Více

Analýza kandidátských projektů finalistů volby generálního ředitele ČRo

Robert Břešťan, Štěpán Kotrba a Irena Ryšánková hodnotí úspěšné zájemce o pozici generálního ředitele Českého rozhlasu a jejich kandidátské projekty.

Rada Českého rozhlasu vybrala pět finalistů z celkem dvaceti šesti přihlášených zájemců. Přihlášených ke kandidatuře na generálního ředitele bylo původně o pět víc, ale ti byli vyřazeni z formálních důvodů, jakým například bylo nedodané lustrační osvědčení. Do finále tak se šesti hlasy z devíti postoupili děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a mediální historik Jakub Končelík, právník, novinář a komunální politik Tomáš Němeček a programový ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Pět hlasů dostal bývalý ekonomický ředitel České televize Michael Kralert a ředitel divize Euro a E15 vydavatelství Mladá Fronta (na funkci i post v představenstvu v prosinci rezignoval) Tomáš Skřivánek.

PSALI JSME: O ředitele rozhlasu se utkají Končelík, Němeček, Zavoral, Kralert a Skřivánek

Z favorizovaných kandidátů nepostoupil technický ředitel rozhlasu a jeho dočasný ředitel Karel ZýkaZýkova absence je podle mě na škodu, jeho projekt byl mnohem kvalitnější než projekty některých z finalistů, myslí si mediální analytik a bývalý člen Rady ČRo Štěpán Kotrba. Radní se měli podle Kotrbových informací shodnout na tom, že žádný z projektů výrazně nevybočuje. O tom bych si dovolil pochybovat. V Radě sedí laici, kromě jednoho člena, který byl ředitelem jedné rozhlasové stanice, a rozhodují laickým způsobem – podle nejasných a nepřezkoumatelných kriterií. Rozhodování většiny v Radě je většinou diletantské. O budoucnosti rozhlasu může rozhodnout jeden hlas – hlas televizního kuchaře, upozorňuje Kotrba.

Mnozí z kandidátů si podle Kotrby dosud neuvědomili, že nekandidují na ředitele montovny v průmyslové zóně, ale kulturní instituce, fungující podle zákonem daných pravidel. Nelze dělat nic, co zákon přímo neumožňuje. Manažer musí ctít etiku i omezení veřejné služby, rozumět potřebám posluchačů, spektru vytvářených obsahů i výrobním a vysílacím technologiím. Většina kandidátů si neuvědomuje, že rozhlas čeká DAB digitalizace a celou mediální scénu čekají překotné změny. Bez detailní znalosti a souvislostí se tato instituce řídit nedá, lze jí tak pouze škodit, tvrdí Kotrba.

PSALI JSME: Pět nejlepších kandidátů na generálního ředitele Českého rozhlasu podle DigiZone.cz

Podle mediální analytičky Ireny Ryšánkové nemá o budoucnosti Českého rozhlasu jasno ani samotná Rada, která bude nového ředitele volit. Rozhlas, ten „hodnější starší bratr“ té „zlé mladší sestry“, byl podle Ryšánkové vždycky trochu mimo hlavní zorné pole sledovačů médií. Z vidění periferního se přesouvá jen ve chvíli, kdy se děje něco neobvyklého, například rezignace generálního ředitele či volba nového. V tomto případě navíc bude volba nového ředitele probíhat za mohutného kibicování ředitele resignovavšího, který se cítí ukřivděn. Svým vlastním činem. Pikantní rovněž je, že nového ředitele budou vybírat titíž radní, kteří tak dlouho hladili Petera Duhana po hlavě, až se ukázalo, že by tím možná vyhladili i sebe, připomíná Ryšánková.

PSALI JSME: O funkci šéfa Českého rozhlasu se utká 26 kandidátů, pět bylo vyřazeno pro formální nedostatky

Ryšánková také upozorňuje, že ze členů Rady se médii nikdo profesně nezabývá, pomineme-li Jiřího Vejvodu, který v rozhlase pracoval, nebo Ivana Vodochodského, který v televizi vaří guláše. Kritéria volby stanovena nejsou a ani nemohou být. Není, kdo by je stanovil. Touha radního Vejvody po „múzickém řediteli“ je ve světle faktu, že Peter Duhan byl magistrem umění, poněkud vratká. A tak se jediným kriteriem stalo, že „do druhého kola zvolíme někoho z rozhlasu a někoho zvenku“ a hin sa hukáže, dovozuje Ryšánková. Bohužel se podle ní ukázalo, že touha mít někoho „zvenku“ zvítězila nad zdravým rozumem.

