Více

Financování České televize: kam ty peníze mizí?

Diskuse o financích veřejnoprávní televize jsou bezpochyby mediálním evergreenem. Na druhou stranu je skutečností, že reálné a ověřené komplexní ekonomické informace o nákladech televize veřejné služby laickou ani odbornou veřejnost příliš nezajímají. A neplatí to jen pro televizi veřejné služby. Přesto nelze ponechat nezodpovězenou stále se opakující otázku, co se s vybranými penězi vlastně děje. Jistě všichni znají z internetových diskusí dost často vyslovovaný názor : „.. co nám to za ty nekřesťanské peníze vysílají, samé reprízy, sedm miliard prožírají a výsledek žádný …“.

Tak jak je to vlastně s těmi miliardami je? Můžeme si to ukázat na výsledcích ČT z roku 2009. Česká televize hospodařila vyrovnaně a její příjmy a náklady dosáhly 6 925 930 tis. Kč.

Při pohledu z venku se jaksi automaticky předpokládá, že všechny tyto prostředky jsou určeny na pořady. Skutečnost je samozřejmě jiná. ČT není grantovou agenturou, která vybere peníze a předá je tvůrcům k volnému použití. Je to firma. Sice nekomerční, ustavená podle zákona, ale přesto firma. A jako každá jiná má sadu různých, z venku nepříliš viditelných nákladů-režií, které s hlavní činností samozřejmě souvisejí. Pro základní ilustraci peněžních toků začněme otázkou, kdo a jak finanční zdroje z ČT získává, jak se rozdělují? Hlavní oblasti, kam plynou, jsou na grafu č. 1.

Pavel Hanuš - graf 1

Stát nepřispívá, stát si bere

První ve frontě stojí stát. Ten činnost ČT nijak nedotuje. Ze státního rozpočtu neplyne směrem k ČT ani koruna, ale naopak do státního rozpočtu přitéká z ČT ročně 17 % financí ČT prostřednictvím daní, odvodů a v roce 2009 také výdajů na digitalizaci podle zákona 304 /2007 sb. Hlavní položkou je zde DPH a zákonné odvody ke mzdám.

ČT je sice z pohledu produkce pořadů výrobní firma, a tak by měla mít možnost uplatňovat odpočet DPH. Zákon ale říká něco jiného, a tak má ČT možnost uplatnit odpočet jen v procentuálním objemu odpovídajícímu komerční činnosti. Ta neustále klesá a díky tomu klesá i procento pro uplatnění odpočtu DPH. Ještě v roce 2005 byl koeficient odpočtu 0,34. Po ukončení vysílání reklamy už bude pouze 0,06 a celkový odvod bude zhruba třikrát větší, než byl v roce 2004. DPH zvyšuje náklady na výrobu pořadů ve srovnání s komerčními televizemi, které samozřejmě uplatňují stoprocentní odpočet DPH. Pokud bychom vzali navíc v úvahu, že i zaměstnanci platí ze svých příjmů zákonné odvody státu, pak získává státní kasa z ČT takřka 1,5 mld. Kč.

Pavel Hanuš 200

Televize a finance: o peníze jde vždy „až“ na prvním místě

Televizi rozumí každý, kdo usedne před obrazovku. A její financování? Jednoduchá odpověď. Komerční televize žije z reklamy a veřejná z poplatků, specifické daně. Přesto, že je vše zdánlivě jasné, diskuse na téma peníze v mediích jsou stále častější. Zejména diskuse o financování veřejných medií, o jejich postavení v nově se tvořícím digitálním prostředí, o rozsahu služeb, které má poskytovat, se valí Evropou jako povodňová vlna. Je součástí masivních změn vyvolaných digitalizací, píše v prvním díle miniseriálu o financování televizí veřejné služby pro DigiZone.cz Pavel Hanuš, vedoucí projektu digitalizace České televize.

Mzdy

Další významnou nákladovou položkou jsou mzdy zaměstnanců. Činí 18 % z celkových nákladů ČT. (V běžných ekonomických statistikách se uvádějí osobní náklady, což jsou mzdy a zákonné odvody ke mzdám. V tomto přehledu jsou již započteny do odvodů státu a zmíněných 18 % jsou tedy jen vlastní hrubé mzdy zaměstnanců. Pokud bychom vzali v úvahu osobní náklady jako celek, činily by 23,5% z celkových nákladů ČT). Většinou se jedná se o mzdy zaměstnanců, kteří pracují na výrobě pořadů, zabezpečují vysílání anebo se podílejí na činnostech, které s výrobou a vysíláním souvisejí.

