrhl autor způsobu letu John C. Houbolt, a ve 21 hodin 17 minut a 41 sekund měkce dosedá mezi měsíční krátery.

V pondělí krátce před třetí hodinou ranní, tři čtvrtě miliardy pozemšťanů spatřuje na obrazovkách svých televizorů místo přistání stejně zřetelně jako třeba trávník na hřišti oblíbeného fotbalového klubu, Armstronga, jak se chystá sestoupit ze žebříku a šlápnout do měsíčního prachu, i ten jeho pro člověka malý krok, který byl pro lidstvo velkým skokem.

Svět žasne (má proč) a von Braun přijímá gratulace ze všech stran. Prostí lidé nevědí, kdo je ministrem zahraničí, ale všem je známo, že astronauty na posílá na Měsíc von Braun, píše americký tisk. „Německý vědec“, dodávají někteří novináři nezapomínající na Peenemünde a na Braunovu nevšímavost k poměrům v nacistických táborech smrti, kam často zajížděl na kontrolu výroby součástí raket.

Dne 14. listopadu 1969 zamířilo k Měsíci Apollo 12 (mise Apollo 13 se pro poruchu vrátila, další až po Apollo 17 byly úspěšné), 10. listopadu 1970 zahájila svůj let sovětská Luna 17 a vysadila na Měsíci elektromobil Lunochod, 28. května 1971 se vznesla další sovětská raketa Proton se sondou Mars 3 a na povrch „červené planety“ dopadlo bez poškození pouzdro s vědeckými přístroji, následovaly lety automatických sond k Jupiteru a k dalším oběžnicím. Per aspera ad astra – přes nesnáze ke hvězdám.


Autor: Wikimedia

Sovětská družice Kosmos 133, vypuštěná v listopadu 1966 bez posádky.

Dne 15. července 1975 byl zahájen společný let Sojuz-Apollo, během něhož se obě lodi spojily a jejich posádky se navzájem navštívily. V témže roce označila UNESCO za největší úspěch posledních deseti let nikoli tyto kosmické lety, ale vybudování sítě telekomunikačních družic. Okolnost, že novému sdělovacímu systému se dostalo většího ocenění než oboru, který ho umožnil vytvořit, je přinejmenším zajímavá.

Balónová ozvěna a smetiště ve vesmíru

Jakmile se lidem dařilo udílet tělesům první (7,9 km/s) a větší kosmickou rychlost, už jim nepadala zpět, neboť se stávala umělými družicemi. Téměř současně přestala být románovým výmyslem i idea, kterou v roce 1946 nastínil v jednom ze svých vědeckofantastických děl spisovatel Arthur C. Clarke, že by totiž umělých satelitů Země mohlo být využito k přenosu rádiových signálů mezi světadíly. 

Podle té odvážné myšlenky mohla jediná kosmická retranslační stanice nahradit i několik desítek pozemských a překlenout nesmírné vzdálenosti. A nejen to. Dodnes neznáme jiný přijatelný způsob, jak dopravit televizní obrázky přes oceán.


Autor: NASA

1. dubna roku 1960 byla vypuštěna meteorologická družice TIROS. Její název je zkratkou pro televizní infračervený observační satelit.

První umělou družicovou retranslační stanicí byl pouhý balón. Na oběžnou dráhu s perigeem (bod dráhy nejbližší středu Země – přízemí) 1523 kilometry a apogeem (opak perigea – odzemí) 1686 kilometrů ho vynesla raketa ze základny na mysu Canaveral dne 12. srpna 1960. Měl průměr třicet metrů, nenesl žádný koš s aparaturou a jeho název Echo výstižně vyjadřoval skutečnost, že zachycené signály pouze odrážel.


Autor: Wikimedia

Trychtýřová anténa používaná pro komunikaci s balóny Echo. Později byla využita k objevu reliktního záření, který vynesl Robertu Wilsonovi a Amo Penziasovi Nobelovu cenu.

Pokusy s Echem, i když nijak zvlášť úspěšné, ještě více podnítily zájem vojenských míst Spojených států o takzvaný projekt Needles (Jehly), známější pod názvem West Ford. Byl tak pojmenován podle přijímací stanice ve státě Massachusetts, kam měly být z Camp Parksu v Kalifornii vysílány signály pomocí rozptylu směřovaného svazku mikrovlnného záření vrstvou dipólů, vytvořenou v kosmickém prostoru po explozi schránky s obsahem kovových jehliček.

První pokus se nezdařil. Druhý, který se uskutečnil 10. května 1963, byl úspěšný. Dvacet kilogramů mědi v podobě 480 milionů vlasových drátečků o délce osmnácti milimetrů a tloušťce 0,018 milimetru vytvořilo nejdříve mrak, ten se za čtyřicet dní rozestřel v souvislý pás a dosáhlo se přenosu dálnopisu, řeči i dat v číslicové soustavě. Když proti „smetišti ve vesmíru“ protestovali astronomové z celého světa, byly experimenty s jehličkami zastaveny.