Někdejší šéfredaktor Rádia Česko Robert Břešťan, který aktuálně vede server HlídacíPes.org, považuje kandidátský projekt o průměrném rozsahu deseti tiskových stran z logiky věci za pouze hrubý nástřel toho, jak si kandidáti na generálního ředitele Českého rozhlasu své působení na Vinohradech představují. Leccos ale mohou aspoň naznačit. A pokud nemají rozhlasoví radní předem rozdány „politické notičky“, měly by být projekty – spolu s veřejným slyšením – hlavním orientačním bodem pro výběr jednoho z nejvlivnějších mužů v českém mediálním prostoru, myslí si Břešťan.

Sliby a nápady popsané v projektu jsou samozřejmě jedna věc, realita je věc druhá. Upozorňují na to ostatně i někteří kandidáti; to když ve svých projektech připomínají, že zdaleka ne vše z kandidátského projektu Petera Duhana z roku 2009 bylo naplněno. Například Tomáš Skřivánek ve svém projektu připomíná, že Duhan před svým nástupem sliboval – ke zděšení odborů – zeštíhlení rozhlasu z tehdejších zhruba patnácti set zaměstnanců o dvě stě až tři sta lidí. Nyní ale v rozhlase pracuje i po sloučení tří stanic, tedy Leonarda, Rádia Česko a ČRo 6, v jeden ČRo Plus celkem 1543 lidí, doplňuje Břešťan.

Zajímavý detail zmiňuje podle Břešťana ve svém projektu i Michael Kralert: osobní náklady v rozhlase jen za posledních pět let při stagnujících příjmech a nízké inflaci vzrostly o osmnáct procent, tedy o 163 miliónů korun. Z původních 26 kandidátů, kteří prošli sítem formálních kritérií, zbyl jen jediný zevnitř rozhlasu. Nejen proto lze Reného Zavorala považovat za jednoho z favoritů. Zavoral umí s rozhlasovou radou komunikovat, je zdatný v zákulisí a v rozhlase se za 14 let svého působení vyzná. Na druhé straně se musí s pozicí Duhanovy dvojky vyrovnávat ve svém projektu a ne vždy se mu to daří, dodává Břešťan.

ANKETA: Podle čtenářů DigiZone.cz má René Zavoral slušnou šanci stát se generálním ředitelem Českého rozhlasu

Projekt René Zavorala podle Roberta Břešťana

Zavoral například píše, že každý má právo vědět, jak rozhlas veřejné služby hospodaří s jeho poplatky. Byl to přitom rozhlas, v jehož vedení Zavoral nadále stojí, kdo odmítl zveřejnit například informace o platech manažerů s tím, že peníze z koncesionářských poplatků nesplňují definici „veřejných peněz“.

PROJEKT RENÉ ZAVORALA SI MŮŽETE PŘEČÍST NA WEBU RADY ČESKÉHO ROZHLASU.

Zavoral by otevřel pozici stálého zpravodaje v Číně. Od muže, který byl posledních několik let dvojkou generálního ředitele, to nezní úplně věrohodně. Rozhlas zpravodaje v Číně měl. Důvod odvolání zpravodajky v Číně Kateřiny Procházkové ovládající čínštinu je oficiálně neznámý. Jen neoficiálně se na chodbách rozhlasu říká, že důvodem bylo, že navzdory novému kurzu české zahraniční politiky je jako zpravodajka málo pročínská…

Na stávající profilaci stanic by Zavoral v podstatě nic neměnil. Opačný postoj by ostatně podkopával jeho bezmála tříleté působení v pozici programového ředitele. Na druhé straně je tu i zmínka o tom, že „model, v němž Centrum zpravodajství (CZP) dodává všem stanicím zpravodajství a aktuální publicistiku, se po třech letech fungování ukazuje zbytečně robustní z důvodu zdvojené editorské struktury“. Na takové zjištění potřebovala většina zaměstnanců rozhlasu ne tři roky, ale spíše měsíce…

Projekt René Zavorala podle Štěpána Kotrby

Dosavadního programového ředitele ČRo Reného Zavorala provází temný stín Petera Duhana, jehož koncepci musel spolurealizovat a současně minimalizovat negativní důsledky některých Duhanových nápadů, což zejména ke konci jeho mandátu bylo čím dál složitější. I tak dokázal, že sledovanost nepoklesla, nedopustil destrukci rádia Wave ani komercionalizaci.

