Hlavní navigace

ČT by neměla vnímat diváky jako nesvéprávné bytosti, míní radní Michael Hauser

8. 4. 2014
Doba čtení: 17 minut

Sdílet

DigiZone.cz pokračuje v sérii rozhovorů s novými členy Rady České televize. Michael Hauser se netají kritikou hlavní zpravodajské relace Události, Petru Dvořákovi ale drží palce.

Co vás vedlo ke kandidatuře do Rady České televize?

Pokračuji tím ve svých dlouhodobých aktivitách. V roce 2007 jsem založil iniciativu „Jsme občané“, která usilovala o probuzení občanského sebevědomí v české společnosti a upozorňovala na řadu deficitů, s nimiž se setkáváme ve společenském životě. Vzdálenou inspirací nám byla Charta 77. Českou televizi vnímám především jako veřejnoprávní médium a Radu ČT jako orgán veřejnosti. Vidím v ní jedno z mála míst v českém politickém systému, v němž česká veřejnost může provádět určitou kontrolu. Vzdáleně to připomíná funkci ombudsmana. Rada ČT a úřad ombudsmana se podobají tím, že oba tyto orgány jsou obráceny k veřejnosti a jejím podnětům. Takže se snažím o určitou konsekvenci ve svých aktivitách. Je pravda, že někteří lidé mě mohou vnímat jako kontroverzního filosofa…

Proč kontroverzního?

Protože například píšu o levici a o tom, že je zapotřebí se znovu zabývat některými pojmy, jako je třeba socialismus nebo komunismus.

Jste také předsedou občanského sdružení Socialistický kruh (SOK).

Byl jsem, ale už nejsem. Nemohu být, odporovalo by to zákonu o České televizi. Moje kandidatura do Rady ČT je mimo jiné i snahou vytvořit v České televizi prostor pro kritickou diskusi. Připadá mi, že v české společnosti vládnou určitá schémata. Že se za těch 25 let nerozvinula skutečná diskuse o zásadních otázkách. A já se – možná s jistou dávkou provokace, to nechám každému na individuálním posouzení – snažím o to, aby se lidé dokázali zbavit těchto schémat, a znovu přemýšleli o věcech, s nimiž jsou příliš rychle hotoví.

Od koho přišel ten nápad, že byste mohl kandidovat do Rady ČT? Oficiálně vás navrhl Filosofický ústav Akademie věd ČR.

Myšlenka o mém vstupu do Rady ČT přišla od mých známých, kteří se pohybují v mediální sféře. Ti mě upozornili na to, že jsou vypsané nominace do obou rad a já jsem se dlouho rozhodoval, zda mám kandidovat do Rady Českého rozhlasu nebo do Rady České televize. Jeden mediální odborník mi doporučil Radu ČT s tím, že v minulých dobách do této rady kandidovalo kupodivu méně lidí než do Rady ČRo. Jak to dopadlo letos, všichni víme.

Na poslední chvíli tam přibyla spousta kandidátů do Rady ČT, takže ten poměr byl nakonec opačný. Jedna věc je ale nominace do rady, druhá věc hlasy ve sněmovně. Vás hodně prosazovala sociální demokracie, zajišťoval jste si před samotnou volbou politickou podporu?

Osobně jsem si podporu nezajišťoval, nepočítám-li několik málo rozhovorů s poslanci, kteří chtěli vědět, kdo jsem. Ale lidé z mého okolí na mě upozornili poslance a tak jsem se dostal do finálního výběru 18 kandidátů, ale až ve třetím kole, takže jsem byl outsider.

Ale ve finální volbě jste měl druhý nejvyšší počet hlasů, podpořilo vás 133 poslanců.