ČT je často kritizována za přezaměstnanost. Je to samozřejmě věc názoru a ČT bude muset v následujících letech bezpochyby kromě jiného snižovat i mzdové náklady. Nicméně z mezinárodních srovnání vyplývá, že počet zaměstnanců zhruba odpovídá objemu a struktuře původní tvorby realizované ČT jako producentem pořadů. Přímo na produkci, anebo chcete-li, na výrobu pořadů, je vázáno zhruba 64% osobních nákladů ČT.

Nejjednodušší cesta ke snížení počtu zaměstnanců vede přes změnu objemu a struktury původní tvorby. Více nakupované tvorby (většinou zahraniční!) a méně té původní, specificky české. Je si však třeba uvědomit, že takové opatření by se mohlo dostat do rozporu s některými současnými zákonnými povinnostmi ČT. Zákon totiž předpokládá služby v oblastech, které jsou nákladově i personálně náročné, u nichž výdaje trvale rostou, a které navíc diváci podle všech dostupných průzkumů od ČT očekávají – například prakticky veškerá hraná tvorba anebo tvorba pro děti.

Mandatorní výdaje

To, co je pro veřejnost dokonale skryto, jsou výdaje, které lze směle označit jako mandatorní. Tvoří přitom 27% celkových výdajů. Sem patří v první řadě odpisy. Investovat na úrovni odpisů je základní povinností, pokud má být udržena technologická úroveň ČT a pokud mají být i nemovitosti ČT zachovány v provozuschopném stavu. Probíhající technologická obměna související s digitalizací je totální a zahrnuje prakticky všechny provozní oblasti. V uplynulých letech proto musel ČT investovat i nad hranici odpisů. I přesto ještě není digitalizace uvnitř ČT zcela dokončena.

Pavel Hanuš - graf 2

Dalším mandatorním výdajem jsou úhrady podle autorského zákona – poplatky kolektivním správcům autorských práva a provozovací honoráře.

Následují výdaje spojené s vybíráním a vymáháním poplatků, provizí mediální agentuře za prodej reklamního času. Patří sem i svým objemem menší položky, jako poplatek mezinárodní vysílací unii EBU a pojištění.

Významnou položkou jsou naopak náklady na distribuci a vysílání. V roce 2009, v době vrcholící digitalizace sem patřily i dodatečné náklady na výstavbu Multiplexu 1 a podporu digitalizace podle zákona 304/2007 Sb. No a ke komunikačním nákladům patří i přenosové trasy a náklady na příspěvkovou datovou síť.(viz. Graf č. 2).

Podtrženo, sečteno: ČT v roce 2009 mohla reálně vydat za konkrétní programové tituly a běžnou provozní režii jen disponibilní zůstatek., který činil 2 642 902 tisíc. Kč, což je 38 % z celkových příjmů ČT v roce 2009.

V této souvislosti si zaslouží poznámku problematika provozovacích honorářů. Veřejnost o nich totiž mnoho neví. Vyplácejí se autorům a výkonným umělcům zejména v oblasti dramatické tvorby za vysílání archivních pořadů ČT. Pokud ČT např. znovu uvede úspěšný seriál Četnické humoresky nebo Nemocnici na kraji města či jinou dramatiku, musí za každý pořad-díl vyplatit autorům a výkonným umělcům tzv. provozovací honorář. Jeho výše se odvozuje procentně od původních smluv uzavřených při výrobě. Ta nejdražší a většinou i divácky nejúspěšnější díla tak mají i nejvyšší provozovací honoráře. Vysílání dramatických pořadů z archivu tedy může být nákladově srovnatelné i s nákupem zahraničního celovečerního filmu pro prime time. Je zajímavé, že ačkoli tato praxe vychází z autorského zákona a vůči ČT jsou autoři, výkonní umělci a jejich profesní svazy velmi nesmlouvavé, v případě komerčních stanic striktní dodržovaní zákona v podobě výplaty provozovacích honorářů za každé užití díla nepožadují. Komerční televize díky tomu provozovací honoráře za každé další užití (vysílání) neplatí. Autorské svazy a kolektivní správci si dobře uvědomují, že ČT vyrábět původní tvorbu musí, zatímco komerční televize mohou. Budou ale dělat jen určitý omezený okruh původní tvorby, u něhož bude zaručena alespoň minimální návratnost vložených prostředků a tedy přiměřená divácká sledovanost. Provozovací honoráře jednoznačně navyšují už tak vysoké náklady na původní zejména dramatickou tvorbu, a tak jsou autorské svazy ke komerčním subjektům vstřícnější v zájmu zachování alespoň nějakého objemu původní tvorby. Tím, že ČT zákon nařizuje původní tvorbu podporovat a neřeší přitom nákladovou stránku takové podpory, mohou umělecké svazy a kolektivní správci vyvíjet na vedení ČT efektivní tlak. Je to jen jeden z mnoha příkladů, kdy jsou vyšší náklady ČT přímo naordinovány zákonným ustanovením.