Nevšiml jsem si, že by plnil nějaká politická zadání, což se nedá říct o některých radních. Jsem přesvědčen, že politicky je dnes René Zavoral čistý. Není ani docent teorie, ani manažer montovny, je dnes ryzí praktik, což je na projektu poznat. Myslím si ovšem, že ombudsmana rozhlas nepotřebuje, ani etický panel. Od toho má Kodex a management. Podotýkám, že interní obsahově analytický útvar, který pod Zavorala spadá, má už dnes rozhlas nejlepší – daleko profesionálnější než ČT i RRTV a naprosto nedostižný jakýmkoliv akademickým pracovištěm.

Zavoral chce z rozhlasu udělat společensky otevřené živé místo, zjednodušit organizační strukturu, kterou Duhan zesložitěl do chaosu. Nesmírně důležitý v tak velké instituci je centrální dispečink výroby. Oceňuji Zavoralovu tezi, že regionální stanice by měly být kulturním centrem a napomáhat kulturnímu životu kraje. Zavoralovo lpění na digitalizaci a nových médiích se samostatnou obsahovou strategií je logické, protože na rozdíl od jiných on rozhlasu a jeho technologické budoucnosti rozumí. Účastní se i činnosti EBU.

Za největší přínos je ale nutno považovat Zavoralův důraz na nestrannost a objektivitu žurnalistiky jako stěžejní hodnotu a tím záchranu éthosu veřejné služby. Od kandidáta na ředitele je to bezpodmínečné. Zavoralův projekt je vyvážený, bez snílkovství.

Projekt René Zavorala podle Ireny Ryšánkové

Jediným rozhlasákem, který se do finálové pětky dostal, je René Zavoral. Ano, handicapuje jej spolupráce s Peterem Duhanem, ale ukázalo se, že byl v jeho managementu hlasem zdravého rozumu. Zavoral sice nepíše vzletná slova, ale ví, jak rozhlas funguje a kam by se měl reálně posunout. Nejsem si ovšem jista, zda se, podobně jako Karel Zýka, nestane obětí „krevní msty“ na téma „sebehorší zvenku je lepší než sebelepší zevnitř“.

Projekt Jakuba Končelíka podle Roberta Břešťana

Děkan Fakulty sociálních věd UK Jakub Končelík svůj projekt pojal jako vyznání lásky k rozhlasu. Rozhlas je „perla, bohatství, národní instituce…“ Radiožurnál by Končelík nijak zásadně neupravoval, Prahu by profiloval jako stanici „po babičce“, kterou jsme milovali, Vltava by měla přidat na životě, Plus má mít ambice názorového vůdce.

PROJEKT JAKUBA KONČELÍKA SI MŮŽETE PŘEČÍST NA WEBU RADY ČESKÉHO ROZHLASU.

Zaměstnanci ČRo jsou odborně zdatní, nejlepší v republice, a s obrovským potenciálem… K zaměstnancům se vztahují – až nekriticky – všechny hlavní pasáže Končelíkova projektu. Vyloženě nebezpečně pro přežití generálního ředitele přicházejícího z prostředí mimo rozhlas je romantická vize vyjádřena pasáží: „Rozhlas je v lidech. V rozhlasácích. Těm slouží ředitel a všichni spolu slouží společnosti.“

Z říše fantazie je pak Končelíkova představa, že v roce 2021 „Český rozhlas určuje mediální agendu, po půlstoletí převzal zpět pozici nejvlivnějšího média od televize“. Skvělý informační servis je podle Končelíka nadstavba, rozhlas musí mít především odvážný názor. Jinak zanikne. Jen jestli to tradičně není naopak. O silném názoru by mohl vyprávět kupříkladu protikandidát Tomáš Němeček, po jehož komentáři kdysi odfrčel tehdejší generální ředitel Václav Kasík do Brna – jak se sám vyjádřil – žmoulat čepici před šéfem Ústavního soudu Pavlem Rychetským.

