Více

Čekání na zázrak ve vánoční pohádce České televize Zázračný nos

Titul pohádky Zázračný nos vzbudil mnohá očekávání. Kdo však čekal trochu napětí nebo aspoň vtipnou pointu, byl nakonec zklamán.

Tvůrcům současných filmových pohádek není co závidět. Chtějí-li oslovit a zaujmout dětského i dospělého diváka, nemohou se již spoléhat na tradiční pohádková schémata. Rovněž výtvarné i zvukové efekty a triky se díky moderním technologiím staly běžnou a očekávanou součástí pohádkových příběhů. Děti jsou „odchovány“ nejrůznějšími animovanými seriály převážně zahraniční provenience, v nichž dominantní úlohu nemá příběh či zápletka, ale právě vizuální efekty a rychlé střídání sekvencí. Rozhodně by to ale nemělo znamenat, že scenáristé a režiséři pohádek ve snaze přiblížit se současnému divákovi rezignují na možnost nabídnout hodnotově, významově i řemeslně kvalitní filmový příběh.

Tvůrce současné pohádky má v zásadě možnost volby ze dvou variant:

a) Respektuje tradiční pohádková schémata a atributy, které zahrnují dobrodružné putování hrdiny s překonáváním překážek, působení nadpřirozených bytostí a úkazů, polarizaci hrdinů na kladné a záporné atd. Často se dnes tvůrci rozhodují pro kombinaci několika pohádkových námětů a v ideálním případě příběh dynamizují situační či jazykovou komikou s narážkami na divákovu současnou životní zkušenost (nelze v této souvislosti nevzpomenout na skvělé scénáře Zdeňka Svěráka k pohádkám „Lotrando a Zubejda“ a „Tři bratři“).

b) Uvolňuje zavedené pohádkové stereotypy a – často s použitím komických a parodických prvků – přizpůsobuje konstrukci příběhu současnému vnímání světa, ať už jde o změnu společenských rolí ženy a muže, žebříček životních hodnot, význam určitých profesí apod.
Značný počet filmových pohádek přiznává či alespoň naznačuje zdroj inspirace, přičemž divák respektuje a někdy přímo očekává, že tvůrci určité motivy zdůrazní s ohledem na jejich aktuální (či naopak univerzální) význam.

Scénář, postavy a herecké ztvárnění

Pohádka Zázračný nos odkazuje sice ve svém základním schématu ke klasickým principům (svatební „politika“ panovnických dynastií, úloha kouzelníka, putování hlavní hrdinky za láskou přes četné překážky, obtížně splnitelný úkol pro nápadníky princezny Adélky), bohužel je však patrná jakási nerozhodnost a úzkostlivá „střízlivost“ ohledně charakterů, hlavní hrdinku nevyjímaje.

Vévoda Filip působí jako chladně uvažující odborník s vojenskou disciplínou, který se vydá svou nevěstu zachránit, protože to považuje za svou povinnost. Král Ludvík Miroslava Nogy a jeho matka v podání Ivy Janžurové odvádějí v rámci možností, které jim dává scénář, standardní herecké výkony. Alergická rýma krále Ludvíka a léčitelská aktivita jeho matky byly snad zamýšleny jako prvek situační komiky, již zmíněná „střízlivost“ pojetí charakterů nedovolila však hercům dostatečně rozvinout jejich komický potenciál.

Není sporu o tom, že ústřední zápletka filmu je vybudována na charakterové linii princezny Diany. Žijeme v době, kdy se ženská a mužská role ve společnosti vyrovnávají a zaměňují, diváka proto příliš nepřekvapí, že princezna se projeví jako podnikavá a odvážná dívka – je iniciátorkou setkání s nápadníkem (vévodou Filipem), tajně navštíví jarmark, posléze se vydává na cestu do neznáma, aby se pokusila změnit svůj osud.

Její putování však postrádá prvky skutečného napětí a překvapení a místy přímo ztrácí pohádkové rysy. Zdá se, že je pro princeznu zcela samozřejmé umět vařit lépe než kuchař v hospodě, dokonce ji to naplňuje uspokojením. Trpělivost, s jakou přijme úlohu „pomocné síly“ při výrobě voňavek, je sice částečně vysvětlena sympatiemi a soucitem, které pocítí k voňavkáři Tomášovi a jeho bratrovi, přece však je dost udivující, jak rychle ztratila princezna jakoukoli hrdost, zato je plna vřelosti a velkorysosti.

Její smíření s údělem chudé a nenáročné dívky je v kontrastu s počátečním odhodláním. Scenáristky Zuzana Kolmosová a Naďa Jurkemik se patrně nedokázaly rozhodnout, jakou motivaci v jednání hrdinky je třeba zdůraznit – zda odvěkou a nebezpečnou touhu znát a ovlivnit vlastní osud za pomoci nadpřirozených sil a nést případné následky, či skromnost a nezištnou touhu pomáhat druhým za všech okolností.

Celý příběh se vyznačuje spíše poklidnou atmosférou bez velkých překvapení a zvratů. Již v polovině filmu začíná být divákovi zřejmé, že dojde ke sblížení princezny Diany s voňavkářem Tomášem, stejně tak se rýsuje spojení princezny Adélky s vévodou Filipem.