Na výrobu pořadů jen 2 miliardy aneb mediální mystifikace

Pohled z hlediska příjemců plateb je spíše jen ilustrační a nevystihuje přesně logiku nákladů na jednotlivé činnosti. K tomu účelu sestavuje ekonomický úsek České televize každoročně, kromě výroční zprávy o hospodaření a dalších ekonomických přehledů, i ekonomický výkaz, který se nazývá „Struktura nákladů a výnosů podle činností“. Ten se zpracovává podle metodiky EBU, aby byly jednotlivé údaje mezinárodně porovnatelné. Pokud tedy opět vezmeme celkové náklady v roce 2009, pak podle této metodiky Náklady na výrobu a vysílání činily 82,17 %, 12,61 % činily Náklady servisních útvarů a zbytek, 5,22 %, jsou 0statní nevýrobní náklady ČT.

Uvedený výkaz nám poskytuje možnost podívat se s využitím metodiky EBU i na větší detail (viz. graf č.3). Pokud od sebe oddělíme náklady na výrobu a vysílání, pak náklady na výrobu resp. produkci pořadů dosahují 59,13 % celkových nákladů. V roce 2009 tato částka činila takřka 4,1 mld. Kč. Komerční média přitom tvrdošíjně omílají částku zhruba poloviční. I ta má však svůj reálný základ. Česká televize totiž pro potřeby svého rozpočtu, který předkládá Radě ČT, uvádí takzvaný „výrobní úkol“. Ten se skládá z přímých interních a externích nákladů na výrobu pořadů. A právě externí náklady (rozpočet v korunách reálně využitelných na volném trhu) se pohybují okolo dvou miliard korun a jsou předmětem různých spekulací v mediích.

Pavel Hanuš - graf 3

V roce 2009 činila výše externích nákladů na výrobu a nákup pořadů 2 067 mil. Kč. Tento objem peněz plyne z České televize směrem k externím subjektům. Jsou to prostředky, které končí na účtech osob a komerčních firem vně ČT. Autoři, scénáristé, herci, režiséři, majitelé práv, distribuční firmy i jednotlivé speciální štábní profese, či producentské firmy u externí výroby. Ti všichni jsou příjemci v součtu oněch dvou miliard.

Nicméně vyrobit pořad vyžaduje i využití vlastních kapacit české televize (studia, střižny, přenosové vozy, archiv, vysílací technika atd.) a služeb zaměstnanců, kteří je obsluhují (technici, archiváři, dramaturgové atd.). K externím nákladům se tak v rozpočtech na pořad připojují významné interní náklady, které mají své interní ocenění ( např. cena za den přenosového vozu, dva dny střižny, hodina přepisového pracoviště – vždy vyjádřeno v korunách) Významnou část výroby pořadů (nákladů pořadů) tak samozřejmě realizuje ČT těmito vlastními kapacitami. Prakticky žádný TV pořad se bez nich neobejde. Využívání vlastních kapacit, pokud jsou k dispozici, je nutností. Není možné mít volné kapacity a zároveň nakupovat ty samé služby od externích firem. Relevantní otázkou samozřejmě je, jak velké interní kapacity má ČT mít. Nicméně koncepce areálu Kavčích hor vychází z produkce pořadů ve vlastních kapacitách a nemožnost uplatnit odpočet DPH navíc externí služby jednoznačně znevýhodňuje.

Původní tvorba není zadarmo

Analýza nákladů veřejnoprávní televize jasně ukazuje, že hlavní aktivitou, která na sebe váže většinu nákladů, je produkce pořadů. Původní tvorba je pro veřejnou televizi zásadním programovým typem, protože pokrývá rozhodující část vysílací plochy. V případě ČT je to více než 70 % vysílání. V tom jsou samozřejmě zahrnuty nejen premiéry, ale i reprízy. Komerční televize naopak většinu vysílací plochy pokrývají nakupovanými pořady. Na základě neoficiální statistiky lze říci, že objem původní tvorby komerčních televizí se pohybuje v rozmezí 20 % až 30 % vysílacího času. Vzhledem k diváckým preferencím se však jedná o velmi lukrativní časy a preferované seriálové žánry v hlavním podvečerním a večerním vysílání.