Projekt Jakuba Končelíka podle Štěpána Kotrby

Jakub Končelík je teoretik bez praktických znalostí – mediální historik, zabývající se protektorátní a socialistickou žurnalistikou. Bohužel, jeho koncepce je spíše snem o „koncentrovaném mediálním nosiči“, v nějž se změní „nejzářivější médium českých dějin“. Jeho projekt je navýsost akademický, odtržený od reality, jako mediální studia sama.

Končelík má ovšem pravdu v tom, že mezi zaměstnanci panuje blbá nálada. Rychle přišla globalizace i digitalizace – počítače, internet, multimédia. A to bylo pro mnohé složité. Ano, rozhlasu chybí stimulace profesního růstu. Jak to ale Končelík dokáže za současné „minimalizace nákladů na provoz“ a „nakupování externích hlasů“, není dost dobře jasné. Jako motivační prvek to nevypadá.

Bohužel se Končelík domnívá, že rozhlas „roste po drátech“. Zkuste to bez drátů, milý Marconi. Končelík rovněž poněkud tápe v poslání jednotlivých stanic, zejména stanice Plus (tápat zrovna v ní není tak složité), která by měla být „názorovým vůdcem“. Heil Kocelik. Teoretik si může teoretizovat, generální ředitel se mýlit ani tápat nemůže.

Projekt Jakuba Končelíka podle Ireny Ryšánkové

Jakub Končelík je výsostný teoretik, jehož sen o tom být ředitelem by se nejspíš momentem zvolení stal noční můrou.

Projekt Tomáše Skřivánka podle Roberta Břešťana

Tomáš Skřivánek je zkušený novinář a mediální manažer a asi nejvíce se ve svém projektu věnuje novinářské stránce věci a zpravodajské roli veřejnoprávního rádia. Poukazuje například na nárůst počtu zaměstnanců, kteří se nepodílejí na programu. Pokud se stane generálním ředitelem, lze mu doporučit návštěvu rešeršního oddělení rozhlasu. To počtem pracovníků převyšuje i domácí redakci Centra zpravodajství a jeho náplní není ani tak dodávat kvalitní podklady redaktorům, jako kontrolovat rozhlasovou produkci tak, aby vysílání bylo „vyvážené“.

PROJEKT TOMÁŠE SKŘIVÁNKA SI MŮŽETE PŘEČÍST NA WEBU RADY ČESKÉHO ROZHLASU.

Budoucí vztah mezi ČRo Plus a Radiožurnálem popisuje Skřivánek jako vztah ČT 24 a ČT 1. Radiožurnálu by realisticky přiznal lifestylové zaměření, cílil by na lidi 30–40 let. Přesun zpravodajsko-publicistického obsahu na Plus má dát Radiožurnálu nové možnosti. Mezi řádky tak čteme přiznaný cíl vysoké poslechovosti, na němž – při existenci plnohodnotné stanice mluveného slova – není nic špatného. Jen to zatím nikdo neřekl nahlas.

Projekt Tomáše Skřivánka podle Štěpána Kotrby

Tomáš Skřivánek neví, že projekt má být o tom, jak se dostat z přítomnosti do budoucnosti a přežít. Původní záměr center výrob (zpravodajství, dramatická tvorba) oddělit dramaturgii vysílání, formátování stanic a objednávání výrob od samotné výroby za účelem rapidního zvýšení efektivity využití technologií i prostorů studií byl správný. Skřivánek ovšem chce diskutovat o smyslu jejich existence. O několik odstavců dál už ví, že by v centru zpravodajství zřídil tři „redakce“.