Tomu jsem se samozřejmě divil, stejně jako každý, kdo mě zná, protože mě podpořili i poslanci z nelevicových stran. Věřím tomu, že to byl efekt určitého šíření informací, takže někteří nelevicoví poslanci – a já jsem opravdu rád – ve mně objevili kandidáta, který hovoří o věcech, na kterých jim také záleží, jako je obhajoba principu liberální demokracie, nebo pochopení základní funkce Rady ČT jako kontrolního a kritického orgánu. Myslím, že vznikla určitá shoda v různých stranách, že bych mohl v Radě ČT působit v tomto duchu. Jsem tím potěšen, protože bych byl nerad, abych byl považován za trojského koně sociální demokracie.

Jste jedním ze dvou nových radních ČT, kteří spolupracují s levicovým internetovým Deníkem Referendum. To je celkem neobvyklý úspěch, že internetové médium má hned dva zástupce v Radě ČT.

S Deníkem Referendum jsem spolupracoval asi tři roky, v poslední době spolupracuji s jinými médii, jako je třeba Alarm, ale v širších souvislostech to lze vidět jako úspěch Deníku Referendum.

Už jste zmínil vaši myšlenku prosazovat v ČT principy liberální demokracie, což jste řekl i při veřejném slyšení před poslanci volebního výboru. Jak si to představujete v praxi?

V praxi si to představuji jednoduše: existuje zákon o ČT, který obsahuje paragrafy o Radě ČT, je tu Etický kodex ČT a další ustanovení, které si stačí přečíst a prosazovat je. Vůle možná byla, ale ne dost důsledná, a samozřejmě si uvědomuji, že tu je spousta překážek. Kloním se k tomu, že momentálně není zapotřebí vymýšlet nějaké nové velké projekty, ale že stačí uplatňovat to, co už platí.

Když si to třeba promítneme do zpravodajství ČT, jak by to mělo vypadat? Co by se mělo změnit?

To je celý komplex témat. Co se týká principu nestrannosti, objektivity, věcí, o kterých už v rozhovoru pro váš web hovořil kolega Jan Bednář, dívám se na to možná tak, jak jsem zvyklý z akademického prostředí, kde je nutné své názory podložit argumenty nebo analýzami. Nelze to stavět na dojmu: někomu připadá, že ve zprávy ČT jsou zkreslené nebo že v nich něco chybí. Pokud k tomu nejsou argumenty a analýzy, je to pouze výkřik. I když to řeknu jako radní a nepředložím nějaký rozbor, je to můj individuální názor. A zde se dotýkám jednoho problému. Analýzy, které používá ředitel, a které jsou základem výročních zpráv ČT, jsou občas poněkud sporné.

Co tím máte na mysli?

Jeden příklad, který podle mne bije do očí. Někteří mediální experti dlouhodobě upozorňují na to, že v pořadech ČT převažují pravicoví odborníci. Když si přečtete výroční zprávu za rok 2012, zjistíte, že citací pravicových odborníků bylo O procent, a citací odborníků s neutrálním přístupem bylo 91procent. Citací levicových odborníků pak bylo 4,5 procent. V ČT se tedy necitují pravicoví odborníci. Ve výroční zprávě za rok 2013 je to trochu jinak, ale v zásadě to platí. Když se podíváte na autora analýzy, objevíte další pozoruhodnou skutečnost. Tuto mediální analýzu vypracoval tým Jaroslava Formánka, který je spojen s časopisem Respekt. Je to podobné, jako kdyby analýzu vytvořil okruh autorů Deníku Referendum. Proč má nějaká skupina okolo politického časopisu vypracovávat analýzy objektivity ČT? To je jedna z věcí, na které bych se chtěl zaměřit. Doufám, že mezi členy Rady ČT naleznu podporu.

Sklouzli jsme ke zpravodajství, tak se vás rovnou zeptám, co si myslíte o současné úrovni zpravodajství ČT, zvláště o oněch velkých změnách v Událostech?

Začnu zeširoka: čím může zpravodajství ČT konkurovat sociálním médiím, Facebooku a různým zpravodajským portálům? Jedinou věcí, a tou je diferenciace událostí. To znamená určitá hierarchizace zpráv na důležité a méně důležité. A pak samozřejmě vytváření souvislostí.

Události ČT ale na hierarchii řazení zpráv úplně rezignovaly.