Vysílatel a producent – dvě strany téže mince

Veřejná televize naplňuje dvě základní funkce, je vysílatelem a zároveň i producentem pořadů. V minulosti obě funkce splývaly. Bylo přirozené, že veřejná i komerční televize, které chtějí vysílat, musejí i vyrábět pořady. Dnes je situace jiná. Do mediálního prostředí stále častěji vstupují díky digitalizaci i „čistí“ vysílatelé. Jsou to zejména tematické televize, které jsou často součástí globálně fungujících producentských či distribučních koncernů anebo jsou to vysílatelé, kteří využívají možností současných takřka bezobslužných vysílacích technologií. Nakupují hotové pořady a ty posléze vysílají. Nemají žádnou vlastní produkci nebo nabízejí jen nízkorozpočtové studiové pořady.

Veřejné televize až dosud fungují podle klasického modelu, kdy vystupují v roli vysílatele i producenta a veřejnost tak ani tyto role nerozlišuje. Z pohledu financování a nákladů je však rozlišení na místě. Náklady pouhého vysílatele jsou nesrovnatelně niž­ší.

Produkovat původní tvorbu je náročné a nákladné. A je lhostejné, zda je původní tvorba vyráběna vlastní výrobou ČT nebo externě formou zakázek, či koprodukcí. Vždy je to ČT, která realizaci zaplatí. Takové konstatování však nepostihuje celou složitost problému. Původní tvorba je široký pojem. Zahrnuje tvorbu nízkonákladovou i extrémně drahou.

V této souvislosti se dnes často hovoří o nutnosti transparentnosti a zveřejňování nákladů. Pokud by ČT vyráběla jen ve svých vlastních kapacitách – ve vlastní výrobě, pak by to nebyl problém. ČT však spolupracuje s komerčními firmami a informace o nákladech pořadů jsou největším obchodním tajemstvím komerčních vysílatelů i jejich dodavatelských firem. Firem, které díky nevelikému českému trhu, pracují často jak pro komerční vysílatele, tak i pro ČT, je velmi mnoho. To je důvod oněch kritizovaných doložek o důvěrnosti obchodních informací v koprodukčních nebo realizačních smlouvách. Nejde jen o Českou televizi, ale i o obchodní zájmy subdodavatelských nebo dodavatelských firem. Nastavení systému a dosažení dohody nebude vůbec jednoduché.

Diskuse o financování však již živelně probíhá a bez relevantních informací to nemůže být diskuse nijak přínosná. Nutným minimem je znalost cenové relace produkce jednotlivých žánrů ve srovnání s náklady na nákup globální světové produkce. Televizní profesionálové a vůbec všichni pohybující se v audiovizi tyto relace samozřejmě dobře znají. Veřejnost však, alespoň souzeno podle různých dotazů, novinových článků a diskusí na internetu, skutečné relace nákladů nezná. Je to samozřejmě dáno i zmíněnou důvěrností informací o nákladech na výrobu a nákup pořadů.

Nákup versus produkce původní tvorby – Index nákladů

Pokud zatím nelze zveřejnit přímo náklady v korunách, můžeme si pomoci, samozřejmě se souhlasem vedení ČT, indexem nákladů (dále jen IN), jehož zveřejnění žádné smlouvy nezakazují,ale pro jeho výpočet jsou plánované náklady na výrobu pořadů ČT nutné.

Index zkonstruujeme pro tyto účely velmi jednoduše. Vhodnou porovnávací základnou jsou ceny za nákup filmu například pro sobotní večer. Jsou to ty nejnákladnější filmy a jsou nejhůře dostupné. Vezměme tedy minutové náklady na jejich nákup a porovnejme je s minutovými náklady na jednotlivé původní pořady. Index pak bude říkat, kolikrát jsou náklady na původní tvorbu v jednotlivých oblastech vyšší či nižší (pokud bude index menší než jedna) než nákup pořadu ze zahraniční distribuce, v tomto případě pro sobotní film do hlavního vysílacího času.

Jednoduché ukazatele svádí k jednoduchým soudům. Otázka nákladů na výrobu pořadů však vůbec jednoduchá není. Nejedná se o výrobu spotřební elektroniky, strojů či nábytku. Neexistují lehce ocenitelné a plánovatelné výrobní náklady. Je to tvůrčí činnost, a proto je dobré si při interpretaci výsledků uvědomit všechny souvislosti. Jednoduchým orientačním indexem, respektive jeho hodnotou, nelze plně osvětlit všechna zákoutí tak složité problematiky, jakou původní tvorba bezesporu je.