Říci v jedné větě, že Dvojka je stanicí rodinnou a vzápětí bez uzardění tvrdit, že zasahuje většinou starší publikum, je nepochopení jazyka – obsahu slov. Nebo se Skřivánek starosvětsky domnívá, že se rodina nábožně shromažďuje večer u přijímače, aby si vyslechla koncert České filharmonie. Asi moc čte Káju Maříka. Český rozhlas, respektive jeho Rada, si bude muset ujasnit v široké diskuzi s veřejností a zákonodárci, jak formátované stanice bude chtít mít. Je hazardem s celou institucí a jejím marketingem chtít přeformátovávat prakticky všechny programy takto chaotickým způsobem.

Skřivánek zjevně použil ke svému projektu Google, protože například informace o stavu DAB vysílání v Česku jsou výrazně zastaralé. Neví, že v ČR nejspíš k DAB switch off nedojde minimálně do roku 2025. Skřivánek má nicméně pravdu, když tvrdí, že nikdo jiný než rozhlas veřejné služby digitální vysílání neprosadí. Otázkou je, zda k tomu vede ekonomicky i programově restriktivní cesta. Odpovím za sebe: nevede, i když detaily mohou být inspirující.

Projekt Tomáše Skřivánka podle Ireny Ryšánkové

Handicapem Tomáše Skřivánka z Mladé Fronty (té „Savovovy“) je tápání v tom, co by vlastně chtěl.

Projekt Michaela Kralerta podle Roberta Břešťana

Základem vize Michaela Kralerta, na konci devadesátých let finančního ředitele České televize, později manažera auditorské společnosti Deloitte, je slovo „konsolidace“. Čemuž odpovídá i zvolený jazyk plný manažerské novořeči. Kralert kriticky píše o složitém systému řízení, neefektivním a netransparentním hospodaření, překryvu stanic, vzájemné konkurenci, přezaměstnanosti, chybějící motivační složce mzdy vázané na výkon a kvalitu…

PROJEKT MICHAELA KRALERTA SI MŮŽETE PŘEČÍST NA WEBU RADY ČESKÉHO ROZHLASU.

Konsolidována musí být pochopitelně i ekonomika – posílení výnosů a trvalé snížení nákladů ve všech oblastech, optimalizace investičních záměrů, průhledné finanční toky. Jako z manažerské příručky jsou pasáže o zřízení katalogu pozic, motivaci zaměstnanců, kariérním řádu, stážích nebo školeních…

Projekt Michaela Kralerta podle Štěpána Kotrby

Michael Kralert je, bohužel, případem „manažera z montovny“, u nějž lze jen těžko pochopit, jak se mezi první pětku dostal. Tento handicap nevyváží ani touha po křesťanských hodnotách, poněkud absurdní v nejateističtější zemi Evropy. Kralertova programová strategie je ovšem žalostnou strategií nevyhnutelného úpadku celého Českého rozhlasu cestou „rozvoje portfolia platebních kanálů“ a „trvalé redukce nákladů“.

Slovo strategie by bylo možno vyměnit za „tupé škrty“. Nic jiného totiž v projektu prakticky nenajdeme. Jediné, po čem Kralert touží, jsou slevy z nákladů. Prosazuje totéž, čím se zabýval v České televizi a co skončilo zaměstnaneckou vzpourou, známou jako televizní rebelie ze zimy 2000. Televizi trvalo dalších pět let, než se z Kralertova a Chmelíčkova diletantismu vzpamatovala a svůj pád zastavila.

Kralert ani po fiasku v ČT nepochopil, co je to veřejná služba. Jeho projekt je snůškou ekonomicko-manažerského ptydepe, jakoby vypadlého z kurzu pro manažery multi-level marketingu. Jednoznačně jde o nejhorší projekt, který se nikdy neměl dostat do druhého kola posuzování. Škoda, že hlasování nebylo veřejné. Tento projekt je spíše svědkem ztráty soudnosti jak kandidáta, tak hlasujících radních.

Projekt Michaela Kralerta podle Ireny Ryšánkové

Mezi finálovou pětici postoupil z neznámých důvodů i bizarní projekt Michaela Kralerta. Pokud chtějí radní spáchat profesionální sebevraždu, nechť jej zvolí. Mohou rovnou magistrátu oznámit odborářskou demonstraci před budovou na Vinohradské. Místo televizní krize nastane rozhlasová. Ostatně, jména televizních krizových radních si mediální svět pamatuje doteď. Jistě i Kralert.

