Více

Bohéma: bourání mýtů na historické mapě

Nic není černobílé. Herci sice nejsou morální autority, jak se někdy zdají být, ale nejsou to ani skrz naskrz podlé krysy, jak je někdy interpretováno.

Hrdinů jsou plné hřbitovy, ale filmové ateliéry jich plné rozhodně nejsou. Naopak, v seriálu Bohéma jsou všichni sžíráni vnitřními pochybnostmi a snaží se zachovat tvář, a přitom neztratit práci a někdy i život. Prostě se chovají, jako by chtěli dospět do Dantova pekla, které je podle jeho vlastních slov „vyhrazeno těm, kteří v dobách krize zůstávají neutrální“. Tedy – ne uvnitř, ve svém, vnitřním exilu, kde to vře často až do nepříčetnosti, ale navenek.

Motivy jsou různé, někdy je to osobní prospěch, někdy naopak zodpovědnost za druhé – což je vidět naopak v prvním díle ve scéně, kdy Vlasta Burian (ve famózním podání Vladimíra Javorského) komentuje námitku jednoho kolegů, který ho upozorní na pochvalný článek v časopisu českých nacistů Vlajka: No a co, přišli kluci z Vlajky a chtěli o mě pěkně napsat, to jsem je měl vyhodit? Já jsem principál a živím osmdesát lidí! Prostě ne každý má ten husí žaludek lísat se k tomu, kdo je zrovna u moci, naprosto bez skrupulí, jako to s oblibou činí Jiřina Bohdalová.

“Kdyby byla starší, tak má i fotku s Hitlerem!”
Autor: Facebook

„Kdyby byla starší, tak má i fotku s Hitlerem!“

Děj Bohémy nemá smysl popisovat, každý, koho to zajímá, už některé díly viděl, případně četl několik recenzí, takže jen stručně: očima řadového zaměstnance Lucernafilmu (modelově se jedná o otce scénáristky Terezy Brdečkové) jsou popisována morální dilemata hvězd českého filmu v období mezi lety 1938 v období mnichovského diktátu, končit pak má tuto neděli rokem 1953. Oldřich Nový (Saša Rašilov), Pavel Batěk (Otakar Vávra), Michal Dlouhý (Zdeněk Štěpánek), Vlasta Burian (Vladimír Javorský) pocházejí každý z trochu jiného prostředí, zvláště Nového židovská manželka a Burianova naivita jsou původci extrémních tlaků, kterým jsou v té době maximálně populární herci vystaveni.

Úžasně je to vidět v jedné z úvodních scén seriálu, kdy Zdeněk Štěpánek je nucen v noci přečíst v Českém rozhlase prohlášení prezidenta Beneše o důsledcích mnichovské dohody a „uklidnit tak posluchače, kteří jej milují a kteří to od něj vezmou“. Je to jedna z nejsilnějších scén celého seriálu – Michal Dlouhý skvěle interpretuje, jak se Zdeněk Štěpánek ke konci tohoto projevu téměř zhroutí, a tím předznamená vlastně celé vyznění seriálu – nic není černobílé, jsou jen různé odstíny šedé, někde je víc černé a někde zase míň.

Jestli něco dělá Bohéma dobře, tak že stírá lesklou patinu morální autority z umělců, jež jsou tak často považováni za „svědomí národa“. Je to samozřejmě podpořeno prvotřídním castingem – všichni hlavní hrdinové jsou naprostou špičkou a pod vedením zkušeného režiséra Roberta Sedláčka ze sebe dostávají maximum.

Dvě věci se dají Bohémě vytknout, obě jsou pochopitelné a odpustitelné: zaprvé, strojené patetické dialogy (bohužel již v tvorbě dramatických nekomediálních seriálů standard) v kombinaci se statickou scénou někdy vzbuzují dojem, že se jedná o snímané divadelní představení. A zadruhé: události jsou popisovány někdy až přespříliš zjednodušujícím způsobem – což při zvoleném formátu šesti dílů se ovšem dá pochopit. Minimálně to ovšem vzbuzuje zájem o dané období jako celek.

Základní poselství naprosto přesně vyjádřil režisér Sedláček v jednom z komentářů na webových stránkách seriálu: Bohéma je projekt o tom, že herci jsou lidé jako my, jenom mají jednu vadu – mají talent, kterým se vymykají. A všichni na to dojedou. Zvláště tu první část – „herci jsou lidé jako my“ – je důležité si opakovat aspoň desetkrát denně, že když zahrajete charakterní roli, nečiní to z vás charakterního člověka.

Zvláště dnes, kdy jsou herci považováni za morální autority jaksi apriori (případně za odborníky, například na resort obrany), kdy jsou v médiích oslovováni jakožto odborníci, vyjadřující se ke všemu od politologie přes fyziku až k medicíně, je důležité si uvědomit, že selhat může úplně každý a v každé situaci – a že z vás to automaticky nečiní špatného člověka.

Nyní mám pro vás malé cvičení ve sci-fi imaginaci: představte si, že záhadným přeskupením časových rovin se dostaneme do situace, kdy se v roce 2018 bude rozhodovat o stejné věci: Česko bude mít být opět dalším německým státem, český film bude znárodněn a pod taktovkou nového Goebbelse se budou točit filmy o Židech vyhazovaných z hospod. Do čího otvoru vyšle sondu Jiřinka Bohdalová? O kom napíše písničku Richard Krajčo? Na čí soukromé párty zahraje skupina Chinaski?

Další jména si dosaďte sami. Ale nepřehánějte to, ať nedopadnete jako chlapík v tomhle vtipu:

„Zaplatím vám, abyste mě unesli!“

Málokdy v našich dějinách se skupina lidí pohybovala na tak tenké hranici mezi slávou, blahobytem a výstředním životem na jedné straně a koncentrákem, mučením a smrtí na straně druhé, mezi odbojem a zradou, mezi slávou a hanbou, jako tomu bylo u herců a filmařů z barrandovského studia za německé okupace během druhé světové války a následně i po Únoru 1948.

Jan Štern, kreativní producent

12 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 2. 2017 18:03

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+