No právě, když se podíváte na Události, tak to vypadá jako projev nějakého schizofrenika. Po reportáži o dění na Ukrajině následuje reportáž o dusíku v potravinách a může následovat reportáž o vodě na Marsu nebo o šití spodního prádla v Malajsii. To nejsou Události, ale Nahodilosti.

Já jsem se na toto nesmyslné řazení zpráv v Událostech před časem ptal šéfů zpravodajství ČT a bylo mi řečeno, že si chtějí udržet pozornost diváka až do konce relace, a proto ty zajímavé a důležité zprávy rozprostřou po celých Událostech, ne jen na jejich začátek.

Nevím, o co se to opírá, ale pozornost se udrží tím, že divák sleduje Události souvisle. To máte stejné jako se čtením knihy. Pozornost si udržíte tím, že čtete souvisle. Nezapínáte si k tomu televizi, nemluvíte s manželkou, nejedete autem, ale po určitou dobu prostě čtete knihu. V systematickém podceňování diváků vidím projev určité nedemokratičnosti. Je tady určitý obraz diváka jako téměř nesvéprávného jedince, který neudrží pozornost déle než dvě minuty. A zpravodajství se pak vytváří na základě tohoto obrazu diváka jako hyperaktivního dítěte. Ale podle mne se to neopírá o žádné významné průzkumy, nýbrž to to je pofidérní představa konstruktérů Událostí.

Je zajímavé, že toto „neřazení“ zpráv mají v ČT pouze Události, jiné zpravodajské relace na ČT 24 hierarchii zpráv mají. Události jsou v tomto hodně podobné zprávám komerčních televizí.

Přitom by mohly konkurovat právě systematičností, protože to je dnes vzácné zboží. Kde se s ní setkáte?

Vedení zpravodajství ČT ale na tyto výtky namítalo, že řazení zpráv do tematických bloků je přežitek a pokud by podle této logiky dávali na konec Událostí zprávy o kultuře, lidé by houfně přepínali ke konkurenci.

Jako přežitek by se měl vnímat především určitý přístup: přijmout nekriticky určitý momentální trend a rozbít kvůli tomu vše, co tu bylo. A pak to zase lepit dohromady. Chtěl bych vidět, jak na tyto Události-Nahodilosti reaguje sledovanost a spokojenost. Není to jedno a totéž. Některé pořady mají vysokou sledovanost, ale nízkou spokojenost a naopak. Na předních příčkách spokojenosti bývají spíše pořady, které jsou divácky náročné, třeba naučné pořady jako Cestománie. Veřejnoprávní televize se nemusí honit za co nejvyšší sledovaností – neříkám, že není důležitá – ale měla by se více zaměřit na spokojenost diváků. To znamená vycházet z toho, že diváci chtějí něco náročnějšího, než si představují autoři televizních pořadů.

Je otázka, kolik procent diváků má být s pořady ČT spokojeno, když koncesionářské poplatky musí platit všichni.

Spokojeni mají být pokud možno všichni. Záleží na výchozím kritériu, na měřítku, podle něhož se budují pořady. ČT není bezprostředně závislá na trhu, a proto by měla zdůraznit kritérium spokojenosti, které pak může zvýšit i sledovanost. ČT by prostě neměla mít strach z toho, že bude jiná, než jsou komerční televize. Zatím v ní vidím dlouhodobý sklon k přizpůsobování, i když má ekonomické podmínky k tomu, aby se nemusela přizpůsobovat. Tím pádem potřebuje slyšet od Rady ČT, že má mít tuto odvahu.

Čili každý divák by si měl na vysílání ČT najít něco, s čím bude spokojený a tím pádem bude služba veřejnosti naplněna. Nemusí být spokojen absolutně se vším, co ČT vysílá.

Každý divák by měl mít především pocit, že ČT ho nepodceňuje, a spatřuje v něm myslícího tvora, který je schopen porozumět i tomu, co nejsou úplné triviality. Dnes se v ČT někdy setkáváme téměř s dehonestací lidí. Divák by prostě měl nabýt dojmu, že ho ČT bere vážně a dává pořady, které počítají s jeho inteligencí. Vidíme to třeba na oblibě televizních soutěží. Ty s inteligencí počítají.