Projekt Tomáše Němečka podle Roberta Břešťana

Novinář a právník Tomáš Němeček svůj projekt opatřil titulkem „Nejlepší veřejnoprávní rozhlas střední Evropy“. I když o metodách, jak k tomu dospět, se toho tolik nedozvíme. Kupříkladu mezi priority pro rok 2017 patří detektivní příběhy pro děti od českých spisovatelů a projekt Historie do škol.

PROJEKT TOMÁŠE NĚMEČKA SI MŮŽETE PŘEČÍST NA WEBU RADY ČESKÉHO ROZHLASU.

Němeček navrhuje zřídit další dvě jazykové redakce v rámci vysílání do zahraničí, vzniknout by měl i pilotní projekt rozhlasových kurzů češtiny pro cizince. Fatálním problémem Českého rozhlasu je podle Němečka selhání manažerské kultury. „Zaměstnanci mají hlubokou nedůvěru ve vedení rozhlasu a uzdravení tohoto vztahu potrvá dlouho,“ píše Němeček. Základní organizační struktura ČRo se mu ale jeví jako „v podstatě správně nastavená“.

Zaměstnance označuje za nejvýznamnější aktivum. Provedl by proto průzkum kvality pracovního života a nabídl by i neformální postupy – kupříkladu kávu s ředitelem. Aktualizoval by etický kodex. Důraz Němeček klade na moderní technologie a přípravu různých rozhlasových přehledů do kapsy a tématické podcasty.

Němeček by rád posílil roli regionů při vytváření obsahu celostátního zpravodajství. Což je dlouholetá snaha rozhlasu, jež se zlepšuje jen pomalu. I když doba, kdy i po několika hodinách po nástupu povodní na Liberecku pokračoval v tamním regionálním vysílání nerušeně předtočený víkendový program, je snad už definitivně pryč.

Projekt Tomáše Němečka podle Štěpána Kotrby

Tomáš Němeček je bývalý novinář a nyní právník psychiatrické léčebny, což je možná konkurenční výhoda. V mnoha programových otázkách má pravdu a má poměrně obstojný přehled. ČRo se nevěnuje zahraničnímu vysílání tak, jak by mohl. Stejně jako stát sám, který toto vysílání platí, neví si s ním moc rady a hlavně neví, pro koho vlastně vysílá.

Němeček má pravdu i v tom, že éra, započatá tupou vyslankyní ODS Jaklovou (nyní v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání změnila kabát za TOP 09) v Radě ČRo, původkyní vyhazovu ředitele Kasíka v červenci 2009 a tragikomické epizody s jeho nástupcem Richardem Medkem, která vyústila v dlouhou éru Duhanova provizoria, přinesla do rozhlasu rozčarování, rezignovanost a zmar. Duhan v provizoriu pokračoval i po svém jmenování, protože nevěděl nic a bál se změn. To je důvod onoho selhání manažerské kultury.

Na rozdíl od Němečka si nemyslím, že je třeba brát odjinud vyhozené nebo odešlé „investigativce“. Jak se dělá investigativa po česku je dostatečně známo a dopady Kubiceho zprávy rovněž. Rozhlas nepotřebuje další přepisovače materiálů z BIS či odkudkoliv jinud. Pokud jde o práci redakcí a profilování pořadů, v mnoha ohledech má Němeček pravdu, ale generální ředitel nemůže být unesen dramaturgickou kreativitou.

Znalostí posluchačských zájmů a profilace Němeček neoplývá. Nerozumí naprosto technologickým změnám a neví nic o digitalizaci. Neví ani, co se stane po nástupu nových mobilních sítí. Netuší nic o ekonomice. I kdybychom však všechno toto pominuli, to, co je naprosto nepřijatelné, je fakt, že bývalý názorově velmi vyhraněný novinář a dnes aktivní komunální politik (kandidoval v koalici s KDU-ČSL v Praze 8 jako lídr) by měl jít dělat ředitele instituce, která musí být striktně nadstranická.

Projekt Tomáše Němečka podle Ireny Ryšánkové

Právníka a novináře Tomáše Němečka nevratně handicapuje úspěšná činnost v zastupitelstvu Prahy 8 v náručí s KDU-ČSL.

