Více

Budoucnost stereofonního televizního vysílání v roce 1983

„V denním životě se běžně setkáváme se stereofonním zvukem při poslechu pořadů z rozhlasového přijímače, magnetofonu či gramofonu. Televize zatím u nás stereofonně nevysílá.“

Tak si povzdechl autor Václav Petr v knize Tisíc tváří televize, kterou v roce 1983 vydalo nakladatelství Panorama. Jak autor dále dodává, v některých zemích už ale stereofonní vysílání probíhá několik let.

Jeden kanál z televize, druhý z rádia

Mnohé televizní společnosti zavedly stereofonii ve vysílání ne u hudebních pořadů, jak by se dalo očekávat, ale u sportovních pořadů a televizních show. V mnohých případech stála na počátku úzká spolupráce s rozhlasem. 

V Československé televizi a Československém rozhlasu byly v šedesátých letech učiněny pokusy společného vysílání dvoukanálového zvuku, jakoby předobrazu sterea v televizi, kdy jeden kanál byl vysílán televizí a druhý rozhlasem. 

Nevýhodou byly dosti rozdílné parametry v barvě zvuku z televizního a rozhlasového přijímače, nutnost na začátku každého poslechu umístit přijímače podle instrukcí, pak následovala zvuková zkouška a k tomu se přidružily i další technické problémy. Leč přesto šlo o první cenné pokusy v této oblasti.

Zákony střihové skladby

Od těch dob uplynulo již hodně vody a pravidelné stereofonní rozhlasové vysílání na VKV je dnes už běžnou záležitostí. Dnes máme možnost přímý přenos z Pražského jara či Bratislavských hudebních slavností sledovat na televizním přijímači a vychutnávat zvuk stereofonně z rozhlasu. 

Tato vazba zvuku a obrazu je však náhodná, a pokud budete mít televizní obrazovku umístěnu mezi reproduktory, můžete velice dobře sledovat, co je vazba televizního obrazu na stereofonní zvuk. Televizní obrazová režie však zatím nemůže respektovat při snímání obrazu fakt, že posluchač stereofonního přenosu z rozhlasového přijímače rozpozná umístění nástrojů ve zvukovém prostoru, protože se doposud orientuje na monofonní zvuk a řídí se hlavně zákony střihové skladby jednotlivých obrazových záběrů.

První pokusy o respektování vztahu televizního obrazu a stereofonního zvuku v rozhlase začaly v roce 1981 v Bratislavě při společném vysílání poledních stereokoncertů. Toto vysílání stereozvuku a televizního obrazu je platné jen pro daný okamžik přímého přenosu, a pokud není přenos zaznamenán na videozáznam s možností dvoukanálového zvuku, není již pak možné takový pořad stereofonně reprodukovat.

Statické koncerty a kinetické opery

Existuje náhradní řešení s využitím zařízení pro monozvuk se složitou synchronizací, ale tato cesta je pouze provizorní a technicky velice náročná. V naší televizi se pro další výrobu stereofonních pořadů uvažuje o dvou postupech – první spočívá v záznamu přímého stereofonního přenosu.

MIF17

Druhý postup je složitější – je to způsob inscenace a obrazového zpracování na předem připravené zvukové nahrávky. U tohoto postupu dochází ještě k dalším variantám, které jsou závislé na tom, zda zvukový stereofonní obraz je neměnný, nebo zda se zvukový obraz mění, jako například u opery, kdy zpěváci mění své místo.

Hlavní redakce hudebního vysílání Československé televize v Praze přistoupila v roce 1982 ke zpracování obou variant inscenačního postupu – jak statického sterea v pořadu Varhanní hudba barokních Čech, tak i postupu kinetického sterea při tvorbě původní televizní opery Proměny Prométheovy současného českého skladatele Otmara Máchy.

7 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 9. 2017 19:06

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+