Autor: Wikimedia

Rozptylový systém West Ford.

Dne 25. ledna 1964 bylo na pouť kolem Země vysláno ještě Echo 2 o průměru jedenačtyřiceti metrů. Pokusy s tímto balónem byly sice úspěšnější, avšak další balón-ozvěna už na oběžnou dráhu nevzlétl, neboť se mezitím prosadily aktivní družice.

Družicové spoje aneb „Co Bůh stvořil“ po 119 letech

První telekomunikační družicí s přijímací a vysílací aparaturou na palubě byl americký Courier 1B. Na oběžnou dráhu se dostal již 4. října 1960, ale stal se „vojenským kurýrem“. První aktivní družice s civilním posláním se jmenovala Telstar, byla uvedena na oběžnou dráhu (perigeum 955 km, apogeum 5636 km) 11. července 1962 a při svém šestém obletu umožnila i první transatlantický televizní přenos.

Signál se vysílal z Andoveru v Maine a přijímaly jej krátce po půlnoci francouzská stanice Pleumeur-Bodou a britská Goonhilly Downs. Dne 7. května 1963 následovala Telstar 2. Obě „televizní hvězdy“ sloužily nejen k účelům televize, ale také k telefonnímu, dálnopisnému a jinému spojení mezi Spojenými státy, Evropou, Japonskem a Brazílií. Stejný účel měly dvě družice Relay, vypuštěné 13. prosince a 21. ledna 1964.

Družice Syncom, vypuštěná 14. února 1963, byla navedena na zcela zvláštní dráhu. Když dosáhla apogea ve výšce asi 36 000 kilometrů nad rovníkem, byl znovu zapálen raketový motor. Po delším manévrování a „ladění“ polohy se Syncom dostal na takzvanou geostacionární dráhu a stal se synchronní družicí.

Obyčejné družice vycházejí a zapadají, ale jestliže se těleso pohybuje souhlasně se zemskou rotací po kruhové dráze ve výši 35 786 kilometrů nad rovníkem, trvá jeho oběh čtyřiadvacet hodin a pozorujeme-li je z kteréhokoli místa na zeměkouli, zdá se, že nad ním nehybně visí. Takový objekt je nesmírně vhodný pro telekomunikaci. Stačí tři tyto synchronní družice a je „vidět“ celý svět.

Syncom se sice dostal na geostacionární oběžnou dráhu, ale fungoval jen dvacet sekund. Bez závad fungoval až Syncom 2. Když si 23. srpna 1963 poprvé zatelefonoval přes tuto družici prezident John F. Kennedy, použil Morseových slov – Whah hath God wrought. První komerční stacionární družicí zapojenou do veřejné telefonní sítě bylo Ranní ptáče (Early Bird), které vzlétlo k obloze 6. dubna 1963. Jeho kapacita činila 240 telefonních okruhů.

První sovětskou telekomunikační družicí se stal 23. dubna 1965 satelit Molnija. Z těchto družic, létajících ve vhodném časovém sledu po velmi protáhlé eliptické dráze, byla vytvořena první vnitrostátní sdělovací síť Orbita, která umožnila bez stavby nákladných radioreléových spojů v nehostinných krajích rychlé rozšíření televize do Střední Asie, na Dálný Východ i vysoko na sever. Již v roce 1967 bylo v provozu dvacet pozemských stanic pro příjem z družic s televizními vysílači pro třicet milionů obyvatel.


Autor: Wikimedia

Přijímací stanice družicových spojů u bavorského Raistingu, která v někdejším SRN zahájila provoz v roce 1964. O jedenáct let později vydala německá pošta speciální známku, na pravé straně pak historický obrázek z citované knihy
(klikněte pro zvětšení).

V roce 1975 už létala v kosmickém prostoru celá plejáda telekomunikačních družic – jen Sovětský svaz a Spojené státy jich vypustily před padesát – a vznikly různé mezinárodní organizace, které sdružují finanční prostředky a hospodaří s výnosy z pronájmu sdělovacích kanálů. Kosmická telekomunikace je totiž nesmírně nákladnou záležitostí, kterou si každý stát nemůže dovolit. Družice Intelsat IV přišla například na 24 milionů dolarů.

V Kanadě se ustavila organizace Telesat, jejíž družice Anik slouží zejména k distribuci televizních signálů po celém území rozlehlého státu, společnost Alascom působí na Aljašce, družice Westar, Comstar a Starcom zajišťují vnitrostátní telekomunikační služby ve Spojených státech.


Autor: Wikimedia

Série satelitů Intelsat vyráběných firmou Hughes Aircraft. Zprava je to Intelsat I, Intelsat II, Intelsat IV, Intelsat VI. Kromě prvního modelu se na všech podílela i firma Alcatel Espace.

