Více

Co to kruci ten úpravce dialogů v dabingu vlastně má dělat?

Zkušený scenárista, autor námětů a úpravce dialogů Josef Eismann nabízí zamyšlení nad úpravou dabingových dialogů a jejich kvalitě.

Motto

Definice slova „úprava“: ž. rod, upravení, upravování (šatu, vlasů, jídla, divadelního kusu, textu…), úprava školní úlohy, vnější ráz (písmo)

Zdroj: Váša-Trávníček, Slovník jazyka českého, Borový 1937

Heslo úpravce jsem v tom slovníku nenašel, jen upravovatel. Asi že ta činnost v té době ještě nebyla samostatným řemeslem a tedy nebylo třeba hledat pro jejího provozovatele speciální název.

Jak z v mottu uvedeného zřejmo, má úprava přispět k lepšímu vzhledu a vůbec větší přijatelnosti upravovaného jevu, k jeho celkové kultivaci jaksi, aby co možná nerušil, nepopouzel, nýbrž vlídně a vstřícně se nabízel ke konzumaci, ať už ta se děje jakoukoli formou. 

A tu samozřejmě vnucuje se otázka, do jaké míry se ta slovníková definice týká dabingové úpravy dialogu: má upravený dialog nerušit a nepopouzet, být hladce vnímatelný a stravitelný, aby divák byl konzumentsky spokojen? K jaké větší přijatelnosti má úpravce mířit svou práci, vlastně? K hladkému běhu inscenace? K co největší věrnosti originálu? K jazykovému zušlechtění dialogu a gramatické jeho správnosti? Oč že to tu vlastně běží?

Jak se vyrovnat originálu?

V tom právě je ta potíž, že o něco docela jiného: o citové a estetické vyznění, o celkový účin uměleckého díla (za předpokladu, pochopitelně, že to upravované je umělecké, čemuž bohužel zdaleka vždy tak není), či přinejmenším o s originálem co nejsrovnatelnější vyznění. A to věru nezávisí na gramatické správnosti či hladkosti, ba dokonce mnohdy ani na úzkostlivé optické věrnosti předloze, tak ohavně složitá jsou pravidla dramatické tvorby. A tak komplikované (věřte nevěřte) jsou požadavky na dabingovou úpravu dialogu. 

V podstatě nejde tu o nic menšího než o vytvoření emocionálně a esteticky stejně (někdy dokonce i více) účinné kopie původního díla ve zcela jiném jazyce, mnohdy velmi jinak melodizovaném i rytmizovaném, zasazeném do jiné místní gestace, prostě něco na ten způsob, jako byste do češtiny překládali psí štěkání nebo slavičí zpěv. A teď si s tím poraďte!

I měl by úpravce zvažovat dobu, místo a vůbec celkový kontext příběhu, jeho žánrový a zpracovatelský charakter, druh katarze či vůbec vyznění, k němuž spěje, prostě celý ten kabát i vnitřek, aby mu přizpůsobil, co vloží postavám do úst. Ke kterémuž účelu měl by být náležitě obecně vzdělán či aspoň informován, aby se mu nedělo, že třeba jeden středověký král zve druhého k nápoji slovy „dáme panáka?“ (což na mou duši jsem na vlastní uši a oči v jednom dabingu slyšel a viděl). 

Měl by také stylizovat promluvy postav do podoby temperamentem i nasazením blízké gestům v předloze – některým francouzským či italským filmům příliš lakonické repliky prostě nesvědčí – ani v Čechách nemáváme zuřivě oběma rukama, když někomu přejeme dejme tomu dobrou noc.

Překladová věrnost není tím nejdůležitějším

Z toho obojího pak plyne poučka vůbec obecně platná: úzkostlivá překladová věrnost není, na čem by měl úpravce zuřivě lpět, podstata té práce není v doslovném převodu z jazyka do jazyka, ale v napodobení původní situace po její obsahové a vztahové (tedy emocionální) stránce. Neboť z emocí a vztahů se většina těch převáděných děl skládá, především o nich jsou a tedy především vztahy a emoce je třeba převádět.

Jistě že mělo by se dbát na zjevnou synchronnost replik, tedy na v detailu zobrazené retnice či otevřené vokály, ale jen potud, pokud nekoliduje ta synchronnost se smyslem repliky či, a to především, s dechovým nebo gestickým rytmem originálu, neboť to obojí má před synchronem jednoznačně přednost, to je, co divák vnímá jako určující a dominantní.

Je-li úpravce schopen se aspoň trochu vyznat v jazyce originálu, z něhož upravuje, je to značně ku prospěchu, někdy jen k tomu, aby napravil zjevné lapsy překladatelovy, vždycky však také, že spíš najde převod některých idiomů a ryze hovorových či dokonce slangových obratů. K čemuž dopomáhej mu co nejdokonalejší ovládání vlastního jazyka – dle staré pravdy, že překladatel musí především umět jazyk, do něhož překládá, to ostatní najde ve slovníku.

Věci také přirozeně svědčí, je-li úpravce schopen napsat mluvný, obsahově srozumitelný a dramaticky účinný dialog, aby jaksi děj běžel, fungoval a působil, jinak to všecko silně ztrácí na smyslu a ceně.

A tak dál a tak podobně, toto povídání nechce být něčím na způsob učebních skript pro dabingové úpravce, jde tu spíš o to, ozřejmit jistou přec jen nesnadnost té v podstatě řemeslné práce (velmi přesně vymezené originálním obrazem i zvukem a tedy nevyžadující, ba nedovolující příliš mnoho obecné kreativity), šíři vybavenostních požadavků, které klade na své provozovatele, dát prostě najevo, že i úprava dabingových dialogů se musí umět. I když, samozřejmě, není to víc než převod dramatických děl z jednoho jazyka do druhého, divákovi jaksi „zu liebe“, aby co možná o nic nepřišel a nemusel louskat psané titulky.

Dabing jako dílo samo o sobě

Trochu nadneseně lze pak jistě mluvit o tvorbě, neboť nepochybně dobře nadabovaný film je nové dílo samo o sobě, s vlastní (i když původně odvozenou) poetikou a s vlastními zcela původními prostředky, jak působit na diváka.

CIF17

A v žádném případě nemají ty vylíčené nároky a nesnadnosti dovést čtenáře k shovívavému přijímání mizerných dabingů, konec konců jde tu o umělecké řemeslo, podstatné jméno umění je odvozeno od slovesa uměti a kdo neumí, ať to nedělá.

Což, zdá se, je z celé řady příčin požadavek bohužel nesplnitelný.

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 5. 2017 15:36

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+