Pár slov závěrem Roberta Břešťana

Autor odhaduje, že ve finále se volba nového generálního ředitele zúží na dva hlavní kandidáty – Reného Zavorala a Tomáše Skřivánka. A nabízí ctěným čtenářům DigiZone i svůj tip. Novým generálním ředitelem Českého rozhlasu se stane Tomáš Skřivánek.

Robert Břešťan je šéfredaktorem serveru HlídacíPes.org (kde je k dispozici detailnější výběr z projektů jednotlivých kandidátů). V minulosti pracoval jako šéfredaktor Rádia Česko, nyní připravuje pro ČRo Plus ekonomický pořad Řečí peněz.

Pár slov závěrem Štěpána Kotrby

To, co nikdo nenapsal, je, že rozhlas a lidé v něm potřebují naději. Po letech Duhanovy vlády, která zbrzdila technologický i obsahový rozvoj, je potřeba, aby se rozhlas znovu stal lídrem, a to i v rámci Evropy. Rozhlas měl vlastní internet jako samostatné médium dlouho před ostatními. Vznikl experimentální internetový projekt Radium, z něhož se vyvinulo rádio Wave. Stanice pro mladé dostala VKV vysílač, začaly se prosazovat monotematické stanice jako perspektivní směr formátování rádií. Vzniklo Leonardo. Vzniklo Česko. Vznikl Jazz. Technologický řetězec byl plně zdigitalizován, záznam také. Probíhala digitalizace archivu.

Byl odstartován naprostý unikát (dnes standard): vysílání rozhlasu v DVB-T multiplexu, na kabelu i na satelitu. Bylo vytvořeno a přenosem otestováno šíření obrazu v DMB, satelitní přenosy z pustiny či válčiště. Bylo vytvořeno iRádio – první aplikace pro systémovou manipulaci s podcasty. Tento princip skladby programu z jednotlivých prvků byl cestou k možnosti vytvoření desítek tematických digitálních rádií z obsahu „velkých“ stanic. Mohlo tak vzniknout rádio Kuchařka či Meteor. Rádio pohádek Bajaja. Vznikla řada multimediálních vzdělávacích projektů, s nimiž rozhlas sklízel ovace doma i ve světě.

To všechno na deset let hibernovalo a je načase chuť a nadšení opět probudit. To bude největší úkol nového generálního ředitele. Kterého ovšem bude volit táž rada, která jeho předchůdce držela ve funkci bez ohledu na jeho nečinnost i zdravotní stav, který ovlivňoval jeho úsudek.

Přeji rozhlasu naději, odvahu a vůli. A hodně štěstí.

Štěpán Kotrba je mediální a politický analytik. Tři roky působil jako člen Rady ČRo. Od roku 1999 byl spoluautorem dlouhodobé strategie rozhlasu, poté se zabýval legislativní přípravou televizní digitalizace.

Pár slov závěrem Ireny Ryšánkové

Je otázkou, nakolik se do volby začnou zaplétat politické sekretariáty a poradci různých předsedů. O jednom víme už teď. Pravda, partajní sekretariáty jsou teď utopené ve vlastních problémech, a navíc někteří radní, zvolení před volbami, své bossy ztratili. Nepochybuji o tom, že důvěrné maily svým spřáteleným předsedům píší všichni, alespoň ti, co mají kam. Jen jim zatím nehackli mailbox. Tato rozhlasová rada není zrovna bohatá na nezávislé silné osobnosti. A tak se může stát cokoliv.

Možná by bylo dobré, aby těch devět spravedlivých, na jejichž bedrech nyní leží zodpovědnost za jednu kulturní instituci a její přežití, vzalo rozum do hrsti, hluboce se nadechlo, odložilo své vzletné ideje a postavilo se na zem. Nohama. Ne hlavou. Mají na to ještě necelé dva týdny.

Irena Ryšánková je novinářka, překladatelka, tlumočnice. Pracovala mimo jiné pro Hospodářské noviny, byla parlamentní zpravodajkou deníku Česká média nebo parlamentní analytičkou České televize.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 1. 2016 0:19

Sledujte DigiZone.cz

Facebook Google+