Je pravda, že AZ-kvíz funguje na ČT 1 už dlouhá léta a stále má vysokou sledovanost i spokojenost diváků.

Neříkám samozřejmě, že mají být jenom soutěže, to vůbec ne, ale je to ukazatel toho, že s těmi diváky je to poněkud jinak.

Pojďme přímo k Radě ČT, která nedávno řešila dost medializovanou kauzu stížnosti 24 redaktorů zpravodajství na zasahování šéfredaktora do vnitropolitických zpráv. Co si myslíte o tom, jakým způsobem ji Rada ČT řešila a jak byste postupoval vy, kdybyste v té době už byl radním ČT?

Kdybych v té době byl v Radě, nejprve bych si nechal zpracovat nezávislou analýzu. V Radě na to byly nejméně dva názory. Podle jednoho bylo víceméně vše v pořádku a podle druhého mohlo dojít k pochybení. Je to samozřejmě složitý a citlivý problém. Asi bych hlasoval pro návrh Milana Uhdeho.

Čili pro nezávislou vyšetřovací komisi.

Ano. Správně by taková komise měla být zbytečná a věc by měla rozhodnout přímo Rada ČT. Protože však Rada stále hledá sama sebe, vytvořit komisi, která nevyvolá dojem jakési zaujatosti, bylo na místě.

A to řešení, které nakonec Rada ČT zvolila, tedy zametení problému pod koberec, je definitivní, nebo je ještě šance to téma otevřít? Přeci jenom to vedlo k odchodům řady známých a důvěryhodných tváří ze zpravodajství ČT.

K tomu bych potřeboval vědět víc. Tento týden budeme mít první zasedání Rady ČT v novém složení a já bych potřeboval proniknout do fungování Rady a seznámit se se všemi důvody, proč Rada u této kauzy vyhlásila stop stav. Zatím k tomu nemohu říct víc. Rada ČT by samozřejmě měla nastolovat i témata, která nemusí být příjemná. Od toho tu je. Neměla by hledat kompromis za každou cenu, nýbrž by měla jít po problémech a usilovat o to, aby tyto problémy otevřely dveře k dalším problémům, protože jeden problém v tak velké instituci, jakou je ČT, souvisí s řadou dalších. Do ČT by bylo zapotřebí vnést čerstvý vzduch.

Když se zaměříme přímo na Petra Dvořáka, je to podle vás dobrý generální ředitel ČT?

Asi každý uzná, že to je dobrý manažer. Podařilo se mu rozšířit tematické spektrum vysílání, zavedl dva nové kanály, pracuje se sociálními médii, vysílání ČT je dostupné na internetu. Osobně si myslím, že je to člověk, kterému jde o rozvoj ČT a naplňování jejího poslání, ale je to především manažer. Sleduje tedy určité ukazatele spíše kvantitavního rázu, počet pořadů, zastoupení někoho ve vysílání, náklady na výrobu jedné hodiny vysílání… Ale k tomu je potřeba ještě druhá perspektiva, řekněme kvalitativní, spojená s citem pro kulturní a etické souvislosti. Nedá se to chápat čistě empiricky, že tady jsou nějaká tvrdá data, a to je všechno.

ČT je veřejnoprávní médium, které má tisíce různých aspektů. Nelze to uchopit čistě manažerským způsobem. Zdá se mi také, že poslední dobou program dlouhodobé reformy a oživení ČT usíná. A nemusí to být nutně důsledek nedostatečného úsilí na straně ředitele. Je to také problém instituce, která může působit jako skanzen. Jsou v ní mechanismy běžící od osmdesátých let a je těžké je změnit. Právě v tomto vyvádění instituce ČT ze skanzenu by Rada ČT mohla být oporou řediteli.