Také Indie využila zapůjčené družice k televiznímu vysílání. Dne 8. července 1976 byla vypuštěna první z družic Palapa (název pochází od pochutiny z kokosu a palmového cukru a podle legendy symbolizuje jednotu indonéského lidu), aby zajistila telefonní spojení a televizní vysílání pro 120 milionů obyvatel zhruba pěti tisícovek ostrovů Indonésie, a následovaly i následují další družice. Intelsat V je například už družicí páté generace a má kapacitu dvanáct tisíc telefonních a dva televizní kanály. Dnes telekomunikační družice zajišťují přes devadesát procent mezikontinentálních telefonních hovorů.

Kabelová televize

Synchronní družice mohou signály nejen přenášet, ale také rovnou vysílat. Vysílač s anténou ve výšce 36 000 kilometrů ozáří téměř polovinu zeměkoule a zdálo by se tedy, že takové vysílací družice jsou ideálním prostředkem k šíření kontinentálního, ne-li celosvětového televizního programu.

Jenomže všechno má svůj háček a tato lákavá možnost jich má hned několik: časový, jazykový, technický, obchodní a v neposlední řadě i politický. A tak vyhlídka na vysílání několika národních programů z jedné družice je reálnější. I v tomto směru znamenají družice značný pokrok, avšak nelze přehlížet skutečnost, že z hlediska „doručování televize do domu“ jsou výhodnější kabelové rozvody.

V roce 1954 si majitel obchodu s elektrickými spotřebiči v pensylvánském Lansfordu Robert Tarlton dlouho lámal hlavu nad problémem, jak se zbavit televizorů, které mu ležely na skladě, protože příjem programů z Philadelphie nestál za nic. Vysílač byl sice na dosah, ale rádiovým vlnám stále v cestě neproniknutelná bariéra v podobě vrchu. Tarlton posléze postavil na vrcholku kopce přijímací anténu, signál svedl dolů do městečka kabelem a vyzval obyvatele, aby své přijímače k jeho zařízení připojili.

Jestli to byl opravdu zrovna Tarlton, kdo vynalezl „televizi po drátě“, není podstatné. Důležité je však to, že se tento způsob distribuce (a nejen televize) ujal, osvědčil a rozšířil.

V současné době existují dva systémy kabelové televize. První způsop je jakási společná anténa velkého rozsahu, zakládá se na schopnosti souosého kabelu přenést poměrně široké pásmo kmitočtů a může účastníkům vzdáleným až deset kilometrů od antény a příslušné ústředny, to jest v oblasti o rozloze přes tři sta čtverečních kilometrů, přinášet současně tolik televizních programů, kolik jich v I. až III. televizním pásmu obsáhne kanálový volič televizorů, tedy zpravidla dvanáct.

Druhý systém předpokládá, že „pouhých“ dvanáct programů nestačí nasytit hladového televizního diváka lačnícího i po dalších spojových službách, a že se tedy vyplatí spojit ho s ústřednou vlastním vedením. Účastník má sice k dispozici vždy pouze jediný program, ale zato má u televizoru číselnici jako u telefonu a může si vytočit jednu ze šestatřiceti nebo i více nabídek ústředny.


Autor: Wikimedia

Zapojení kabelové televize.

Systém využívá jak programů veřejné televize, tak pořadů, které z videorekordérů nebo jiných vlastních zdrojů nabízí ústředna, a může být snadno doplněn i zařízením pro příjem vysílání z družic.

Budoucnost telekomunikací tedy patří družicím a kabelům. Ale ne těm kovovým. V příštích letech se už nebudou pochovávat do země tuny mědi, dnes strategického materiálu, neboť její místo zaujme sklo a jiné světlovodné látky. Nový obor sdělovací techniky, optoelektrika, vznikl sice poměrně nedávno, ale už dnes zpívají kratší metalická vedení svou labutí píseň.


Autor: Albatros

Elektrooptické a optoelektrické měniče (vlevo) a světlovodný kabel (vpravo).

Dnešní sdělovací technika dokáže pravé divy a lze stěží odhadnout, čeho dosáhne lidský um v budoucnosti. O prognózu se pokusil jeden vedoucí pracovník Bell Telephone Laboratories: Z kapsy vyjmete přístroj velikosti kapesních hodinek a vyvolíte číslo žádané osoby, která může být kdekoli na světě. Jestliže se neozve, budete vědět bezpečně, že je mrtva.

Půjde však o to, aby všechny ty současné i budoucí zázraky techniky sloužily jen dobru a ve prospěch všeho lidstva a nikdy se neproměnily v nástroje zla, jak nabádal již vynálezce telegrafu Samuel Morse, který sám vydal několik pamfletů proti evropskému despotismu.

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+