1/ Díky konstrukci indexu se porovnávají programové náklady televize. Přímé výrobní náklady pořadu určeného pro malý místní trh s tržní cenou vysílacích práv globálně distribuovaného pořadu.

2/ Původní tvorba je v případě komerčních vysílatelů především investice a návratnost se poměřuje příjmy z reklamy anebo příjmy z prodeje práv. U veřejnoprávní televize je návratnost takové programové investice až druhotnou hodnotou a je samozřejmě mizivá. Jednak vysílání reklamy dříve či později pod tlakem komerčních vysílatelů zcela zmizí z vysílání veřejných televizí včetně ČT, jednak původní tvorba není pro veřejnou televizi primárně zbožím, ale kulturním statkem. Posláním a do značné míry i důvodem existence. O návratnosti vložených prostředků, z pohledu ekonomických kriterií, nelze v případě veřejné televize mluvit vůbec. Produkce vyráběná pro potřeby tržních distribučních sítí má zcela jiné parametry než tvorba veřejné televize. Již od námětu se musí přizpůsobit požadavkům trhu, preferencím vysílatelů. Musí omezit specifické, národní či lokální prvky. Musí využívat univerzálně dobře přijímaná témata a prostředí jako jsou příběhy z nemocnic, ze soudního prostředí, ze života dispečerů letišť apod. Proto ty stále se opakující příběhy lékařů a advokátů v komerčních seriálových dílech. Požadavkům trhu se produkce přizpůsobuje nejen obsahem, ale i atraktivitou formy zpracování. Zaplatí za to sice vyššími realizačními náklady, ale ty se vracejí globálním prodejem práv, kinodistribucí, vydáváním DVD, efektivním merchandisingem a samozřejmě prodejem TV práv. Výsledné dílo je zbožím. Stejně jako televizor, automobil anebo rohlíky.

Ve veřejné televizi slučující roli vysílatele a producenta pořadů. Právě vysílání je naplňováním povinností podle zákona, proto se o pořad jako o zboží primárně nejedná. Případů kdy se jím produkt veřejné televize (jako je ČT) stane, je relativně jen málo. ČT nelze v tomto směru samozřejmě vůbec srovnávat s BBC, ARD a podobně. Tyto veřejné televize díky své finanční síle mohou fungovat i jako globální producentské firmy. Ostatně například o BBC u nás jen málokdo ví, že kromě známých volně a pozemně šířených veřejných programů, kde se reklama nevysílá (BBC ONE, BBC TWO, BBC THREE,BBC Four, BBC HD, CBBC, CBeebies,BBC News Channel, BBC Parliament), BBC provozuje nebo spolupracuje i na ryze komerčních projektech (Animal Planet, BBC Entertainment, BBC Lifestyle, BBC Amerika, UKTV Australia, BBC Kids, BBC World News, BBC Canada, BBC Knowledge, People+Art). Ostatně BBC Worldwide je typický příkladem globálně působící distribuční a producentské firmy. K nejznámějším pořadům vyvinutým a produkovaným v BBC a distribuovaným prostřednictvím BBC Worldwide patří například Lonely Planet, Dancing With the Stars (v ČT StarDance), Top Gear, přírodní vysokonákladové dokumenty nabízené pod značkou BBC Earth, seriály Robin Hood, Primeval, Spooks anebo Doctor Who. BBC se v těchto případech chová jako globální výrobce pořadů a cíleně produkuje ZBOŽÍ. Obsahově je však často určené především stanicím veřejné služby. Je to vysoce kvalitní zboží, ale vyvíjené a vyráběné pro potřeby globálního trhu. ČT nemůže vynaložit srovnatelné investice do podobné výroby. V ČR jsou takové finanční zdroje naprosto nedosažitelné. Jen pro úplnost je možno dodat, že BBC hospodaří s více jak 5 mld. EUR ročně (121 miliard Kč), zatímco celkové příjmy ČT činí jen cca 294 mil. EUR.

3/ Jedinou skutečnou výhodou původní tvorby a specifickým zhodnocením takové programové investice je opětovné uvedení pořadu. Nákladový index vyjadřuje vlastně i počet opakování nutných k dosažení stejné ekonomické efektivity jako při nákupu pořadů. Tolik kritizované reprízy jsou nevyhnutelné z hlediska zdravé ekonomiky veřejné televize. Čím kvalitnější a dražší tvorbu malá veřejná televize jako je ČT produkuje, tím častěji se musí vracet znovu na obrazovku. Každá repríza snižuje nákladový index. Pokud by ČT většinově nakupovala zahraniční pořady, mohla by reprízy omezit zcela zásadně. Pak by se ale programovou skladbou zcela přiblížila komerční televizi. Některé finančně vyčerpané veřejné televize tuto (sebezničující) cestu již nastupují.