ČT za Petra Dvořáka čerpá peníze, které naspořilo předchozí vedení televize, a hospodaření ČT je tak v podstatě ztrátové. Je dobře, že Dvořákův management naspořené peníze investuje do rozvoje ČT? Nebo by si je měl nechat na horší časy, kdy mu nebude stačit příjem z koncesionářských poplatků?

Může to mít jisté oprávnění. Pokud televize prochází rekonstrukcí, potřebuje zvýšené náklady a sáhnout do rezerv je oprávněné. Problém je, pokud se rezervy stanou součástí systému financování. Pak je to samozřejmě dlouhodobě neudržitelné a je to život na dluh. Co se týká hospodaření, ČT je v nelehké situaci, protože zvýšení koncesionářských poplatků v dohledné době nepřipadá v úvahu. Zvyšovaly se poměrně nedávno.

Naposledy v souvislosti s televizní digitalizací, a zároveň se snižoval podíl reklamy ve vysílání ČT, což je další možnost, jak ČT zajistit zdroj příjmů: vrátit do ní reklamu.

V tom nesouhlasím s kolegyní Ivanou Levou (bývalá poslankyně za KSČM a nově radní ČT by se nebránila návratu reklamy do vysílání ČT, pozn. red.), protože nepřítomnost reklamy ve vysílání by měla být právě vizitkou veřejnoprávního média. A podle mne nepřítomnost reklamy dokonce může vést k růstu spokojenosti i sledovanosti. ČT nepřítomností reklamy dává najevo, že jí nejde o komerci, nýbrž o plnění úkolů média veřejné služby.

Říkal jste, že zvýšení koncesionářského poplatku není politicky průchodné a návrat reklamy do vysílání ČT nepodporujete. Jak tedy řešit situaci ČT, až jí dožene inflace a současný poplatek jí nebude stačit?

Někteří lidé navrhují audit hospodaření ČT, např. předseda volebního výboru Poslanecké sněmovny Martin Komárek. Já se po zkušenosti s analýzou nestrannosti vysílání začínám klonit k tomu, že se i hospodářské analýzy možná dělají tak, aby to vždycky vyšlo. Jestliže je tu jedna pochybná analýza, pak by stálo za to podívat se blíže i na další, a to i na analýzy hospodaření. A nejlepší by bylo udělat audit a na jeho základě zahájit diskusi o hospodaření ČT.

On je taky asi trochu problém utáhnout provoz té neskutečně obrovské budovy na Kavčích horách, která ročně spolkne nemalou část rozpočtu. V minulosti se opakovaně objevily hlasy, zda by nebylo výhodnější postavit někde na zelené louce nové sídlo ČT, které by bylo efektivnější. A zároveň by se mohl snížit počet zaměstnanců.

To by záleželo i na výsledku případného auditu. Třeba by se ukázalo, že lepší je zaměřit se na průhlednost zadávání zakázek, výroby pořadů a podobně, než rovnou prodávat budovu. To chápu až jako poslední řešení.

Zmínili jsme několik aktuálních problémů ČT. Který je podle vás nejpalčivější a jeho řešení nesnese odkladu?

Myslím si, že stav Událostí. Teď znovu prošly jakousi kosmetickou úpravou, takže redaktorky nosí červené střevíčky a objevil se obraz zeměkoule. Události jako hlavní zpravodajský pořad je emblém veřejnoprávního média. Změnit se dá mnohé právě směrem k jejich systematičnosti a smysluplnosti, jíž se mohou odlišit od zpravodajství komerčních televizí.

Zajímavé je, že když Petr Dvořák kandidoval na generálního ředitele ČT, Události zmiňoval jako jeden ze svých hlavních úkolů. A nakonec je změnil z relace, která se lišila od komerčních televizí, ve zprávy, které jsou s nimi shodné.