Jako nevydařená parodie působí dva motivy, které nejsou dále rozvíjeny. Nevím, zda tvůrci filmu považovali scénu s veřejnými záchodky, které jsou po použití dezinfikovány (!), za potřebnou aktualizaci či za komický prvek, obávám se však, že ze strany diváka není tento prvek doceněn. Stejně tak motiv únosu princezny údajnou bandou zbojníků, jejichž epizodní postavy nevybočují z obvyklých představ, vyznívá do ztracena.

Jazyková úroveň

Film Zázračný nos vznikl v koprodukci RTVS – Rozhlas a televízia Slovenska, Filmpark Production a České televize. Má dvě jazykové verze – českou a slovenskou, přičemž slovenská verze je prvotní. Svědčí o tom, i když určitě nechtěně, některá jazyková pochybení v české verzi.

Volba vhodných jazykových prostředků je u pohádkového žánru mimořádně důležitá. Jazyk může být prostředkem charakterizace postav i prostředí, nositelem významových nuancí, umožňuje přesné rozlišení i ozvláštnění (u některých současných pohádek se setkalo s úspěchem využití básnického jazyka či prostředků jazykové komiky). V pohádce Zázračný nos patří bohužel jazyková stránka k největším slabinám. V promluvách postav není využito jazykového rozlišení – všechny postavy promlouvají spisovnou slovenštinou (resp. češtinou).

Pozorný divák navíc po chvíli sledování filmu zjistí, že mu řeč postav připomíná běžný pracovní den v kanceláři či při obchodním jednání: otec princezny Diany nešetří určováním časových limitů (princezna přijde o dvě minuty později, na zásnubní hostině má být přesně ve dvanáct apod.), vévoda Filip se omlouvá za příjezd „mimo dohodnutý termín“, princezna Diana požaduje po hostinském odměnu za to, že mu „pomohla rozběhnout“ provoz kuchyně, nečekaně zvláštní je výrok královny-matky (I. Janžurová), že se jí podařilo „zkompletovat byliny“ na nový lék.

Vévoda Filip nachází na kraji lesa vyhlášku (!), podle níž se zakazuje „rozdělávat oheň v lese a převážet hořlavý materiál“, zásnuby se „dočasně ruší“, jeden z uchazečů o ruku princezny Adélky prohlašuje, že jeho nejlepší voňavkáři „jsou k dispozici“. Slovní zásoba a frazeologie tak odkazuje spíše k rovině odborného vyjadřování než k pohádkovému žánru.

V české verzi došlo navíc k několika pochybením, především ve větné stavbě. Vazby „vážím si tě jako manželku a matku“, příp. „lámu si hlavu, odkdy jsem recept našel“ jsou ve slovenštině náležité, ale v češtině nikoli. Jde tedy o nedokonalý překlad ze slovenštiny. Přestože jsou čeština a slovenština velmi blízké jazyky, rozdíly ve slovní zásobě i ve stavbě větné by měly být respektovány, a to zejména u filmů určených primárně dětskému divákovi.

Úroveň dabingu

Nejsem zcela přesvědčena o nutnosti pořizovat dvojjazyčné verze filmů vznikajících v česko-slovenské koprodukci, chápu však, že pro generaci současných dětí a dospívajících není již záležitost porozumění slovenskému (a na Slovensku českému) jazyku samozřejmostí. Tvůrci pohádky „Zázračný nos“ byli tak důslední, že do češtiny byl převeden i text závěrečné písně Vaša Patejdla „Voňavky dievčat“.

Nemohu opomenout srovnání české a slovenské verze hlasu princezny Adélky – hlas dabérky Tatiany Pauhofové zní mnohem přirozeněji a lépe odpovídá vzhledu a projevu postavy než hlas původní představitelky. Divák ovšem netuší, že herečka Petra Šimberová je v dabingu nováčkem a jak známo, „žádný učený z nebe nespadl“, je třeba tedy shovívavě přimhouřit oko.

Dramaturgové české verze (Marča Arichteva a Zdeno Kubina) stejně jako autor dialogů a režisér Vladimír Žďánský evidentně přimhouřili oko několikrát, a to nejen v případě Adélky. Místy je také patrné, že hlasy herců zaznívají poněkud „sterilně“ (studiově), postrádají vzhledem k probíhající dějové lince větší dynamiku.

Pohádka Zázračný nos snad nikoho neurazí a nevyděsí, ale také nerozesměje a nedojme.

Scénář: Zuzana Kolmosová, Naďa Jurkemik
Režie: Stanislav Párnický
Kreativní producent: Jan Maxa
Hrají: Kristína Kanátová, Petra Šimberová, Iva Janžurová, Vladislav Plevčík, Ján Dobrík, Miroslav Noga, Pavel Višňovský a další
V českém znění: Eva Josefíková, Josef Pejchal, Ondřej Rychlý, Iva Janžurová, Alena Procházková, Petra Šimberová, Milan Bahúl, Kryštof Hádek, Matěj Převrátil a další
Překlad: Michael Kňažko
Dramaturgie dabingu: Marča Arichteva, Zdeno Kubina
Dialogy a režie českého znění: Vladimír Žďánský

Česká premiéra: 26. 12. 2016 20:00 ČT1
Slovenská premiéra: 24. 12. 2016 19:40 Jednotka RTVS

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 1. 2017 12:27

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+