4/ Nákladový index nic neříká o rentabilitě, vystihuje ale finanční zátěž veřejné televize. Vyjadřuje skutečně vynaložené prostředky na minutu vysílání bez započtení repríz, byť přepočtem přes náklady distribučního filmu místo korun.

5/ Nízké minutové náklady ještě neznamenají malé celkové náklady. Zejména denní formáty jsou v celku nákladné právě proto, že pokrývají ohromnou vysílací plochu. Komerční denní seriál je třeba v absolutních číslech výš než původní klasický seriál, byť jeho minutové náklady patří odhadem někam mezi skupinu C a D.

6/ Zkonstruovaný index respektive jeho hodnota platí pouze pro ČT. Jiné televize totiž nakupují pořady za podstatně jiných podmínek. ČT nesoutěží s komercí a ani nemůže, protože má na nákup podstatně méně peněz a může si vybírat až jako poslední v pořadí. Získané pořady tak nemají zásadní komerční potenciál, ale ČT se snaží, aby měly svou tvůrčí, obsahovou hodnotu. Lze říci, že díky tomu ČT nakupuje ve srovnání s komerčními televizemi laciněji, což samozřejmě diferenci mezi původní tvorbou a nákupem pořadů zvyšuje. Vzájemné relace jednotlivých typů pořadů jsou však velmi podobné.

Pavel Hanuš - graf 4

Původní tvorba není zboží z bazaru

Jak je z grafu patrné, náklady na původní tvorbu se dramaticky liší podle typu původní tvorby. V produkci ČT lze nákladově rozlišit zhruba osm okruhů pořadů:

Skupina A (INDEX- IN je větší než 100)

Pořady, resp. jejich minutové náklady, jsou zde více než stokrát vyšší než náklady sobotního „prime time“ filmu. Jedná se zejména o pohádky, velká dobová dramata. Prostě všechna díla vyžadující náročné natáčení, bohatou výpravu (rekvizity, kostýmy) a triky. Vysoký počet exteriérů, složité studiové natáčení. Účastní se ho velké štáby, kompars a trvá relativně hodně natáčecích dnů. V produkci ČT se typicky jedná např. o vánoční pohádku.

Skupina B (IN je v intervalu 61 až 100)

Má velmi blízko ke skupině A. Také se jedná o dramatická díla. Většinou dobová. I zde je potřebná bohatá výprava, exteriéry i studia. Patří sem i náročná seriálová tvorba a koprodukční filmy. Z tvorby ČT je to například seriál Zdivočelá země či v minulosti Četnické humoresky, koprodukční filmy Tři sezóny v pekle a Protektor, solitérní dramatika jako jsou adaptace Čapkových povídek, či nedávno uváděný Doktor pro zvláštní účely.

Skupina C (IN je v intervalu 31 až 60)

Je dominantně nízkonákladová dramatická tvorba. Solitérní dramatické pořady i seriály. Patří sem ale i velké zábavné sériové pořady a také animované večerníčky. Jako příklad mohou posloužit seriály Cukrárna a Vyprávěj anebo solitérní dramatika Trapasy. Kromě dramatické tvorby zde mohou být i velké závabní pořady jako je Star Dance.

Skupina D (IN je v intervalu 11 až 30)

Je skupinou zábavných pořadů a eventů. Jako „Eventy“ se označují přenosy z předávání různých cen, charitativní akce a podobně. Jako příklad může sloužit TýTý, Manéž Bolka Polívky. Patří sem, ale i rozsáhlé projekty z oblasti dokumentu. Zejména sběrné dokumenty.

Skupina E (IN je v intervalu 6 až 10)

Je první skupinou, u které lze, při potřebném počtu repríz, hovořit o srovnatelné finanční náročnosti jako v případě prime time filmu. Částečně se překrývá se skupinou F a patří sem jednoznačně autorské české dokumenty, a to jak velké společenské dokumenty, tak i koprodukční dokumenty.

Skupina F (IN je v intervalu 1 až 5)

Skupina F je skupinou pořadů, které lze v některých případech reprízovat, a jsou tedy pro televizi většinou rentabilní. Pokud lze vůbec takový termín ve spojení s veřejnou televizí použít. Sem patří talkshow jako je Všechnopárty či Na plovárně, magazíny jako je například pořad Kluci v akci. Patří sem i publicistické a investigativní pořady – Černé ovce a Reportéři ČT, velké sportovní přenosy, záznamy divadelních představení, Pražské jaro, magazíny věnující se menšinám a subkultuře jako je například Kosmopolis.