Ano, je to zvláštní jev, jako kdyby Události byly zakleté. Chtěl bych vědět, kde je kouzelný proutek, jímž se konečně promění ve zpravodajský pořad sloužící veřejnosti. Jako radní nic nemohu prosazovat přímo, ale mohu aspoň dávat určité podněty a něco zprostředkovávat. V ČT není dostatek pořadů, v nichž by vystupovali odborníci, a diskutovali o společensky důležitých věcech. Všechno se přenechává politikům, což je zásadní chyba. Další typ pořadů, který chybí, jsou satirické pořady. Politická satira z ČT fakticky vymizela, jako kdyby se vedoucí pracovníci ČT báli, že budou nekorektní.

Tak to je logické, když je generální ředitel volen a odvoláván Radou ČT najmenovanou Poslaneckou sněmovnou. De facto je politickou figurou.

Nevěřím tomu, že politická satira z ČT vymizela kvůli strašáku Rady ČT. Pochybuji, že by ředitel obával, že mu kvůli politické satiře Rada neschválí výroční zprávu. Já osobně nechápu roli radního tak, že je to loutka politických stran. Naopak, v zájmu politických stran samotných je, aby jim někdo nastavoval zrcadlo, aby se objevovala nějaká grimasa, kritický šleh, satira, jak to známe z Británie a dalších zemí. Z naší veřejnoprávní televize satira bohužel zmizela, a přitom satira otevírá prostor pro svobodnou diskusi. Tento prostor je potřeba znovu otevřít. Samozřejmě není třeba jít tak daleko, že zkarikujeme úplně všechno, satira však vždy sloužila jako prostředek společenské kritiky, který je navíc zábavný. Nepřítomnost satiry svědčí o tom, že se lidé stále něčeho bojí, i když od listopadu 1989 uplynulo 25 let.

Problém ČT nakonec není v tom, že by v ní převažovala určitá skrytá politická orientace, nýbrž v neustálé opatrnosti. Je to tradice z osmdesátých let: obavy, co se stane, když něco odvysíláme. Neozve se žena nějakého náměstka? Bude se to líbit vlivným politikům? V podstatě to jsou liché obavy. Pokud se něco takového stane, dá se to například medializovat. Prostě dnes je už jiná doba, ale někteří lidé v ČT jako by byli v zakletí minulého režimu, v zakletí jeho myšlenkových šablon, ne obsahu. Minulý režim bohužel v jistém smyslu pokračuje, jenom se tomu říká demokracie. Je to vidět na ochotě jít s kůží na trh a pustit se do ožehavých témat. Mám za to, že redaktoři ČT se o nich v hospodě baví, ale už se jim nechce tato témata přenést na obrazovku. Je to jak v osmdesátých letech.

Co vy sám sledujtete v ČT? Máte nějaké oblíbené pořady?

Sleduji ČT art, zvlášť kritické diskuse, jako je Jasné slovo Josefa Chuchmy. Škoda, že jiné již v podstatě nejsou. A pak sleduji Velikány filmu, což je podle mne perla ve vysílání ČT. Mnoho lidí, kteří nejsou žádní intelektuálové, mi říkalo, že v televizi dávají konečně něco pořádného.

Tento týden se Rada ČT sejde poprvé v novém složení. Připravil jste si už nějaká témata, která byste chtěl jako čerstvý radní otevřít?

Program už je sestaven a jsou tam jenom procedurální témata, jako je postup při volbě nového předsedy Rady ČT. Teprve na tomto mém prvním zasedání bude možné navrhnout bod pro příští jednání. Báli jsme se, že tomu bude jinak, ale všechno je v pořádku. Dosavadní členové Rady se zachovali korektně, a neprotlačili tam nějaké téma, do něhož noví radní zatím dostatečně nevidí.

Myslíte si, že se na některém z nejbližších zasedání Rady ČT otevře téma Událostí?

UX DAy - tip 2

Rád bych, ale chtěl bych to s dalšími kolegy nejdříve připravit, takže to nemusí být hned v nejbližší době. Je potřeba to vyargumentovat a mít k tomu podklady a návrhy, třeba ve spolupráci s nezávislými mediálními odborníky a širší veřejností.

Foto: Ondřej Hošt, DigiZone.cz

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).