Skupina G (IN je menší než 1)

Skupina G je výjimečná tím, že její náklady jsou stejné anebo menší než minutové náklady prime time filmu. Patří sem malé sportovní přenosy, studiové pořady jakými jsou studio Buly či Fotbal, Krásné ztráty, Sama doma. Dále zpravodajské a publicistické pořady – Události, Události komentáře, Hyde park.

Jedna skupina na grafu chybí. Byla by hrubým odhadem nákladově někde mezi C a D a obsahovala by nízkorozpočtové nekonečné seriály, tak jak je produkují komerční televize. Tento typ pořadů nelze v portfoliu ČT nalézt. Jsou to pořady vyráběné průmyslovým způsobem. To vůbec neznamená, že se jedná o nějaký pokleslý žánr a že je jejich tvorba jednoduchá a nepotřebuje profesionalitu scénáristů, dramaturgů a všech, kteří je vyrábějí. Vůbec ne. Zprůmyslnění produkce naopak profesionalitu jednoznačně vyžaduje. Jako formát je to však typický příklad audiovizuálního zboží a jak již bylo řečeno, základním posláním veřejné televize by rozhodně neměla být výroba tržního produktu.

Mimochodem, z chování komerčních stanic je patrné, že rozdělení pořadů do skupin je více méně obecně platné. V současné situaci u nich můžeme pozorovat zřetelný příklon k nákladově nižším a divácky atraktivním pořadům ve skupinách D, E, F a G. A sázka na bulvární zpravodajství, jehož efektivita je v podání komerčních stanic excelentní, je toho zřetelným potvrzením. A potvrzuje to i citát šéfa TV NOVA – kombinace zábavy a zpravodajství jako hlavní cesta plnoformátové komerční stanice v současné ekonomické situaci.

Nákladná původní dramatická tvorba je úkolem pro veřejnou televizi

Při znalosti nákladového rozdělení původní tvorby lze vcelku jednoznačně ukázat, které typy pořadů jsou dominantní pro komerční televize a které pro veřejné, včetně ČT.

Pro financování veřejných televizí je nepříjemným faktem, že profilové a nejvíce úspěšné pořady většinou patří do skupin A, B a C. Jsou to skupiny, ve kterých dominuje původní dramatická tvorba a kde jsou náklady nejvyšší.

Ve skupinách A, B, C jsou v plánu výroby pořadů České televize jen dva pořady, které nepatří do televizní dramatiky. Je to zábavná soutěžní show StarDance podle licence BBC a Silvestr 2011. Pokud je pro potřeby analýzy přesuneme do skupiny D, kde je většina zábavných pořadů, dostáváme obraz o rozložení nákladů na výrobu pořadů (pořady vyráběné většinou v roce 2011 anebo dokončované z roku 2010 a 2009 – viz. graf).

Pavel Hanuš - graf 5

Jasně dominují náklady na původní dramatickou tvorbu. Představují však pouhých 171 hodin premiérového vysílání. Zároveň je zřejmé, že často skloňovaná podpora zábavy neodpovídá, minimálně z pohledu nákladů, realitě. Náklady na výrobu zábavných pořadů jsou rozhodně menším problémem než náklady na nákup sportovních práv v rozsahu, jenž požaduje zákon o ČT.

Z grafu rozvržení celkových výrobních nákladů na jednotlivé programové okruhy v roce 2011 (viz níže – pořady vyráběné v roce 2011, v některých případech s předvýrobou v předcházejících letech) je vidět, že kromě vlastních výrobních nákladů zahrnují rovněž nákup licencí a vysílacích práv. Zatímco náklady na výrobu pořadů ČT 1 tvoří dominantně původní tvorba, v případě ČT 4 je tomu jinak. Výrobně je sportovní kanál efektivní, maximálně využívá přenosové kapacity ČT a navíc umožňuje v maximální možné míře využívat vysílací práva, která ČT nakupuje v souladu s požadavky zákona o ČT. Je třeba zdůraznit, že jejich nákup není vázán na existenci ČT4. V éře analogového vysílání se takové sportovní události vysílaly na ČT 2. Přesto je otázka práv stejně žhavým tématem jako původní tvorba. V posledních dvou letech je patrný tlak na růst cen vysílacích práv. Dá se předpokládat, že některé sportovní události již v budoucnu ČT zřejmě vysílat nebude. Další navyšování rozpočtu ČT 4 není při stagnujících příjmech možné. Liga mistrů, mistrovství světa a Evropy v kopané a po ukončení distribuce práv EBU možná i Olympijské hry, to vše jsou akce, kde se dá očekávat se vstupem komerce raketový růst cen. Volné vysílání těchto událostí je pro občany České republiky ohroženo. (pozn.: ve sloupcích ČT jsou náklady na výrobu a nákup licencí-pořadů, které nelze jednoznačně a výhradně přiřadit určitému vysílacímu okruhu)

Pavel Hanuš - graf 6

Jak dál?

Na rozdíl od vysílacích práv je řešení otázky původní tvorby plně v rukách ČT. Musí si zvolit, jakou cestou se v následujících letech vydá. Zároveň přitom musí kousnout do kyselého jablka a jasně deklarovat, že současný objem, struktura a typové zaměření původní tvorby není dlouhodobě udržitelné.

První možností je cesta, kterou nastiňuje pro BBC její generální ředitel Mark Thompson. Snížit objem původní tvorby, zaměřit se na kvalitu a dlouhodobou použitelnost díla. To vše jsou atributy audiovizuálního díla určeného pro trh. Zvýší se sice náklady na jednotku produkce, ale zároveň se zvýší i tržní a vysílací potenciál pořadu. Realizovat podobný program znamená hrát roli silného a pokud možno globálního producenta pořadů. Vyjít vstříc vlně zájmu o kvalitní dramatický programový obsah.

Cesta ředitele BBC je však v případě ČT cestou ekonomických rizik. ČT totiž rozhodně není svými disponibilními zdroji televizí producentskou. Jak je patrné z Evropského srovnání, patří ČT do skupiny televizí, které musí pracovat s omezenými zdroji a jejichž producentská schopnost bude v budoucnu ohrožena. To je tvrdá skutečnost. ČT navíc nemá vyřešeno trvale udržitelné financování. Jsou zde i nejistoty spojené s růstem DPH, s legislativními změnami v oblasti veřejných služeb a tlakem na změnu systému financování. Rostou ceny energií, paliv, pohonných hmot a s tím spojené provozní náklady. Cyklus obměny technologií se zrychluje a samozřejmě i subdodavatelé u vlastní výroby nebo externí producentské firmy u externí výroby zvyšují své ceny v závislosti na inflaci a růstu nákladů.

Pavel Hanuš - graf 7

Druhá cesta znamená naopak drahá dramatická díla významně omezit. Soustředit se na realizačně „komornější“ dramatiku, zábavu, dokumenty a ostatní programové formáty. V takovém případě se ale bude veřejná televize potkávat stále častěji se svými komerčními konkurenty. I oni totiž nabrali směr k nízkonákladovým projektům. Navíc bude muset veřejná televize očekávat zdrcující kritiku ze strany odborné veřejnosti, uměleckých svazů a vyvolá nevoli určitých skupin diváků zvyklých na původní dramatickou tvorbu České televize.

Jak je patrné, nalezení optimálního řešení nebude pro ČT jednoduché. Nový generální ředitel bude mít na definitivní dořešení tohoto problému, díky existujícím disponibilním zdrojům, několik let. Veřejná diskuse o financování media veřejné služby by tak k řešení mohla významně přispět. Pokud ovšem bude vycházet z reálných skutečností a ne z emocí, zbožných přání a účelové marketingové komunikace. A hlavně se soustředí na to podstatné. Na producentskou roli ČT.

Mediálně jsou samozřejmě lákavější přestřelky mezi tvůrci a generálním ředitelem, honoráře, náklady na konkrétní pořady. Ve skutečnosti je ale zásadní a systémovou otázkou právě producentská činnost ČT. Tolik mediálně probíraný roční příjem generálního ředitele by umožnil například realizaci jedné 30 minutové dobové povídky z cyklu Čapkovy povídky. Nic více a nic méně.

Struktura původní tvorby, její rozsah, zaměření, kvalita zpracování rozhoduje o potřebě výrobních kapacit, technologického vybavení ČT, počtu zaměstnanců a nakonec i o rozsahu nutných servisních činností. Producentská činnost veřejné televize je klíčem k restrukturalizaci ČT, k budoucímu fungování či nefungování televize veřejné služby v ČR a základní otázkou pro diskusi o financování media veřejné služby. Přičemž se nesmí zapomenout na to, že producentská činnost ČT je i základním článkem fungování českého audiovizuálního průmyslu. Bez oněch dvou miliard by jen těžko mohl fungovat.

widgety

P.S. Tento článek vznikl na základě souhlasu generální ředitele ČT s využitím a zveřejněním interních rozpočtových údajů ČT

Autor je vedoucím projektu digitalizace České televize

Anketa

Jak by měla být financována Česká televize?

38 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 7. 2011 19:12

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+